JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 2058/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalované B., a.s., zastoupené Mgr. L. S., advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 291/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové dne 5. prosince 2007, č.j. 24 Co 265/2007-125 , takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 6.307,- Kč, k rukám JUDr. J. K., advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 21. února 2007, č.j. 4 C 291/2005-95, určil, že vlastníkem budovy v části obce R. n. K. na parcele vedené jako objekt k bydlení a parcele o výměře 304 m2 vedené jako zastavěná plocha a nádvoří na listu vlastnictví pro katastrální území a obec R. n. K. u Katastrálního úřadu pro K. kraj, Katastrální pracoviště R. n. K., je Česká republika (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví Fondu dětí a mládeže, přičemž usnesením ze dne 28. 1. 2004 vláda České republiky (dále jen „vláda“) schválila podmínky pro tzv. třetí kolo výběrového řízení k bezúplatným převodům nemovitostí dosud náležejících do správy Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále jen „Fond“) na nové nabyvatele. Z předložených písemných důkazů vyplynulo, že budova č. p. v R. n. K., Z. (jež náleží mezi předmětně nemovitosti), byla mezi objekty, o něž ve III. kole výběrového řízení pro bezúplatné převody nemovitostí (tj. ke dni 15.3.2004) nikdo nepožádal. Následně likvidátor Fondu kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2004, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 16.11.2004, převedl předmětnou nemovitost spolu s parcelou, na níž stála, na základě veřejné soutěže (kterou vypsal na prodej tzv. zbývajícího majetku Fondu, který nebyl převeden před 1.10.2003 na právního předchůdce žalované, tj. společnost C. D. a.s. Z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by Česká republika (tj. jejím jménem Ministerstvo financí) vyslovila s tímto převodem souhlas.

Soud prvního stupně dovodil, že likvidátor Fondu nebyl oprávněn sjednat smlouvu o úplatném převodu sporných nemovitostí na žalovanou. Uvedený právní úkon vybočoval z rozsahu jednatelských oprávnění likvidátora uvedených v ustanovení čl. I. bodu 5 písm. b/, c/, d/, f/ zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 364/2000 Sb.“, příp. jen „zákon“), dle nichž postupuje likvidátor, jako správce majetku Fondu, při vypořádání majetku České republiky, práv a závazků Fondu, existujících ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, vždy v součinnosti s vládou a Ministerstvem financí, a to toliko zákonem stanoveným postupem. Likvidátor byl tedy oprávněn k dispozicím s tzv. zbývajícím majetkem Fondu vždy až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny, neboť ta byla „jednoznačně oprávněna“ rozhodovat o bezúplatných převodech nemovitostí, mimo jiné i těch, jež nebyly k tomuto převodu navrženy vládou. Předmětná kupní smlouva byla tedy uzavřena v rozporu se zákonem č. 364/2000 Sb., v důsledku čehož se dle § 39 obč. zák. jedná o neplatný právní úkon.

Odvolací soud k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I.)., ve věci samé jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s právním posouzením soudu prvního stupně v otázkách věcné legitimace účastníků a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), a přisvědčil i jeho právnímu závěru o tom, že nebyly splněny zákonné podmínky pro převod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované, a o platnosti uzavřené kupní smlouvy. Odvolací soud se přiklonil k výkladu článku I bodu 5 písm. f/ zákona č. 364/2000 Sb., podle kterého nebylo možné úplatně převádět majetek ve správě Fondu (jenž nebyl zařazen do bezúplatného převodu na zákonem vymezené subjekty), dokud o tomto majetku nerozhodla Poslanecká sněmovna (v daném případě po 2. 11. 2004). Zákon č. 364/2000 Sb. je nutno chápat jako „zákonem vyjádřenou vůli vlastníka majetku při postupu jeho zcizení“, přičemž tento zákon neobsahuje žádnou úpravu, která by se týkala úplatného převodu majetku státu, proto platí pro takové případy zejména ustanovení § 22 odst. 1 věta první zák. č. 219/2000 Sb., dle nějž se při úplatných převodech sjednává cena nejméně ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nestanoví-li zvláštní předpis jinak (k čemuž v posuzovaném případě nedošlo). Z uvedeného vyplývá, že sporné nemovitosti mohly být žalované prodány toliko za obvyklou (tržní) cenu, a to až poté, co bude kupní smlouva schválena Ministerstvem financí ČR. Žalovaná proto nemohla na základě uzavřené kupní smlouvy nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem a jejich vlastníkem zůstala žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání „v celém rozsahu“, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a důvod spatřuje v tom, že řízení bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka akcentuje, že v posuzovaném případě likvidátor Fondu dětí a mládeže řádně vypsal v souladu s čl. I. bod 5 písm. f/ zákona III. kolo výběrového řízení na bezúplatný převod majetku, a to v souladu s podmínkami stanovenými usnesením vlády č. 98 ze dne 28. 1. 2004, podle nichž výběrová komise projedná všechny v termínu přihlášené projekty a vyřadí ty, které neobsahují všechny předepsané podmínky. Za situace, kdy byly předmětné nemovitosti nabídnuty k bezúplatnému převodu ve III. kole výběrového řízení, ale o jejich převod nebylo požádáno, dostaly se tyto nemovitosti do režimu úplatných převodů ve smyslu čl. I. bod 5 písm. c/ zákona jako zbývající majetek k úplatnému převedení na jiné osoby na základě veřejné soutěže. V daném případě žalovaná jako zájemce získala majetek ve veřejné soutěži a uzavřela poté kupní smlouvu.

Dovolatelka nesouhlasí s doslovným výkladem čl. I. bod 5 písm. f/ zákona, že úplatný převod předmětných nemovitostí byl možný až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, jak jej zastávají soudy obou stupňů.

Dovolatelka zdůrazňuje, že sama vláda ČR stanovila v čl. 3 písm. j/ přílohy č. 1 usnesení č. 98 ze dne 28. 1. 2004, že majetek, o který nikdo v rámci bezúplatných převodů neprojevil zájem, automaticky přechází do skupiny majetku určeného k jinému způsobu vypořádání podle čl. I. bod 5 písm.c/ zákona. Dovolatelka má za to, že nebyl-li a ani nemohl-li být zbývající majetek (o nějž nikdo neprojevil zájem) schválen vládou k bezúplatným převodům, nebyl vládou zařazen do návrhu na bezúplatné převody nemovitostí ze správy Fondu, předkládaného Poslanecké sněmovně k vyslovení souhlasu, a „rozhodně“ tedy o něm nemohla sněmovna rozhodovat. Možnost rozhodování Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech konkrétních nemovitostí na jiném podkladě než na základě vládního návrhu v souladu s čl. I bod 5 písm. f/ zák. č. 364/2000 Sb., např. na základě poslanecké iniciativy, zákon nepřipouští.

Nemovitosti k bezúplatným převodům byly vládou Poslanecké sněmovně navrženy už dne 16. 6. 2004, tedy před tím, než likvidátor Fondu dětí a mládeže vyhlásil veřejnou soutěž ohledně zbývající části majetku, přičemž ve vládním návrhu, vzhledem k tomu, že o ně nikdo neprojevil zájem, nebyly předmětné nemovitosti uvedeny.

Dovolatelka rovněž namítla, že zákon č. 219/2000 Sb. je obecným právním předpisem (viz § 2 odst. 1), jenž upravuje nakládání s majetkem státu, a dle nějž se postupuje vždy, pokud jiný zvláštní zákon nestanoví jinak. Takovým zvláštním zákonem je právě zák. č. 364/2000 Sb., který upravuje postup likvidátora při likvidaci majetku ve správě Fondu. Dle čl. I bodu 5 písm. c/ zákona, má likvidátor povinnost tzv. zbývající část majetku úplatně převést na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Dovolatelka považuje ze nesporné, že činnost likvidátora Fondu byla vedle zákona č. 364/2000 Sb., v platném znění, řízena také ust. § 70-75 obchodního zákoníku,, jak to stanoví čl. I. bod 9 zák. č. 364/2000 Sb.; z uvedeného tedy vyplývá, že užití zákona č. 219/2000 Sb. na postup likvidátora bylo zákonem vyloučeno.

Dovolatelka vytkla soudu prvního stupně, že vůči ní, ve vztahu k posouzení kupní ceny ve výši 70.000,- Kč jako ceny obvyklé a k prokázání schválení kupní ceny Ministerstvem financí ČR, nesplnil svoji poučovací povinnost dle ust. § 118a o. s. ř. a nevyzval ji, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností, popř. aby za tímto účelem navrhla potřebné důkazy a doplnila svá tvrzení o sporných skutečnostech. Stejného opomenutí se pak dle jejího přesvědčení dopustil i odvolací soud a ani k této vadě při svém rozhodování nepřihlédl, čímž způsobil, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).

Ze všech těchto důvodů je dovolatelka přesvědčena, že kupní smlouva z 17. 9. 2004, uzavřená s likvidátorem Fondu, je platná, neodporuje zákonu a žalovaná se stala v dobré víře vlastníkem předmětných nemovitostí.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání za nepřípustné, resp. nedůvodné. Právní otázky předložené dovolacímu soudu k posouzení již byly Nejvyšším soudem řešeny rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo 3140/2006 ze dne 31.1.2007 a sp. zn. 28 Cdo 4057/2007 ze dne 15.11.2007.

Likvidátor byl oprávněn nakládat se zbývajícím majetkem až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny, až poté mohlo dojít k úplatným převodům. Zákon přitom nerozlišuje „ani z časového hlediska ani z hlediska způsobu“, jímž se majetek Fondu stal tzv. zbytkovým majetkem, platil pro něj toliko „jeden režim bez ohledu na to, kdy se do této kategorie zařadil“. Z hlediska posouzení podmínek pro nakládání s takovým majetkem je tedy irelevantní, zda se jedná o majetek, o nějž nikdo nepožádal, majetek, jenž byl vyřazen nebo nedoporučen komisí k bezúplatnému převodu, popř. majetek, u nějž nenavrhla bezúplatný převod vláda nebo neschválila Poslanecká sněmovna.

Námitku, že řízení bylo postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, označila žalobkyně za ryze účelovou.

V průběhu dovolacího řízení došlo ke změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu, když podle § 32a odst. 1 písm. b) zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, s účinností od 1. 7. 2009 přešla z Ministerstva financí na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových tato příslušnost, pokud jde o majetek podle čl. I. bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění zák. č. 428/2003 Sb. Podle § 32a odst. 2 cit. zákona Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jako příslušná organizační složka státu počínaje dnem uvedeným v odstavci 1 za stát vykonává práva a plní povinnosti a závazky týkající se majetku uvedeného v odstavci 1 anebo s tímto majetkem související a též vystupuje za stát mimo jiné před soudy v řízeních, která se tohoto majetku týkají nebo s ním souvisejí. Nejvyšší soud proto k uvedené změně zákona přihlédl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a předepsané náležitosti (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Předmětný rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé potvrzující a dovolání proti němu není proto podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatelka také výslovně odkazuje. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a dovolacími námitkami je dovolací soud vázán. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky – z těch, na kterých rozhodnutí spočívá – které dovolatel v dovolání označil.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že kupní smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), neboť likvidátor mohl přistoupit k úplatnému převodu majetku zrušeného Fondu, tj. uzavřít kupní smlouvu, až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech a jen na základě výsledků veřejné soutěže, a zároveň, že likvidátor se při likvidaci Fondu řídí (taktéž) ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb., a při uzavírání smlouvy nebyly dodrženy podmínky stanovené § 22 odst. 1 a 3 cit. zákona.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek ve vztahu k platnosti kupní smlouvy na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.

Nejvyšší soud se výkladem ustanovení čl. I. bod 5. písm. f/ zákona č. 364/2000 Sb. zásadně zabýval v usnesení ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5140/2007 a od právních závěrů v něm uvedených nemá důvod se odchýlit ani v této věci.

S právním výkladem ustanovení čl. I., bod 5. písm. f/ zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jak jej provedly oba soudy – prvního stupně a odvolací (tj. že k úplatnému převodu majetku zrušeného Fondu mohl likvidátor přistoupit, tj. uzavřít kupní smlouvu, až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech a jen na základě výsledků veřejné soutěže) se dovolací soud ztotožňuje, poněvadž plně odpovídá pravidlům právního výkladu. Pro závěr nalézacích soudů svědčí v daném případě zvláště výklad gramatický a logický.

Oba soudy vyšly z nesporných zjištění, že předmětné nemovitosti byly na žalovanou úplatně převedeny smlouvou ze dne 17. 9. 2004, avšak ohledně všech bezúplatných převodů bylo Poslaneckou sněmovnou rozhodnuto až usnesením č. 1324 ze dne 2. 11. 2004.

Podle článku I., bodu 1, písm. f/ poslední věta zákona č. 364/2000 Sb. v rozhodném znění (tj. ve znění zákona č. 428/2003 Sb. s účinností od 12. 12. 2003), pro zbývající část majetku – tj. pro tu část, která nebyla převedena bezúplatně na v tomto písmenu vypočtené subjekty – se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c/ obdobně. V čl. I. bod 5 písm. c/ zákona č. 364/2000 Sb. bylo stanoveno, že zbývající část majetku (po bezúplatných převodech na oprávněné subjekty vyjmenované pod písm. b/ cit. ustanovení) ve správě Fondu a podíly Fondu v jiných právnických osobách úplatně převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže.

Tato ustanovení podle jejich gramatického znění a v souvislosti s navazujícími ustanoveními cit. předpisů, nelze vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, přičemž je nerozhodné, zda o určitém majetku vláda podala příslušný návrh Poslanecké sněmovně. Zákon evidentně a jednoznačně přiznává Poslanecké sněmovně právo o bezúplatných – a tedy vice versa o úplatných – převodech rozhodnout. Tomu nasvědčuje i logický výklad – nebylo možno provést jakýkoli úplatný převod před rozhodnutím Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech jako celku.

Jelikož Poslanecká sněmovna rozhodla usnesením ze dne 2. 11. 2004 č. 1324, byly až do tohoto data úplatné převody blokovány, pod sankcí neplatnosti. Kupní smlouva, uzavřená se žalovanou dne 17. 9. 2004, je tudíž pro rozpor se zákonem neplatná (§ 39 obč. zák.) a vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou nemohlo přejít a nadále zůstalo České republice.

Nejvyšší soud se výkladem článku I bodu 5 písm. f/ zákona č. 364/2000 Sb. zabýval také v rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006 (vydaném v obdobné věci), kde uvedl, že argumentace žalované směřující ke zpochybnění doslovného výkladu citovaného ustanovení s ohledem na úpravu likvidace obsaženou v § 70 až § 75 obch. zák. nemůže – pro její subsidiární povahu (článek I bod 9 zákona) – obstát.

Výklad rozhodných právních otázek provedly soudy prvního a druhého stupně po právu a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není v rozporu s hmotným právem. Vzhledem k výše uvedenému se dovolací soud již nezabýval posouzením závěru odvolacího soudu, že likvidátor se při likvidaci Fondu řídí (taktéž) ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb. a při uzavírání smlouvy nebyly dodrženy podmínky stanovené § 22 odst. 1 a 3 zákona č. 219/2000 Sb.

K tvrzené vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud uvádí, že při úvaze o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze účinně uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Nejvyšší soud proto dovolání žalované jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalobkyni, jež byla při podání vyjádření k dovolání zastoupena advokátem JUDr. J. K., náklady právního zastoupení ve výši 12.257,- Kč, spočívající v odměně za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 5.000,- Kč, za použití § 10 odst. 3 a snížené podle § 18 odst. 1 cit. vyhlášky, a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, a z částky 1.007,- Kč odpovídající 19 % DPH, kteroužto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky JUDr. J. K.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. srpna 2009

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu

Vydáno: 19. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-