JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 2531/2012

Kumulativní novace a její vliv na objektivní promlčecí dobu

Právní věty

  1. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že kumulativní novace týkající se smlouvy o úvěru nemá vliv na běh desetileté objektivní promlčecí doby počítané ode dne původní splatnosti závazku dlužníka vrátit poskytnutý úvěr s úroky.

  2. Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje též na své závěry ohledně běhu promlčecí doby a promlčení zástavního práva zajišťujícího pohledávku ze smlouvy o úvěru s ohledem na ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., podle nichž byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení (tak jako v projednávané věci), promlčuje se ve smyslu citovaného ustanovení za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet.

32 Cdo 2531/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ARTA REAL, k. s., se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26 17 45 45, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovanému V. J., zastoupenému Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, o zaplacení částky 11,300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 47/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 18 Co 455/2011-259, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 18 Co 455/2011-259, v části měnícího výroku ve věci samé, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 46 C 47/2006-211, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,400.000,- Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální poloviny na nemovitostech blíže specifikovaných (výrok I.), co do částky 9,900.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální poloviny na nemovitostech blíže specifikovaných, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.).

K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, ve vyhovujícím výroku ve věci samé jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1,400.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna domáhat se pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální poloviny na nemovitostech blíže specifikovaných, zamítl (první výrok) a žalobkyni uložil zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).

Odvolací soud se po částečném opakování dokazování ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle smlouvy o úvěru ze dne 19. srpna 1992 (dále jen „smlouva o úvěru“) poskytla Investiční a poštovní banka, a.s. (dále jen „banka“) Z. J. (dále jen „dlužník“) úvěr ve výši 12,000.000,- Kč. Dlužník se zavázal úvěr vrátit ve 12 splátkách po 923.000,- Kč a ve splátce 924.000,- Kč splatných od 20. září 1993 do 20. srpna 1996 v dohodnutých čtvrtletních termínech. Podle dodatku č. 1 z 19. července 1993 ke smlouvě o úvěru byla navýšena jak částka úvěru (na 20,000.000,- Kč), tak i výše splátek. V dodatku č. 3 a dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru smluvní strany sjednaly, že „dochází k upřesnění“ smlouvy ohledně závazku dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky. Podle dodatku č. 4 z 8. března 1994 se dlužník zavázal splatit úvěr celkem v 59 měsíčních splátkách, splatných vždy do 20. dne v kalendářním měsíci, od 20. září 1993 do 20. července 1999.

Vztah mezi smlouvou o úvěru ve znění dodatku č. 1 (o navýšení částky úvěru) a dodatky č. 3 a č. 4 odvolací soud posoudil jako kumulativní novaci podle ustanovení § 516 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť z obsahu smlouvy o úvěru a jejích dodatků vyplývá, že dodatky č. 3 a č. 4 neobsahují nic, co by naznačovalo úmysl stran směřující ke zrušení celého závazkového vztahu a jeho nahrazení novým, tzn. že by šlo o privativní novaci podle ustanovení § 570 obč. zák. Nové ujednání smluvních stran o termínu splatnosti úvěru znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Uzavřením dodatků č. 3 a č. 4 tedy došlo podle ustanovení § 516 odst. 2 obč. zák. pouze ke změně závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o úvěru, pokud jde o lhůtu k plnění.

Předmětem řízení je realizace zástavy k uspokojení pohledávky věřitele ze smlouvy o úvěru v rozsahu 18. až 48. splátky podle dodatku č. 4 v celkové výši 11,300.000,- Kč, nesplacených úroků z jistiny úvěru do 30. června 1998, nesplacených úroků z prodlení z jistiny úvěru do 31. srpna 1998 a úroků z prodlení z úroků do 31. srpna 1998. Podle smlouvy o úvěru ve znění dodatku č. 4 byla sjednána splatnost žalobkyní vymáhané části (tj. 18. až 48. splátky) úvěru ve splátkách splatných od 20. února 1996 do 20. srpna 1998. Zástavní právo bylo zřízeno 23. prosince 1994. Právo zástavní věřitelky na uspokojení ze zástavy vzniklo dnem, v němž byla podle hmotného práva oprávněna požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastal, jak vyplývá z dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru, v důsledku splatnosti 18. až 48. splátky nejpozději 20. srpna 1998. Vzhledem k tomu, že zástavní právo bylo zřízeno v době do 31. srpna 1998 a v téže době vzniklo i právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, řídí se nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i v době po 1. září 1998 ustanovením § 151f obč. zák. a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31. srpna 1998. Přestože tříletá promlčecí doba podle ustanovení § 101 a § 103 věty první obč. zák. uplynula marně (aniž zástavní věřitelka uplatnila právo na uspokojení ze zástavy), zástavní právo se nepromlčelo, neboť do 20. srpna 2001 neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo s ohledem na ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák., podle něhož se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky.

Promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem. Čtyřletá obecná promlčecí doba podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) by ve vztahu k jednotlivým splátkám uplynula v době od 20. února 2000 do 20. srpna 2002. Uznáním závazku podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. ze dne 7. prosince 1998 dědici jako právními nástupci zemřelého dlužníka byl přerušen běh promlčecí doby všech předmětných splátek. Dne 7. prosince 1998 tedy začala běžet pro všechny tyto splátky nová promlčecí doba, která marně uplynula dne 7. prosince 2002. Vzhledem k uplynutí promlčecí doby pro všechny žalobou uplatněné splátky úvěru již dnem 7. prosince 2002 nevyvolalo uplatnění nároku na zaplacení pohledávky s příslušenstvím proti právním nástupcům dlužníka v řízení zahájeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 dne 9. prosince 2002 právní účinek stavení promlčecí doby podle ustanovení § 402 obch. zák. Uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky pak podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. došlo 7. prosince 2002 i k promlčení zástavního práva, jímž byla zajištěna. K promlčení zástavního práva tak došlo zjevně již před zahájením řízení v dané věci, když řízení bylo zahájeno až 20. února 2006. Tvrdila-li žalobkyně v odvolání (aniž navrhla důkazy), že řízení o zaplacení pohledávky s příslušenstvím proti právním nástupcům dlužníka u Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo zahájeno již dne 6. prosince 2002 s tím, že zahájením řízení došlo ke stavení promlčecí doby zajištěné pohledávky podle ustanovení § 402 obch. zák., pak ani toto tvrzení by nevyvolalo právní účinky významné z hlediska běhu tzv. absolutní promlčecí doby upravené v ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák.

Odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. a na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu), zdůraznil, že smyslem právní úpravy tzv. absolutní promlčecí doby, která běží bez ohledu na stavení nebo přerušení promlčení, je zabránit, aby sporné nebo nejasné nároky přetrvávaly neúměrně dlouho, a přispět tak k jistotě v obchodních vztazích. Tato promlčecí doba plyne i v průběhu řízení, v němž je určité právo vymáháno. Zabývaje se otázkou, kdy začala poprvé běžet promlčecí doba pohledávky ze smlouvy o úvěru - s podrobným výpočtem výše a data splatnosti jednotlivých splátek - odvolací soud uzavřel, že ta část pohledávky z úvěru, kterou žalobkyně učinila předmětem řízení, se promlčela postupně od 20. června 2004 do 20. ledna 2006, včetně příslušenství. S ní došlo ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. i k promlčení zástavního práva, jímž byla zajištěna. Kumulativní novací obsaženou v dodatku č. 3 a č. 4 ke smlouvě o úvěru nebylo možné zabránit promlčení pohledávky v objektivní promlčecí době určené v ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.

Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení § 516 obč. zák. a nesprávném výkladu příslušných ustanovení týkajících se promlčení, jenž je podle jejího názoru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005). Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že promlčení pohledávky je třeba posuzovat podle původně sjednané splatnosti, bez ohledu na nové ujednání stran o termínu splatnosti jednotlivých splátek úvěru. Tvrdí, že pokud by byl tento výklad právní normy akceptován, nutil by věřitele ochotné k dohodě s dlužníkem, aby od záměru uzavřít s dlužníkem dohodu ustoupili, a přistoupili k řešení věci soudní, případně exekuční cestou. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu, o nějž odvolací soud opřel své rozhodnutí, není podle názoru dovolatelky přiléhavý, neboť v něm byla řešena situace, kdy mezi smluvními stranami byla uzavřena dohoda o zaplacení dluhu, nikoli dodatek ke smlouvě o úvěru.

Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění o datu podání žaloby proti dědicům dlužníka u Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 35 C 239/2002, a tudíž k nesprávnému závěru o tom, že čtyřletá promlčecí doba běžící od dne uznání závazku dědici, tj. ode dne 7. prosince 1998, marně uplynula dne 7. prosince 2002. Odvolací soud pominul, že žaloba byla podána již 6. prosince 2002 faxem a následně v souladu s ustanovením § 42 odst. 3 o. s. ř. osobně doručena soudu 9. prosince 2002. I kdyby byla skutečně podána až 9. prosince 2002, byla by přesto podána včas, neboť dne 7. prosince 2002 byla sobota a posledním dnem promlčecí doby - podle ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák. - by tak bylo právě pondělí 9. prosince 2002.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout.

Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Podle ustanovení § 516 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti (odstavec 1). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti (odstavec 2).

Z ustanovení § 408 vyplývá, že bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (odstavec 1).

Dovolatelka polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu ohledně data doručení žaloby podané proti dědicům dlužníka a na to navazujícím závěrem o uplynutí čtyřleté promlčecí doby. Tento závěr sice odvolací soud učinil, nebyl však závěrem určujícím, tedy tím právním závěrem, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (více srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003). Dovolatelka totiž pomíjí, že odvolací soud jejímu nároku nevyhověl nikoli s ohledem na závěr o uplynutí čtyřleté promlčecí doby podle obchodního zákoníku (tento závěr byl jen závěrem dílčím reagujícím na odvolací námitky žalobkyně), ale pro uplynutí tzv. objektivní desetileté promlčecí doby podle ustanovení § 408 obch. zák. Skutkový závěr odvolacího soudu, podle kterého měla být podle smlouvy o úvěru, ve znění dodatků č. 3 a č. 4, ta část poskytnutého úvěru, která byla předmětem řízení, dlužníkem splacena do 20. ledna 1996, přitom nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něj proto vycházel.

Napadá-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o promlčení sporné pohledávky, neboť kumulativní novace obsažená v dodatcích ke smlouvě o úvěru uzavřených mezi bankou a dlužníkem nemá vliv na běh desetileté objektivní promlčecí doby určené ustanovením § 408 odst. 1 obch. zák., je třeba uvést, že odvolací soud řešil tuto otázku v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007 (ústavní stížnost podanou žalobkyní proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 389/10, odmítl, in www.usoud.cz), na něž i správně odkázal. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že kumulativní novace týkající se smlouvy o úvěru nemá vliv na běh desetileté objektivní promlčecí doby počítané ode dne původní splatnosti závazku dlužníka vrátit poskytnutý úvěr s úroky. K závěru přijatém v tomto rozhodnutí se dovolací soud přihlásil též v usnesení ze dne 24. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3098/2010, a nemá důvod se od něho odchýlit ani nyní. Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje též na své závěry ohledně běhu promlčecí doby a promlčení zástavního práva zajišťujícího pohledávku ze smlouvy o úvěru s ohledem na ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., podle nichž byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení (tak jako v projednávané věci), promlčuje se ve smyslu citovaného ustanovení za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 95, dále rozsudek ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný v témže časopise číslo 9, ročník 2008, pod číslem 124, a ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 887/2007, uveřejněný v témže časopise číslo 9, ročník 2008, pod číslem 123, jakož i důvody rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněného v témže časopise číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104, usnesení ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 2204/2009 a rozsudku ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007).

Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005, není případný, neboť v předmětném rozhodnutí se dovolací soud vztahem kumulativní novace a počátku běhu objektivní promlčecí doby nezabýval.

K doplnění dovolání ze dne 30. srpna 2012, které bylo podáno k poštovní k přepravě 31. srpna 2012, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolatelka tak učinila až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nejsou v dovolání namítány a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal, Nejvyšší soud poté, co přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé zamítl.

Dovolání směřující proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. z týchž důvodů odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení pak není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v tomto rozsahu bylo proto dovolání odmítnuto (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo částečně zamítnuto a částečně odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 5.000,- Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. října 2013

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu

Vydáno: 29. October 2013
Vloženo: 26. March 2014