JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 2343/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A. L. J.H. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. T. M., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 107 718,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 728/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č.j. 2 Cmo 243/2007 – 121, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č.j. 2 Cmo 243/2007 – 121, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 2007, č.j. 13 Cm 728/2003-99, ve vyhovujícím výroku I. a v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č.j. 2 Cmo 243/2007 – 121, potvrdil ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 2007, č.j. 13 Cm 728/2003-99, ve vyhovujícím výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 107 718,90 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení p.a. od 10. 3. 2003 do zaplacení, poté co předešlým usnesením ze dne 31. května 2005, č.j. 2 Cmo 243/2004-75, se závazným právním názorem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. března 2004, č.j. 13 Cm 728/2003-50, kterým byla žaloba zamítnuta. Vrchní soud vyšel při posouzení věci ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 2. 8. 2001 byla uzavřena mezi vlastníkem vozidla L. J. a T. Š., jako provozovatelem autobazaru, zprostředkovatatelská smlouva, jejíž předmětem bylo zprostředkování prodeje, nikoliv přímý prodej, avšak ze skutkových okolností zároveň vyplynulo, že úmyslem stran byla realizace prodeje. Vrchní soud z uvedeného dovodil, že T. Š. mohl nabýt důvodně dojmu, že je jako provozovatel bazaru oprávněn s vozidlem vlastníka nakládat, tedy ho i prodat, proto dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že pokud vozidlo následně týž den prodal na základě kupní smlouvy žalobkyni, byla tato v dobré víře, že nabyla vlastnické právo k vozidlu ve smyslu § 446 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Při aplikaci tohoto ustanovení přihlédl vrchní soud k tomu, že žalobkyně sice věděla, že T. Š. není vlastníkem vozidla, ale vzhledem k jeho postavení provozovatele autobazaru neměla důvod pochybovat o jeho oprávnění uzavřít kupní smlouvu. Jestliže poté žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 2. 8. 2001 leasingovou smlouvu, je podle závěru odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, tato smlouva platná a oprávněný je žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení plnění žalovaným ve výši 107 718,90 Kč v souvislosti s předčasným ukončením leasingové smlouvy. Protože žalovaný neuhradil dlužnou částku včas, přiznaly oba soudy žalobkyni i požadované úroky z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aplikovaly-li oba soudy při posouzení dané věci ustanovení § 446 obch. zák. Domnívá se, že žalobkyně, která se specializovala na nákup, prodej a pronájem vozidel, nemohla být v dobré víře ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť bylo možno důvodně předpokládat její povědomí o tom, že ze závazku zprostředkovatele (provozovatele autobazaru) vyplývá pouze povinnost zajistit pro zájemce uzavření kupní smlouvy, ale nikoliv oprávnění svým jménem vozidlo prodat. Poukazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 112/01, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 30/2001, podle něhož existují-li o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve výroku I. a II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, rozhodl správně. Připomíná časové souvislosti uzavírání jednotlivých smluv a skutečnost, že žalovaný nikdy vlastnické právo žalobkyně k předmětnému vozidlu nezpochybňoval a leasingovou smlouvu považoval za platně uzavřenou. Poukazuje na to, že s provozovatelem autobazaru i v mnoha dalších předešlých případech postupovala při nákupu vozidel stejně jako v tomto případě, tudíž si nemohla být vědoma, že provozovatel autobazaru není oprávněn vlastnictví k vozidlu převést.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 107 718,90 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení p.a. od 10. 3. 2003 do zaplacení, přičemž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v tomto rozsahu jinak, než v dřívějším rozsudku o zamítnutí žaloby, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z možného dovolacího důvodů uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Dovoláním uplatněným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Dovolatel nesprávné právní posouzení spatřuje v aplikaci § 446 obch. zák. na zjištěný skutkový stav. Podle uvedeného ustanovení nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

V dané věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalobkyně, jako kupující, v době uzavření kupní smlouvy s prodávajícím T. Š. věděla o existenci zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi vlastníkem vozidla L. J. a zprostředkovatelem T. Š., jako provozovatelem autobazaru, z níž vyplývalo, že předmětem smlouvy je závazek zprostředkovatele svojí činností zajistit pro vlastníka příležitost uzavřít kupní smlouvu s třetí osobou. Zprostředkovatelskou smlouvou nebyl provozovatel autobazaru zmocněn vlastníkem vozidla k přímému prodeji vozu. Údaje o vlastnictví k předmětnému vozidlu byly známy žalobkyni i z technického průkazu vozidla. Přesto při této vědomosti, že provozovatel autobazaru není vlastníkem vozidla, uzavřela s ním žalobkyně dne 2. 8. 2001 kupní smlouvu. Není rozhodující, že žalobkyně, jako kupující, se zavázala předmět kupní smlouvy převzít prostřednictvím příjemce, resp. nájemce, leasingu podle s ním uzavřené leasingové smlouvy. Jestliže tedy žalobkyně věděla, že prodávající není vlastníkem vozidla a není ani zmocněn uzavřít za vlastníka vozidla kupní smlouvu, není možno dospět k závěru, že byla na místě aplikace ustanovení § 446 obch. zák., protože žalobkyně nemohla být v dobré víře o nabytí věci od vlastníka. Za jedinou platně uzavřenou kupní smlouvu, týkající se předmětného vozidla, je nutno považovat smlouvu o prodeji a koupi osobního vozu uzavřenou dne 2. 8. 2001 mezi vlastníkem vozidla L. J. a Ing. T. M., jako leasingovým nájemcem (viz čl. 36 spisu). Nenabyla-li žalobkyně k vozidlu, jenž se stalo předmětem leasingu, vlastnické právo, nemohla s takovým vozidlem platně nakládat, tedy jej nemohla ani, jako poskytovatel leasingu podle leasingové smlouvy přenechat do užívání příjemci leasingu – žalovanému a oprávněně se domáhat po příjemci leasingu plnění na základě uvedené leasingové smlouvy.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl uplatněn důvodně a rozhodnutí odvolacího soudu není správné.

Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. října 2008

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Vydáno: 07. October 2008