JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 2295/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátem, proti žalovanému M. A., zastoupenému JUDr. J.. P., advokátem, o 333 009 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 44 Cm 20/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 4 Cmo 96/2007-202, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 4 Cmo 96/2007-202, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobce domáhal v řízení úhrady doplatku ceny za provedené stavební práce. Žalobní návrh odůvodnil tvrzením, že mezi účastníky byla ústně uzavřena smlouva o dílo za dohodnutou cenu 1 275 000 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“), s DPH ve výši 1 338 750 Kč, dílo bylo předáno žalovanému a vyúčtováno fakturami v celkové výši 1 323 009 Kč včetně DPH, přičemž žalovaný uhradil jen 990 000 Kč.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2006, č. j. 44 Cm 20/97-166, uložil žalovanému zaplatit žalobci 283 009 Kč s 11,5% úrokem z prodlení p. a. od 31. října 1998 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu 11,5% úroku z prodlení p. a. z částky 283 009 Kč od 16. prosince 1994 do 30. října 1998 (bod II. výroku), dále zamítl žalobu v rozsahu 50 000 Kč s 11,5% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 16. prosince 1994 do zaplacení (bod III. výroku), uložil žalobci povinnost uhradit státu náklady řízení ve výši 4 815 Kč (bod IV. výroku), tutéž povinnost žalovanému ve výši 11 235 Kč (bod V. výroku), a žalovanému uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 45 220 Kč (bod VI. výroku).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části takto: v bodě I. výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 283 009 Kč s 11,5% úrokem z prodlení od 31. října 1998 do zaplacení, v bodě IV. výroku tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 16 050 Kč, v bodě V. výroku tak, že žalovanému se uvedená povinnost neukládá a v bodě VI. výroku tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 37 475 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).

Mezi účastníky řízení nebylo sporné, že žalobce pro žalovaného dohodnuté dílo provedl, předal mu ho bez vad a vyúčtoval, přičemž ani následně nebyly žádné vady reklamovány. Mezi stranami zůstala sporná jen výše ceny díla, na níž se dříve dohodly. Žalovaný tvrdil, že cena díla byla dohodnuta částkou 1 020 000 Kč, přičemž žalobci uhradil 1 040 000 Kč.

Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení. V odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že mezi účastníky řízení byla podle § 536 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ústně uzavřena smlouva o dílo, v níž došlo k dohodě o rozsahu díla i k cenové dohodě. Žalobce dílo v dohodnutém rozsahu (bez jakýchkoliv víceprací) provedl, předal je a vyúčtoval žalovanému, který úspěšně doložil, že za ně zaplatil 1 040 000 Kč. Odvolací soud konstatoval, že bylo na žalobci, aby prokázal své tvrzení o ústně dohodnuté ceně díla ve výši 1 275 000 Kč bez DPH. To se mu však podle jeho názoru nepodařilo, jelikož ze žádného z provedených důkazů (zejména z výslechu žalobce či svědků RNDr. J. B. nebo J.A.) tvrzená skutečnost o ceně díla ve výši 1 275 000 Kč bez DPH nevyplývá. Za tohoto stavu proto soud prvního stupně pochybil, zjišťoval-li cenu díla znaleckým posudkem. Odvolací soud je podle svého vyjádření přesvědčen o tom, že výši cenové dohody nelze prokazovat jakýmkoliv znaleckým posudkem oceňujícím (až následně) hodnotu provedených prací. Protože soud prvního stupně koncentroval řízení a žalobce nenavrhl jiné důkazy k prokázání svého tvrzení o dohodnuté ceně díla, není možné jeho žalobě vyhovět. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech výroku I., IV., V. a VI. tak, jak je shora uvedeno.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a z důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., t. j. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění posléze uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že odvolací soud pominul významné skutečnosti, které byly prokázány, a dále v logickém rozporu v provedeném hodnocení důkazů.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by v řízení důkazní břemeno neunesl. Podle něho bylo v řízení nepochybně prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o dílo s tím, že teprve po skončení všech prací dojde ke konečnému stanovení ceny, a to znaleckým posudkem vypracovaným Ing. V. B., což, stejně jako rozsah díla, učinily strany v řízení nesporným. Podle názoru dovolatele šlo o způsob určení ceny podle § 536 odst. 3 obch. zák., který byl v zájmu i samotného žalovaného, neboť šlo o rozsáhlé dílo, kdy rozsah prací a náklady zhotovitele nebylo možné určit dopředu. Jestliže strany projevily vůli takto smlouvu uzavřít a k dohodě o ceně mezi nimi následně nedošlo, je třeba podle dovolatele vyjít z ustanovení § 546 odst. 1 obch. zák. a objednatel je povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek. V praxi to pak znamená, že cenu bude v takových případech obvykle určovat na žádost zhotovitele soud na základě znaleckého posudku, což učinil i soud prvního stupně, který při rozhodování z ustanovení §§ 536 a 546 obch. zák. vyšel.

Za zavádějící označuje dovolatel tu část odůvodnění napadeného rozsudku, kdy odvolací soud vyjadřuje své přesvědčení o tom, že „(předem) ústně uzavřené cenové dohody nelze prokazovat jakýmkoliv znaleckým posudkem oceňujícím (až následně) hodnotu provedených prací“. Tato úvaha odvolacího soudu by podle dovolatele mohla platit pouze v případě, že by se účastníci smlouvy předem dohodli na konečné ceně. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, jelikož ve spisu je dostatek důkazů o tom, že se účastníci dohodli na zahájení prací s tím, že cena bude dohodnuta později na základě znaleckého posudku, který budou obě strany respektovat. Rovněž tak bylo dohodnuto, že práce budou prováděny etapovitě, když po každé etapě bude provedeno vyúčtování a po dokončení všech prací vystavena konečná faktura. Dovolatel, poukazuje na předchozí dobrou vzájemnou spolupráci, dohodnutý rozsah prací v předmětné věci, jakož i vyjádření žalovaného ze dne 3. ledna 2002, označuje za zcela nesmyslné tvrzení o cenové dohodě ve výši 1 020 000 Kč. V této souvislosti dále uvádí, že rozsah prací ve výši 1 275 000 Kč bez DPH od počátku předvídal a tuto cenu žalovanému sdělil, přičemž jen z důvodů na straně žalovaného přistoupil na dohodu, že konečná cena díla bude stanovena až po dokončení všech prací.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle názoru žalovaného je dovolání žalobce nedůvodné, jelikož odvolací soud se zabýval všemi aspekty sporu a věc správně posoudil, dospěl-li k závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (včetně souvisejících výroků o nákladech řízení), a je i důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečností), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).

Skutečnost, že žalobce neprokázal své tvrzení o cenové dohodě, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, není pro závěr o nedůvodnosti žaloby dostačující. Zjistil-li totiž odvolací soud, že v rámci ústně uzavřené smlouvy o dílo došlo mezi účastníky k „cenové dohodě“, pak je pro posouzení věci rozhodující otázka, zda žalobou uplatněný nárok na doplatek ceny díla má oporu v dohodě o ceně díla. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) však v odůvodnění rozhodnutí nikde neuvedl obsah takové dohody, tedy zda a v jaké výši byla cena ve smlouvě dohodnuta nebo zda a jakým postupem byl účastníky ve smlouvě stanoven způsob jejího určení. Bez tohoto zjištění nelze oprávněnost žaloby posuzovat.

Podle § 536 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o dílo zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.

Podle ustanovení § 536 odst. 3 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000 (tedy před nabytím účinnosti novely, provedené zákonem č. 370/2000 Sb.), které je třeba v posuzované věci aplikovat, platilo, že cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.

Podle § 269 odst. 1 obch. zák. platí, že ustanovení upravující v hlavě II této části obchodního zákoníku jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.

Podstatnými částmi smlouvy o dílo (viz § 269 odst. 1 obch. zák.) jsou vymezení díla (popřípadě předmětu díla) a určení ceny nebo vymezení způsobu jejího určení, popřípadě projev vůle účastníků uzavřít smlouvu bez určení ceny. Pokud smlouva o dílo neobsahuje obě tyto podstatné části, není platně uzavřena (srov. Chalupa R., Štenglová I., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha C. H. Beck 1994, strana 443, jakož i komentář k § 536 v jeho dalších následujících vydáních).

Cena díla je tak ve smyslu § 269 odst. 1 obch. zák. podstatnou částí smlouvy, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít ji bez určení ceny, tedy bez dohody o ceně nebo způsobu jejího určení. O takto projevenou vůli (uzavřít smlouvu bez určení ceny) se však nejedná v případě, kdy si strany ve smlouvě sjednají, že dohodu o ceně, resp. způsobu jejího určení uzavřou dodatečně (například formou dodatku ke smlouvě). Cena díla nebo dohoda o způsobu jejího určení v takovém případě zůstává podstatnou částí smlouvy o dílo podle § 269 odst. 1 a § 536 odst. 3 obch. zák. a dohoda o ceně nebo způsobu jejího určení je nezbytnou podmínkou pro vznik smlouvy o dílo.

Ze zjištění soudů obou stupňů nevyplývá (a netvrdí to ani dovolatel), že by účastníci ve smlouvě projevili vůli ji uzavřít bez určení ceny díla. To má ten důsledek, že ke vzniku smlouvy o dílo byla nutná dohoda o ceně díla. Pokud by k dohodě o ceně díla ve smyslu cit. ustanovení (a tím i ke vzniku smlouvy o dílo) nedošlo, bylo by třeba nárok žalobce posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Jestliže se ovšem účastníci o ceně díla dohodli [a podle zjištění odvolacího soudu tomu tak bylo, uvedl-li v odůvodnění napadeného rozsudku, že došlo k dohodě o rozsahu díla i k cenové dohodě a vytýkal-li soudu prvního stupně pochybení, „když se mezi účastníky ústně dohodnutou cenu díla pokoušel zjistit znaleckým posudkem ...“, jelikož „výši (předem) ústně uzavřené cenové dohody nelze prokazovat jakýmkoliv znaleckým posudkem ...“], pak odvolací soud nemůže obsah takové dohody při posuzování nároku žalobce na doplatek ceny díla pominout.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v posuzované věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. července 2009

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Vydáno: 07. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-