JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 500/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce S. V. s. r. o., zastoupeného JUDr. V. H., advokátem proti žalovanému m. V., o zaplacení 231.384,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 148/2004, o dovolání žalobce proto rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2007, č. j. 15 Co 719/2006-121, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl rozsudkem ze dne 15. 6. 2006, č. j. 8 C 148/2004-84, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 231.384,- Kč s úroky z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 30. 7. 2003 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 20. 9. 2002 uzavřena smlouva o dílo, která je platným právním úkonem a podle dohody stran se řídí ustanoveními § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Dohodou o uznání vzájemných závazků, uzavřenou dne 20. 11. 2003, účastníci vyřešili vzájemné sporné nároky v souvislosti s realizací díla (oprava fasády věžového domu č.p. 1484 ve V.), a to nárok žalovaného na smluvní pokutu ve výši 83.888,- Kč dle čl. IX. odst. 1 smlouvy o dílo (za prodlení žalobce s dokončením díla po dobu 40 dnů) s tím, že žalovaný smluvní pokutu započítá pouze ve výši 42.000,- Kč (ve zbytku byla smluvní pokuta žalobci prominuta) na cenu víceprací provedených v červnu 2003 (dle faktury č. 3530036 na částku 545.457,- Kč a faktury č. 3530037 na částku 341.531,- Kč včetně příloh – soupisu prací a materiálu), přičemž podle přílohy č. 1 dohody cena víceprací byla ujednáním stran stanovena na částku 356.073,- Kč.

Po právní stránce posoudil soud prvního stupně předmětnou dohodu o narovnání jako platnou s tím, že je nutno na ni aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, byť v textu dohody je uvedeno, že se řídí ustanoveními občanského zákoníku, a i když není opatřena datem, bylo prokázáno, že k jejímu uzavření došlo dne 20. 11. 2003, což žalobce nezpochybnil. Dále bylo prokázáno, že žalovaný v listopadu 2003 zaplatil žalobci dohodnutou částku 356.000,- Kč a protože podle § 267 odst. 2 obch. zák. je vyloučena možnost odstoupit od dohody uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek podle ust. § 49 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), dovodil okresní soud, že žalobce je touto dohodou vázán. Ani při aplikaci občanského zákoníku by nebylo možno žalobě vyhovět, neboť žalobce neprokázal uzavření dohody o narovnání v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že písemná dohoda o uznání vzájemných závazků ze dne 20. 11. 2003, jíž si účastníci vypořádali veškeré nároky ze smlouvy o dílo ze dne 20. 9. 2002, včetně veškerých víceprací, je platným právním úkonem, jakož i se závěrem, že na vztahy, založené dohodou o narovnání je třeba aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, poněvadž touto dohodou si účastníci upravili (narovnali) práva mezi nimi sporná či pochybná z obchodního závazkového vztahu založeného smlouvou o dílo, a proto není možno přihlédnout k čl. IV. bodu 1 dohody, podle něhož práva a povinnosti z dohody vyplývající se řídí občanským zákoníkem. Odvolací soud rovněž přisvědčil názoru žalovaného, že obchodní charakter závazkového vztahu vzniklého ze smlouvy o dílo a následně z dohody narovnání vyplývá v dané věci z toho, že podle § 261 odst. 2 obch. zák. šlo o vztah mezi žalobcem jako podnikatelem při jeho podnikání a žalovaným jako samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb (opravy bytového fondu města).

Odvolací soud uzavřel, že podle § 267 odst. 2 obch. zák. ve vztazích upravených obchodním zákoníkem neplatí ust. § 49 obč. zák., proto je bez významu námitka žalobce, že od dohody o narovnání odstoupil proto, že byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobce je nadále dohodou vázán a jelikož žalovaný prokazatelně splnil svůj závazek z čl. III. odst. 2 dohody, tj. zaplatil cenu víceprací dohodnutou částkou 356.073,- Kč, nemůže se žalobce domáhat úspěšně zaplacení požadované částky, když jeho nárok na zaplacení víceprací byl předmětnou dohodou vypořádán.

Odvolací soud proto zamítavý výrok I. rozsudku okresního soudu jako věcně správný podle § 219 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) potvrdil a potvrdil též výrok II. o náhradě nákladů řízení jako správný, přičemž dalšími odvolacími námitkami žalobce se již pro nadbytečnost nezabýval.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání v celém rozsahu s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení ve věci ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel má konkrétně výhrady ve vztahu k dohodě o uznání vzájemných závazků z listopadu 2003, zda má být posouzena podle občanského či obchodního zákoníku a v souvislosti s tím míří na otázku možné aplikace § 49 obč. zák. o možnosti odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Má za to, že dovolací osud by měl rozhodnout tuto otázku, která podle názoru dovolatele ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. dosud nebyla vyřešena a kterou odvolací soudy judikují rozdílně a v daném případě odvolací soud v této otázce rozhodl v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel se domnívá, že na předmětnou dohodu o narovnání plně dopadá právní úprava narovnání dle ust. § 588 a násl. obč. zák. a proto je nutno připustit použitelnost i dalších institutů občanského zákoníku, konkrétně § 49 obč. zák. Dovolatel odkazuje v této souvislosti na ujednání v čl. IV. odst. 1 dohody, že práva a povinnosti, jakož i právní poměry z ní vyplývající v této dohodě neupravené se řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Odvolací soud se námitkami žalobce o jeho oprávněném odstoupení od smlouvy nezabýval. Tíseň žalobce při podpisu dohody dne 20. 11. 2003 spatřuje v tom, že dohoda byla předložena v rámci jednání zastupitelstva toho dne a starosta města J. Č. zdůraznil, že nebude-li dohoda ihned podepsána, žalovaný nezaplatí žalobci nic. Dohoda tudíž měla donucující povahu, nebyla ze strany žalobce svobodným úkonem a byla proto i z tohoto důvodu neplatná. Kromě toho byla neplatná i proto, že na dohodě schází datum jejího uzavření a též proto, že deklaruje, že na ni dopadají ustanovení občanského zákoníku, ačkoli odvolací soud dovodil, že to není možné.

Dovolatel uvádí rovněž další okolnosti, které označuje jeho neetické chování investora včetně finančního ocenění víceprací, které bylo ze strany žalovaného podhodnoceno vlivem „zaujaté“ osoby.

V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje napadený rozsudek za věcně správný. Poukazuje na čl. XI. odst. 2 smlouvy o dílo o ujednání, že závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem. Závazek nahradit vícepráce je obchodním závazkem nejen podle § 262 odst. 1 obch. zák. ale především dle § 261 odst. 2 obch. zák., takže jde o absolutní obchodní závazkový vztah, o němž se strany nemohou dohodnout, že se bude řídit občanským zákoníkem. Žalovaný dále odkazuje na znění ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák. To, že určitý institut (narovnání) je upraven občanským zákoníkem nemění ničeho na právní povaze obchodního závazkového vztahu. Žalovaný poukazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, č. j. 30 Cdo 595/2006, že právní úprava tzv. absolutních neobchodů podle obchodního zákoníku se od 1. 1. 2001 změnila tak, že smluvní typy upravené pouze v občanském zákoníku se řídí občanským zákoníkem jen v rozsahu této úpravy, ale zároveň se na ně použijí ustanovení obchodního zákoníku.

Žalovaný zdůrazňuje, že dohoda o uznání vzájemných závazků důvod k odstoupení neobsahovala, zákonný důvod pro odstoupení podle § 345 a § 346 obch. zák. nebyl naplněn a proto odstoupení žalobce ze dne 9. 6. 2004 od smlouvy (dohody) je neplatným právním úkonem, který nevyvolal žádné právní účinky.

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek „potvrdil“ s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobce splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)

V posuzovaném případě přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, konkretizovaným dovolacími námitkami, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.

Otázka posouzení povahy (podstaty) dohody o narovnání (podle § 585 an. obč. zák., označené jako „dohoda o uznání vzájemných závazků“, svým obsahem však jde o dohodu o narovnání), upravující závazky z obchodního závazkového vztahu, založeného smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obch. zák., není otázkou zásadního právního významu – jak se domnívá dovolatel – neboť nemá obecný judikatorní přesah. Soudy konstantně posuzují takový závazkový vztah z narovnání práv a povinností z obchodních závazků jako svým obsahem (a tudíž i podstatou) obchodní závazkový vztah. Předmětnou otázku může tudíž dovolatel pokládat pouze z toho hlediska, zda ji v daném případě odvolací soud neřešil v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud se s právním názorem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) v této otázce ztotožnil. Dohoda o narovnání podle § 585 an. obč. zák., uzavřená mezi osobami uvedenými v § 261 odst. 1 a 2 (v daném případě v odstavci 2), která není upravena v hlavě II. části třetí obchodního zákoníku a je upravena jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku (v rozsahu této úpravy) a obchodním zákoníkem (srov. § 261 odst. 6 věta první obch. zák.) Taková smlouva (dohoda) je tudíž ve své podstatě právním úkonem, zakládajícím obchodní závazkový vztah. Na tom nic nemění případná dohoda stran, že se na takovou dohodu (smlouvu) vztahují ustanovení občanského zákoníku, poněvadž ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák. je kogentní povahy a strany se od něj nemohou odchýlit (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.) Ujednání stran o podřízení vztahu ze smlouvy občanskému zákoníku je tudíž neplatné (aniž by ovšem byla neplatná celá smlouva). Ustanovení § 49 obč. zák. je v takovém případě nepoužitelné. Rovněž případné odstoupení od takové dohody je nutno posuzovat podle úpravy odstoupení v obchodním zákoníku (§ 344 an. obch. zák.).

V předmětné otázce tudíž odvolací soud ani soud prvního stupně nerozhodly v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání - aniž nařizoval jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.)

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, takže na náhradu těchto nákladů nemá právo, přičemž žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. dubna 2009

JUDr. František F a l d y n a , CSc.

předseda senátu

Vydáno: 08. April 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč