JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 1832/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. D., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti žalované Ing. V. K., zastoupené Mgr. R. Š., advokátem, o 98 287,50 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 32 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 1584/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2007, č. j. 28 Co 395/2005-92, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. března 2005, č. j. 5 C 1584/2003-66, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o 98 287,50 Kč s příslušenstvím, žalobci bylo uloženo zaplatit žalované 32 700 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.), a jímž dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). I když dovolatel uvedl, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, lze z obsahu jeho dovolacích námitek dovodit, že ve skutečnosti brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve vyhovujícím výroku ve věci samé.

Směřovalo-li dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozsudku v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalované 32 700 Kč s příslušenstvím, jde v tomto rozsahu ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 - dále též jen „o. s. ř“ (srov. bod 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) o věc, u níž není dovolání přípustné, neboť uvedenou částí potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

Dovolání však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu, tj. pokud směřovalo proti prvnímu výroku napadeného rozsudku v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, kdy by (v situaci, kdy ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Takový závěr však dovolací soud neučinil, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (v části vztahující se k zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně) nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud totiž nedospěl k závěru, že by odvolací soud řešil otázku platnosti dohody ze dne 19. května 2002 o zrušení smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a společností E. B., a.s., do níž dovolatel soustředil své námitky, v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 15 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž napadené rozhodnutí nepovažuje za zásadně právně významné ani v otázce nabytí vlastnického práva objednatelem podle § 542 obch. zák., jejíž řešení dovolatel rovněž zpochybnil. V případě posléze uvedené otázky je tomu tak proto, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové dovolatelem zpochybňované otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá (srov. shodně právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Tak tomu však v případě druhé otázky formulované dovolatelem nebylo, neboť otázka nabytí vlastnického práva objednatelem není určující pro posouzení oprávněnosti žaloby, jíž žalobce uplatnil proti žalované právo na zaplacení ceny díla dle faktury číslo FAV 2002055 ze dne 12. července 2002.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé (v části vztahující se k zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně) zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. května 2009

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Vydáno: 19. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč