JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 854/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Mgr. P. P. proti žalovanému D., státní podnik, o zaplacení 105.840,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 1012/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2007, č. j. 1 Cmo 339/2006-59, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 19 Cm 1012/99-37, zamítl žalobu na zaplacení 105.840,- Kč s 24% úrokem z prodlení od 10. 11. 1998 do zaplacení (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.)

Předmětem řízení bylo zaplacení výkonů (prací a služeb), spočívajících v přípravě projektů žalobce pro žalovaného na základě tvrzené ústně uzavřené smlouvy.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) neprokázal žádnými důkazy existenci obchodního závazkového vztahu mezi účastníky jako právního důvodu pro přiznání žalobou uplatněného nároku, ani neprokázal samotné provedení výkonů, které by ho opravňovaly k vyúčtování žalované částky. Žalobu proto v plném rozsahu zamítl.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem, v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení v částce 1.455,- Kč (výrok II.)

Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně řádně a úplně zjistil skutkový stav a sdílel též jeho právní posouzení ohledně nedostatku tvrzení a důkazů, že žalobce vůbec nějaké plnění ve prospěch žalovaného realizoval. Faxová zpráva z 9. listopadu 1998, rubrikovaná jako „Návrh na fakturaci“, jejíž text byl beze změny převzat do faktury žalobce, nemůže představovat důkaz o poskytnutí určitého plnění (služeb).

Z hlediska procesního odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že byla splněna poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. a předvolání k ústnímu jednání dne 8. listopadu 2005 bylo v patřičném předstihu a řádně doručeno žalobci i jeho zástupci k 21. 9. 2005. K tomuto jednání se za žalobce nikdo nedostavil, o odročení žádáno nebylo, jak je zřejmé z č. l. 35 ve spise. Za této situace platí, že příslušná poučení se poskytují jen účastníkům při jednání přítomným. Ohledně účastníka při jednání nepřítomného se plně uplatní ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. Shodně je problematika judikatorně řešena např. v rozhodnutí pod č. 61, ročník 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Odvolací soud konstatoval, že ze spisu se podává, že se žalovaný neformálně omluvil z účasti na jednání dne 8. 11. 2005 a navíc již v podání z 11. 7. 2005 učinil svůj závěrečný návrh. Soud prvního stupně tedy nepochybil, když dne 8. 11. 2005 jednal v nepřítomnosti účastníků.

Odvolací soud tudíž shledal rozsudek soudu prvního stupně správným a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvody uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.)

Podle názoru dovolatele odvolací soud pominul jeho námitku, že svoji neúčast při jednání dne 8. 11. 2005 písemně omluvil a požádal o odročení jednání. S tím souvisí i možnost uplatnění nových skutečností a důkazů za podmínek § 205a odst. 1 písm. e) o. s. ř. , tj. proto, že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1 o. s. ř., přičemž toto ustanovení o poučovací povinnosti nelze vztahovat na účastníka nepřítomného při jednání z vážných důvodů.

Pokud jde o nesprávné právní posouzení věci, dovolatel je spatřuje v nesprávném posouzení telefaxu z 9. 11. 1998 jako nedostatečného důkazu o existenci závazkového vztahu, když naopak nelze předpokládat zaslání „podkladů pro fakturaci“ ředitelem žalovaného žalobci bez takového závazkového vztahu a tím byl prokázán i obsah závazku, vykonání sjednané činnosti, jejího rozsahu a výše ujednané odměny podle počtu odpracovaných hodin a hodinové sazby.

Dovolatel shrnuje, že otázkou zásadního právního významu je především otázka použitelnosti telefaxem zaslané listiny (pokladů pro fakturaci) jako důkazu vzniku závazku, jeho obsahu i rozsahu jeho splnění žalobcem (když zasílání korespondence telefaxem je běžnou formou komunikace v obchodním styku); po stránce procesní pak otázka dopadu poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. na účastníka, který z vážných důvodů nebyl jednání přítomen a požádal o jeho odročení.

Dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání má dovolání za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení a splňuje další zákonem stanovené podmínky a obsahuje stanovené náležitosti (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, poněvadž podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jehož se dovolatel také dovolává), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky – zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění – přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v daném případě Nejvyšší soud neshledává.

V projednávané věci založil dovolatel výtku nesprávného právního posouzení věci na kritice hodnocení provedených důkazů (zejména listinných, jak shora popsáno) a z nich vyplývajících skutkových zjištění o existenci závazkového vztahu a o provedení prací (výkonů) a jejich rozsahu. Případná nesprávnost skutkových závěrů, k nimž odvolací soud dospěl, není však žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění které nemá v podstatné oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že jde o dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Druhá námitka dovolatele, týkající se aplikace ustanovení § 205a odst. 1 písm. e) a § 119a odst. 1 o. s. ř., má procesní povahu a rovněž neobstojí. Odvolací soud nerozhodl v rozporu s cit. ustanoveními a konstantní judikaturou (srov. v této souvislosti závěry v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008), přičemž výhrady dovolatele směřují ke konkrétním okolnostem daného případu a nepředstavují tak zásadní koncepční střet výkladu a aplikace procesního práva.

Za situace, kdy dovolatel žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezuje, na řešení žádné právní otázky zásadního významu není napadené rozhodnutí založeno a dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem, lze uzavřít, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) přípustné. Za tohoto stavu pak nebylo možno v rámci dovolacího řízení se zabývat ani tvrzenou vadou řízení z pohledu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. lze k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlížet jen v případě přípustného dovolání, což tento případ není.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného a Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) usnesením odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.)

Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, přičemž žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. dubna 2009

JUDr. František F a l d y n a , CSc.

předseda senátu

Vydáno: 08. April 2009