JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 2185/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce S. s.r.o., zastoupeného J. J., advokátem, proti žalované P. S. spol. s r.o., zastoupené Mgr. M. D., advokátem, o zaplacení částky 169.438,27 Kč a úroku z prodlení z částky 131.065,65 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 38 Cm 94/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2008, č.j. 3 Cmo 191/2007-170 , takto:

I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2008, č. j. 3 Cmo 191/2007-170 ve věci samé, se odmítá.

II. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2008, č. j. 3 Cmo 191/2007-170 ve věci samé, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.799,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Jiřího Jandy.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. března 2007, č.j. 38 Cm 94/2005-133, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 169.438,27 Kč spolu s úrokem z prodlení ze specifikovaných dílčích částek a ve specifikované výši (sazbě) za příslušné doby prodlení. Ve výroku II. soud zamítl žalobu ohledně zaplacení úroku z prodlení z jednotlivých dílčích částek ve specifikované výši (sazbě) denně za specifikované doby prodlení. Ve výroku III. rozhodl soud o nákladech řízení a ve výroku IV. uložil žalobci zaplatit na účet soudu prvního stupně 470,- Kč.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 9.11.1998 smlouvu o zastupování – mandátní smlouvu dle ustanovení § 566 a násl. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), na jejímž základě poskytl žalobce žalované smluvené plnění, za což mu v souladu s ustanovením § 571 odst. 2 obch. zák. vznikl nárok na úplatu – sjednanou odměnu včetně expresního příplatku, jakož i na sjednaný úrok z prodlení jako důsledek prodlení žalované s placením vyúčtované odměny. Způsob započtení plateb žalované na úroky z prodlení a nikoli na jistinu shledal soud prvního stupně oprávněným a souladným s ustanovením § 330 odst. 2 obch. zák., neboť žalovaná neprokázala, že by určila účel platby jiným způsobem. Ujednání o výši úroků z prodlení sjednaných v citované mandátní smlouvě, označil soud prvního stupně za rozporné s dobrými mravy, jestliže sjednaný úrok odpovídá 36 % resp. 180 % ročně, přičemž zákonná sazba (dvojnásobek diskontní sazby vyhlášené ČNB pro rozhodné období) činila od 17.3.2005 do 29.3.2005 2,5 % a od 5.4.2005 do 19.4.2005 2 % ročně (v přepočtu na denní sazbu 0,0069444 % a 0,0055555 %). Žalobu tedy shledal důvodnou co do rozsahu úroků z prodlení v „zákonné“ výši a ohledně nároků na zaplacení úroků z prodlení nad uvedenou výši ji zamítl.

Odvolací soud k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., ve výroku II. jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci v rozsudku specifikovaný úrok z prodlení. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i řízení odvolacího a žalované uložil uhradit České republice náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s právním závěrem, že žalobci náleží právo na zaplacení úroku z prodlení za prodlení žalované s úhradou odměny za zastupování v celním řízení, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že ujednání účastníků ohledně výše úroků z prodlení je v souladu s dobrými mravy, v důsledku čehož žalobci nenáleží toliko „zákonné“ úroky z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby platné k prvnímu dni prodlení, jež mu přiznal soud prvního stupně.

Ustanovení o dobrých mravech je nutno konkretizovat za pomoci dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu k úroku z prodlení sjednaného mezi účastníky řízení v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o úroku z prodlení je nutno vzít v úvahu funkci smluveného úroku z prodlení (preventivní, uhrazovací, sankční) a přiměřenost jeho výše posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je nutno rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze usoudit na nepřiměřenost úroku s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Sjednaný úrok z prodlení je třeba posuzovat nikoli v kontextu zákonné výše úroků z prodlení ke dni počátku prodlení žalované s placením vyúčtované odměny, ale v kontextu roku 1998, kdy došlo k uzavření smlouvy. Lze-li za průměrnou sazbu „zákonných“ úroků z prodlení v obchodněprávních vztazích v roce 1998 považovat sazbu 14-16 % p.a. (určeno dle § 369 odst. 1 ve spojení s ust. § 502 obch. zák. ve znění platném do 31.12.2000), pak účastníky sjednaný úrok z prodlení za prodlení v délce méně než 30 dnů odpovídá cca trojnásobku této sazby a úrok za prodlení delší než 30 dnů cca třináctinásobku této sazby. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, v němž bylo obdobně dovozeno, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu (0,5 % z ceny díla za každý den prodlení) smluvní pokuty. Ustálená judikatura pak vedle názoru na přiměřenost procentuálně sjednaného sankčního opatření, jehož celková výše odvisí od délky prodlení s plněním zajištěného závazku, rovněž dovodila, že smluvní strana se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost, zajištěnou takovou smluvní pokutou splnila v co nejkratší době. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná své splatné závazky vůči žalobci neplnila řádně a včas (což ani nepopírala) a „již z toho důvodu“ námitka neplatnosti ujednání o výši úroků z prodlení pro jeho rozpor s dobrými mravy nemůže obstát; Za „zásadní“ však nutno považovat skutečnost, že dohodnuté úroky z prodlení, pokud jde o jejich výši, nejsou v rozporu s dobrými mravy a ujednání, tuto dohodu obsahující, je nutno mít za platné. Postup žalobce při zápočtu úhrad poukázaných žalovanou nejprve na příslušenství pohledávky odpovídá dle odvolacího soudu ust. § 330 odst. 1 obch. zák.; v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná výslovně určila, který závazek plní.

Proti „všem částem výroku“ rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, opírajíc je co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Dovolatelka má za to, že se odvolací soud při posuzování sjednané výše úroku z prodlení nezabýval celkovými okolnostmi sporného úkonu a zcela pominul námitky dovolatelky uplatněné v odvolání, jakož i ve vyjádření k odvolání ze dne 7.5.2005, ohledně okolností, jež provázely sjednání konkrétní výše úroků z prodlení, neúměrnosti sjednaných úroků z prodlení z hlediska důvodů, které ke sjednání konkrétní výše úroků z prodlení vedly, důvodů nesplnění zajištěného závazku, jakož i dopadů přiznání sjednaného úroku z prodlení na žalovanou. Odvolacímu soudu dále vytkla, že pominul úvahu, zda výše úroku korespondovala s hrozícími následky, které žalobce postihovaly v případě prodlení žalované s platbami.

Za otázku zásadního právního významu označila dovolatelka, zda „lze i právní úkon, který byl v době svého vzniku (možná) úkonem platným a přijatelným, v důsledku změny společenské situace a právní úpravy, hodnotit jako úkon neplatný, neboť se dostal do rozporu s tím, co je v pozdější době označováno za dobré mravy“. Sjednaný úrok z prodlení ve výši 36,5 %, resp. 182,5 % p.a., představující „až 16-ti násobek horní hranice zákonné úrokové míry stanovené v roce 1998“ dle § 369 obch. zák. v tehdy platném znění (dle odvolacího soudu 13ti násobku), přesáhl „obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, přičemž v mezidobí (v důsledku změny společenské a ekonomické situace, mající za následek razantní snížení úroků z prodlení) se výše takto stanoveného úroku zvýšila „až na 90ti násobek zákonné výše“ stanovené dle § 369 obch. zák., § 517 odst. 2 obč. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v době, za níž je úrok požadován. Úrok z prodlení za daných okolností „pozbyl svoji preventivní a sankční funkci a začal představovat spíše prostředek k zajištění budoucího vysokého finančního zisku žalobce na úkor neúměrně negativních dopadů v podobě vysokého finančního zatížení žalované“.

Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalované, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Žalovaná výslovně uvádí, že své dovolání směřuje proti „všem částem“ výroku rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalované v části směřující proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu, kde je přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zkoumal, zda právní posouzení odvolacího soudu v otázce sjednané výše úroků z prodlení je správné se zřetelem ke kritériu dobrých mravů.

Jak judikoval Nejvyšší soud mimo jiné v rozsudku ze dne 26. září 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005, rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení.

V rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, Nejvyšší soud vysvětlil, že správným postupem soudu je primární posouzení platnosti ujednání z hlediska § 39 obč. zák. a teprve následně zvážení souladu či rozporu uplatnění nároků na úrok z prodlení s kritérii uvedenými v § 3 odst. 1 obč. zák. resp. § 265 obch. zák. Rozpor s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku nemůže spočívat výlučně v ujednání o výši úroku z prodlení, neboť takové ujednání by pak stěží mohlo být vůbec platné ve smyslu ust. 39 obč. zák.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se uvedenými aspekty sjednání a uplatnění výše úroků z prodlení v daném případě podrobně zabýval, zvláště z pohledu dobrých mravů a jeho úsudku o platnosti ujednání o výši úroků z prodlení a jejich přiměřenosti se zřetelem ke konkrétním okolnostem, zejména k délce doby prodlení a značnému rozsahu a významu zajištěného závazku (smluvní povinnosti) nelze vytknout pochybení. Odvolací soud právem při posuzování této otázky poukázal zvláště na dlouhodobé resp. opakované prodlení žalované a na značnou výši nesplněných závazků.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že právní otázku přiměřenosti sjednané a uplatněné výše úroků z prodlení posoudil odvolací soud správně.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání v takovém případě je, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam v daném případě dovolací soud neshledal. Je tomu tak proto, že otázku, formulovanou dovolatelkou a označenou za otázku zásadního právního významu, nelze za takovou otázku považovat, neboť právě dobré mravy a jejich chápání se nemění v krátkém čase, kupř. v době několika let a naopak vykazují jistou neměnnost (srov. v této souvislosti konstantní judikaturu, kupř. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v Soudní judikatuře č. 8/97.) Dobrými mravy nelze tudíž poměřovat (ne)platnost právního úkonu v relativně krátké době několika let a argumentovat změnou společenské a ekonomické situace, jak činí dovolatelka.

Nelze tedy ani dovodit, že odvolací soud rozhodl v předmětné otázce výše úroků z prodlení v rozporu s hmotným právem.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované dílem jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.], dílem je jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), jak uvedeno shora ve výroku tohoto rozhodnutí.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 resp. § 146 odst. 3 o. s. ř. Neúspěšný dovolatel je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů právního zastoupení odměnu podle § 3 odst. 1 bod 4, § 10, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 9.027,- Kč a dále jeden paušál hotových výloh 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996Sb. ve znění vyhl. č. 276/2000 Sb. a konečně 19% DPH ve výši 1.772,- Kč, celkem tedy 10.799,- Kč, k rukám advokáta žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. srpna 2009

JUDr. František Faldyna,CSc.

předseda senátu

Vydáno: 19. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin