JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 2153/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené JUDr. M. T., advokátem proti žalovanému M. s. „T.“, zastoupenému JUDr. Z. N., advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 156/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2007, č. j. 8 Co 530/2007-226, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č. j. 8 C 156/2003-182, rozhodl, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni stavební unimobuňku, (výrok I.) a zaplatit jí na nákladech řízení 71.459,- Kč.

Na základě dokazováním zjištěných skutečností měl soud prvního stupně za prokázáno, že dne 26. 5. 1995 žalobkyně vydražila ve veřejné dražbě v tzv. velké privatizaci v souladu s rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 17. 6. 1994, č. j. 109/94/320, mimo jiné předmětnou buňku, kterou má v držení žalovaný na základě neplatné kupní smlouvy ze dne 10. 3. 1995, uzavřené mezi S. z. p. H. (dále jen „SZP“) a žalovaným v rozporu s cit. rozhodnutím o privatizaci a ustanovením § 12 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby v platném znění (dále jen. „zákon o velké privatizaci“). Buňka byla v privatizačním projektu a v rozhodnutí o privatizaci určena k privatizaci ve veřejné dražbě jako součást privatizační jednotky č. 1001 SZP, nikoli k prodeji podle § 45 odst. 2 zákona o velké privatizaci. Pokud žalovaný namítal, že věc vydržel, pak věc sice držel déle než tři roky, avšak nešlo o oprávněnou dražbu, pro niž chyběla na straně žalovaného dobrá víra.

Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě jednal p. J. B., který byl jednak ředitelem SZP, jednak i předsedou žalovaného a vědomě nakládal s majetkem SZP v rozporu s privatizačním rozhodnutím, když svévolně vyňal unimobuňku z majetku určeného pro veřejnou dražbu a „prodal ji mimo dražbu. Jednal-li i jako statutární orgán sdružení žalovaného, musel vědět o protiprávnosti svého jednání. Od J. B. se o této skutečnosti dozvěděl i místopředseda žalovaného, takže ani po smrti J. B. nemohl být žalovaný v dobré víře o vydržení vlastnictví. Žalovaný tudíž vlastnické právo k buňce nevydržel a je proto povinen ji žalobkyni ve smyslu § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále též „obč. zák“) vydat.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě, rozsudkem v záhlaví označeným, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.

Odvolací soud se odchýlil od soudu prvního stupně v otázce vydržení práva žalovaným. Podle závěru odvolacího soudu svědčí žalovanému k držené movité věci vlastnické právo, což vyplývá z okolností, za kterých došlo k převodu unimobuňky na žalovaného, přičemž z obsahu spisu a především ze svědeckých výpovědí nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit, že žalovaný nebyl v dobré víře o svém vlastnickém právu k předmětné věci. Žalovaný movitou věc po celou dobu, kdy ji měl v držení, na své náklady opravoval, udržoval a vyvíjel v ní činnost, která byla tvrzeným účelem koupě věci.

Podle mínění odvolacího soudu není rovněž pochyb o dodržení zákonné lhůty žalovaným pro vydržení vlastnického práva, tj. o době tří let. Svědeckou výpovědí J. K. byla případná pochybnost o trvání tříleté lhůty vyvrácena. Žalovaný uzavřel (byť neplatnou) kupní smlouvu dne 10. 3. 1995 a po celou dobu až do roku 2001 či 2002 movitou věc užíval jako vlastník.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a na důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka konstatuje, že odvolací soud se rozchází se soudem prvního stupně v právním hodnocení jedné ze dvou zákonných podmínek vydržení, tj. dobré víry, jeho právní odůvodnění je však nepřesvědčivé, nekonkrétní a nepřezkoumatelné. Se závěrem, že žalovaný držel věc v dobré víře dovolatelka nesouhlasí.

S poukazem na svědeckou výpověď J. K., který byl v době uzavírání kupní smlouvy ze dne 10. 3. 1995 místopředsedou a jednatelem žalovaného potvrdil, že mu předseda a ředitel S. J. B. v té době řekl, že nemůže smlouvu za žalovaného uzavřít, když je „vedoucím hospodářství“ a tedy ještě za života J. B. se o nároku žalobkyně na unimobuňku dozvěděl. K nastolení dobré víry nemohlo proto dojít ani po smrti J.B.; Statutární orgán žalovaného, tj. žalovaný tudíž nejednal v dobré víře.

Dovolatelka poukazuje na to, že okolnostmi, které mohou svědčit o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti, týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tzv. titul uchopení držby, přičemž důkazní břemeno prokazování těchto okolností je na žalované. Držitel musí být objektivně v dobré víře, že tu právní titul pro převod vlastnictví je, i když ve skutečnosti žádný titul není. Oprávněná držba se nemusí opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod, tedy aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí, což však v této věci není dáno, neboť J. B. věděl, že kupní smlouva je neplatná.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a přiznal dovolatelce náklady dovolacího řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání má dovoláním napadený rozsudek za správný, když odvolací soud správně aplikoval ustanovení § 134 odst. 1 a § 130 odst. 1 obč. zák. a správně dovodil, že žalovaný byl v dobré víře, že mu movitá věc patří, protože ji nabyl kupní smlouvou ze dne 10. 6. 1995 a choval se dále k věci jako k vlastní, zejména věc opravoval a udržoval. Neplatná kupní smlouva, tj. domnělý titul nabytí vlastnictví unimobuňky, byla podepsána ze strany žalovaného p. J. K., který nevěděl o existenci překážek pro převod vlastnického práva a unimobuňka byla žalovaným minimálně po dobu 3 let užívána jako vlastní. I kdyby jakékoli pochybnosti ohledně dobré víry vznikly, ve smyslu § 130 odst. 1 věta poslední, v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Žalovaný je přesvědčen, že unimobuňka, za kterou zaplatil kupní cenu, poté do ní investoval finanční prostředky a dále ji využíval, je v jeho vlastnictví. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. je zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupenou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Dovolání není důvodné.

Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] v otázce dobré víry žalovaného pro vydržení předmětné movité věci – unimobuňky.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) příslušné právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo a povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud se vzhledem k uvedenému zabýval zásadní právní otázkou, zda byl žalovaný v daném případě v dobré víře, že je oprávněným držitelem (§ 130 odst. 1 věta první o. s. ř.). V právní literatuře se dovozuje, že „dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti, týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná) “ (viz. Švestka J., Jehlička D., Škárová M., Spáčil J. a kol. Občanský zákoník. Komentář, 10 vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, s. 521 – autor J. Spáčil).

Rovněž judikatura vychází z právního názoru, že „dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva“ [viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněné v Právních rozhledech č. 11/1997] a dále, že „oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 417/98, uveřejněné v Soudních rozhledech č. 8/2001].

V daném případě byla právním důvodem (titulem) kupní smlouva z 10. 3. 1995, kterou oba soudy posoudily jako neplatnou podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, resp. jeho obcházení (soud prvního stupně výslovně vycházel ze skutečnosti, že předmět smlouvy – unimobuňka již předtím na základě dražby v tzv. velké privatizaci přešel do vlastnictví žalobkyně), avšak i v takovém případě postačí pro vydržení movité věci dobrá víra držitele. Ze svědecké výpovědi místopředsedy žalovaného J. K. (ve spise č. l. 179), který za žalovaného jednal jako statutární orgán dle stanov sdružení a kupní smlouvu za žalovaného podepsal, vyplývá že o pochybnostech o platnosti smlouvy resp. koupě se dozvěděl až v době 5-6 let zpětně od roku 2007, kdy před soudem prvního stupně vypovídal a v té době již uplynulo nejméně 6 let od uzavření kupní smlouvy a realizace prodeje, takže tříletá vydržecí doba ve prospěch žalovaného uběhla zhruba dvojnásobně.

Z popsaných okolností, v řízení zjištěných, se tudíž podává, že žalovaný byl nejméně po dobu 3 let od koupě unimobuňky v dobré víře, byť mu svědčil jen domnělý právní titul kupní smlouvy a proto předmětnou unimobuňku jako oprávněný držitel vydržel a získal k ní vlastnické právo ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák.

Právní závěry odvolacího soudu jsou správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení tak nebyl naplněn [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a proto Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka neměla v tomto řízení úspěch a je povinna nahradit žalovanému náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta podle § 5 písm. d), § 10 odst. 3 o. s. ř. vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., v částce 5.000,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výloh (k vyjádření k dovolání) dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč a konečně v 19 % DPH v částce 1.007,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 6.307,- Kč, kteroužto částku je žalobkyně povinna uhradit k rukám advokáta žalovaného.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. srpna 2009

JUDr. František F a l d y n a, CSc.

předseda senátu

Vydáno: 19. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás