JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 2572/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. f. Č. r., proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. J.L., advokátem o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 167/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.března 2008, č.j. 20 Co 9/2008-51, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 16. října 2007, č.j. 4 C 167/2007-18, vyhověl žalobě, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouvy ze dne 17.10.2002, jimiž žalobce převedl uvedené nemovitosti na žalovaného podle zákona č. 95/1999 Sb., jsou neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zákoníku). Žalovaný v den uzavření kupních smluv nesplňoval podmínku pro převod vlastnického práva uvedenou v ust. § 11 odst. 1 písm. b) zák. č. 95/1999 Sb., když byl (od 1.8.2002) v prodlení s plněním svého dluhu vůči F. n. m. Č. (dále jako „FNM“), neboť nezaplatil kupní cenu sjednanou ve smlouvě o prodeji privatizovaného majetku ze dne 2.12.1998 ve výši 4.250.000,- Kč. Neplatnost kupních smluv ze dne 17.10.2002 má pak za následek, že vlastnické právo k pozemkům na žalovaného nepřešlo, a proto se žalobce právem domáhá určení, že je i nadále vlastníkem předmětných nemovitostí, jelikož jen tímto způsobem dosáhne změny v zápisech v katastru nemovitostí.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a soudem odvolacím (výrok III.).

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 17.10.2002 jsou platné, neboť žalovaný nebyl v prodlení s plněním dluhu vůči FNM. Smlouva o prodeji privatizovaného majetku uzavřená mezi žalovaným jako kupujícím a FNM jako prodávajícím dne 2.12.1998, jíž žalovaný získal do vlastnictví „zdravotnické zařízení L. s. Ch.…“, je svou podstatou kupní smlouvou. Kupní smlouva upravená ustanoveními § 588 obč. zák. a § 409 obch. zák. je typickým synallagmatickým závazkem a její obsah je charakterizován vzájemností práv a povinností a vzájemnou podmíněností plnění – kupující má právo na odevzdání předmětu koupě a povinnost zaplatit kupní cenu, prodávající má pak povinnost dle smlouvy kupní odevzdat předmět koupě kupujícímu a právo na zaplacení kupní ceny. Každá ze stran je zároveň v postavení dlužníka a věřitele, neboť má vůči druhé straně povinnost plnit a zároveň právo plnění požadovat. Mají-li strany vzájemné závazky, může se splnění závazku druhou stranou domáhat jen ta strana, která svůj závazek již splnila nebo je připravena a schopna jej splnit současně s druhou stranou (viz § 560 obč. zák., § 325 obch. zák.).

Odvolací soud uvedl, že FNM si „zřejmě vůbec vědom nebyl“ svého postavení účastníka synallagmatického právního vztahu založeného s žalovaným kupní smlouvou o převodu privatizovaného majetku, jestliže od 1.8.2002 odmítl žalovanému prodloužit lhůtu ke splatnosti kupní ceny ve výši 4.050.000,- Kč a trval na jejím zaplacení. FNM přitom jako první porušil svou povinnost plynoucí mu z uzavřené kupní smlouvy, když oproti znění čl. V bod I. smlouvy žalovanému jako kupujícímu nepředal předmět koupě ve lhůtě 30 dnů od účinnosti smlouvy. Byl-li FNM v prodlení s plněním jeho základní povinnosti předat předmět prodeje, nemohl být v prodlení s plněním kupní ceny žalovaný jako tehdejší kupující a prodávající FNM nebyl tedy oprávněn domáhat se splnění platební povinnosti na žalovaném. Odvolací soud uzavřel, že FNM neměl k rozhodnému dni 17.10.2002 splněnou svou vzájemnost povinnost vůči žalovanému, v důsledku čehož nebyl oprávněn domáhat se splnění dluhu po žalovanému. Kupní smlouvy ze dne 17.10.2002 jsou tedy platné a žalovaný se stal vlastníkem předmětných pozemků.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, namítaje, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel má výhrady k posouzení kupních smluv ze dne 17.10.2002 jako platných. Má za to, že uvedené smlouvy jsou ve smyslu § 39 obč. zák. neplatné, protože byly uzavřeny v rozporu s ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb., neboť žalovaný byl k uvedenému datu dlužníkem tehdejšího FNM. Věděl-li by žalobce o tomto dluhu, k uzavření kupních smluv by dne 17.10.2002 vůbec nedošlo. Žalobce vycházel z potvrzení ze dne 10.6.2002, které však pozbylo své platnosti ke dni 1.8.2002 kdy žalovanému nebyla dále prodloužena lhůta splatnosti kupní ceny za lékárnu. Dovolatel má za to, že otázka závislosti zaplacení kupní ceny za lékárnu na předání této lékárny žalovanému nebyla v příslušné smlouvě o převodu této lékárny řešena, a dle jeho přesvědčení se žalovaný do prodlení dostal nezaplacením dohodnuté kupní ceny. Jedná se o stav, kdy nebyla objektivně splněna jedna z podmínek, rozhodných pro platnost předmětných kupních smluv ze dne 17.10.2002, námitky žalovaného nejsou proto pro posouzení tohoto sporu rozhodné. Proto dovolatel navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je nedůvodné a navrhl, aby je dovolací soud jako bezdůvodné odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání je přípustné [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Dovolatel opřel důvodnost podaného dovolání o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Právní posouzení je činnost soudu, spočívající v podřazení skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo a povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V daném případě zásadní otázkou právního posouzení je otázka, zda byly kupní smlouvy ze dne 17.10.2002 platné.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 936/2008, v obdobné věci (ve sporu týchž účastníků o jiné pozemky) dovodil, že „podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b/ zákona č. 95/1999 Sb., platného ke dni uzavření smlouvy ze dne 25. 10. 2002, mohl P. f. uzavřít kupní smlouvu nebo smlouvu o převodu zemědělských pozemků pouze s osobou, která prokázala, že není v prodlení s plněním svého dluhu vůči F. n. m.. Pokud by ke splnění této podmínky nedošlo, byl by převod neplatný pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák., srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3109/2005).

V posuzované věci však závěr o neplatnosti předmětné smlouvy nelze učinit.

Nejvyšší soud je především toho názoru, že ke dni 1. 8. 2002, kdy se žalovaný dostal do prodlení s platbou kupní ceny ze smlouvy uzavřené s F. n. m. dne 1. 2. 1998, nastala právní situace, kdy F.n. m. nebyl schopen dostát své povinnosti předat žalobci plnění z posledně zmíněné smlouvy, jímž byl objekt lékárny v Ch. Za této situace, která přetrvala až do rozhodného dne 17. 10. 2002 (den sjednání smlouvy, resp. smluv mezi účastníky), nelze dospět k (jednostrannému) právnímu závěru, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním dluhu vůči Fondu v intencích § 11 odst. 1 písm. b/ zákona č. 95/1999 Sb. Tento závěr by zcela opomenul skutečnost, že – při žádoucí ekvivalenci práv a povinností smluvních stran – F. n. m., jako účastník smlouvy ze dne 1. 2. 1998, neposkytl sjednané plnění. Proto odvolací soud správně podpůrně aplikoval ustanovení § 325 obch. zák., podle něhož se při závazkovém vztahu se vzájemným plněním nemůže domáhat splnění závazku druhou stranou ta strana smlouvy, která nejen že svůj závazek nesplnila, ale ani nebyla v rozhodné době jej schopna splnit, resp. připravena jej splnit současně s protistranou.

Dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, že žalobce mohl být uveden v omyl ve smyslu § 49a o. z. a že by tedy nastoupila právní alternativa relativní neplatnosti právního úkonu podle § 40a o. z. – s tím, že by se (při vznesené námitce promlčení) měl žalobce dovolat této neplatnosti v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. Na straně žalovaného totiž absentuje podmínka vyvolání omylu, a to ať úmyslně, nebo z nedbalosti. Za již popsaného stavu oboustranného nerealizování sjednaných závazků ze smlouvy mezi žalovaným a Fondem národního majetku ze dne 1. 2. 1998 totiž neměl žalovaný z této smlouvy majetkový prospěch, jímž by byl současně poškozen stát či právnická osoba pověřená realizací záměrů státu v souvislosti s převody jeho majetku (zemědělských pozemků) na fyzické osoby. A právě zabránit vzniku takového prospěchu se současným neplněním povinností vůči státu je účelem výluk ze smluv podle § 11 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb“.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nebyl v dané věci naplněn, a jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že neúspěšný dovolatel (žalobce) je povinna zaplatit žalovanému na náklady právního zastoupení částku 10.000,- Kč za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a jeden paušál hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem tedy 10.300,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný svou povinnost z tohoto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. srpna 2009

JUDr. František F a l d y n a , CSc.

předseda senátu

Vydáno: 19. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč