JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 235/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Č. J. H. a.s., proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, s adresou pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, odbor Odloučené pracoviště Uherské Hradiště, o zaplacení částky 230 667,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 27/99, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2005 č. j. 28 Co 413/99-80, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2005 č. j. 28 Co 413/99-80 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 26. dubna 1999 č. j. 5 C 27/99-26 uložil původnímu žalovanému V. H., aby zaplatil původní žalobkyni K. B., akciová společnost, částku 230 667,78 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vzhledem k tomu, že původní žalovaný V. H. po podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně dne 1. listopadu 2000 zemřel, rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 24. února 2005 č. j. 28 Co 413/99-80, že v řízení bude dále na straně žalovaného pokračováno s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Brno. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že všichni v úvahu přicházející zákonní dědicové zůstavitele dědictví odmítli a Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 31. května 2004 sp. zn. D 1901/2000 nařídil likvidaci dědictví, a to na základě návrhu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Toto usnesení nabylo právní moci dne 22. 6. 2004. Odvolací soud vycházel z § 107 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého platí, že ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popř. ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnosti, o něž v řízení jde. V daném dědickém řízení nenabyl dědictví žádný dědic, a proto dědictví připadlo podle § 462 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) státu. Podle zákona č. 201/2002 Sb. vystupuje před soudem za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Usnesením ze dne 10. července 2006, jež nabylo právní moci dne 26. září 2006, odvolací soud podle ustanovení § 107a o. s. ř. rozhodl, že namísto původní žalobkyně K. B., a.s., do řízení vstupuje Č. J. H. a.s.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v nesprávném výkladu § 462 ObčZ, podle něhož dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu. V případě tzv. odúmrti nemá stát postavení dědice, které by měl jen v případě, že by byl zůstavitelem povolán za dědice jeho majetku pro případ smrti. Dědictví po V. H. státu nepřipadlo a s ohledem na nařízenou likvidaci ani nepřipadne. Nelze tedy v tomto případě aplikovat § 107 odst. 2 o. s. ř., podle něhož ztratí-li fyzická osoba způsobilost být účastníkem řízení, jsou procesním nástupcem její dědici, popř. ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Žalovaná má za to, že původní žalovaný V. H. nemá žádného právního nástupce, nelze tedy v řízení pokračovat a jsou důvody pro zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že stát není právním nástupcem zemřelého V. H., je tedy jednáno se subjektem, který není právním nástupcem původního žalovaného a řízení je tak navíc postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§ 107 odst. 1 o. s. ř.).

Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 2 o. s. ř.).

Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě podle § 175p o. s. ř., soud na návrh usnesením nařídí likvidaci dědictví; stejně soud postupuje, jestliže stát navrhl likvidaci dědictví pro, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví. O nařízení likvidace dědictví může soud rozhodnout i bez návrhu (§ 175t odst. 1 o. s. ř.).

O nařízení likvidace vydá soud usnesení, ve kterém vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou. Toto usnesení vyvěsí na úřední desce soudu (§ 175t odst. 2 o. s. ř.).

Jakmile unesení o nařízení likvidace dědictví nabylo právní moci, nepostupuje se již podle § 175p až 175s (§ 175t odst. 3 o. s. ř.).

Po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví již nepřichází v úvahu skončení dědického řízení jiným způsobem. Pravomocně nařízenou likvidaci dědictví přitom nelze zrušit ani tehdy, kdyby se dodatečně ukázalo, že dědictví není předluženo.

Podle ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř. pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů. Vyjde-li však najevo další majetek zůstavitelův, rozdělí jej soud věřitelům do výše jejich neuspokojených pohledávek bez zřetele k tomuto zániku. Zůstane-li majetkový přebytek, projedná jej soud jako dědictví.

V daném případě odvolací soud ve svém usnesení vyšel ze zjištění (jež odpovídá obsahu spisu), že Okresní soud v U. H. usnesením nařídil likvidaci dědictví. Jak vyplývá ze shora uvedeného, za této situace nemohl dovodit, že procesním nástupcem žalovaného je Česká republika, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Za této situace totiž povaha řízení neumožňuje pokračování v řízení. Odvolací soud měl proto podle § 107 odst. 1 o. s. ř. řízení přerušit a vyčkat výsledku dědického řízení. V případě, že byla nařízena likvidace dědictví, nelze totiž předjímat výsledek dědického řízení a nelze předjímat, zda se někdo stane právním a tudíž i procesním nástupcem žalovaného, či zda dědické řízení skončí (což je pravděpodobné) bez právního nástupce.

Odvolací soud navíc nesprávně rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalovaného usnesením ze dne 24.února 2005 č. j. 28 Co 413/99-80 podle § 107 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně vydal rozsudek dne 26. dubna 1999, měl odvolací soud podle části dvanácté, hlavy I, bodu 15, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolání proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně projednat a rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Původní žalovaný V. H. zemřel před účinností zákona č. 30/2000 Sb., tj. před 1. 1. 2001. Podle tehdejšího znění ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. soud usnesením o procesním nástupnictví nerozhodoval, pouze bez vydání usnesení posoudil podle povahy věci, zda řízení zastaví nebo přeruší, anebo zda v něm může pokračovat. Toto procesní pochybení soudu pak mělo za následek nesprávné rozhodnutí i z tohoto hlediska, neboť odvolací soud aplikoval ustanovení § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění, které občanský soudní řád do 31. 12. 2000 neobsahoval.

Usnesení odvolacího soudu je tedy nesprávné.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a podle § 243b odst. 3 věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V Brně 26. března 2008

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Vydáno: 26. March 2008