JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 1470/2011

Zánik závazku ze smlouvy zamítnuté katastrálním úřadem

Právní věty

  1. Zamítl-li katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí a jeho rozhodnutí nabylo právní moci, nelze vkladu vlastnického práva na základě této kupní smlouvy dosáhnout. Nelze-li provést vklad vlastnického práva na základě účastníky sjednané kupní smlouvy, je splnění závazku prodávajícího převést vlastnické právo na kupujícího nemožné. V důsledku nemožnosti plnění závazek zaniká, a to ke dni, kdy nemožnost plnění nastala. Zánikem závazku prodávajícího zanikla kupní smlouva jako celek, neboť kupní smlouva spočívá na vzájemném plnění smluvních stran, přičemž zánikem povinnosti jedné z nich přestává smlouva plnit svoji funkci.

  2. Právní posouzení odvolacího soudu, jenž závěr o důvodech, pro něž žalovaný nemá možnost kuchyňské zařízení žalobci vydat, založil na obligačních účincích kupní smlouvy o převodu nemovitostí, ačkoliv rozhodnutím katastrálního úřadu byl návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy zamítnut, je tedy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

32 Cdo 1470/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Z. S., zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem, se sídlem v Brně, Bratislavská 12, PSČ 602 00, proti žalovanému A. N., zastoupenému JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Ruská 87/11, PSČ 703 00, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 103/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2010, č. j. 71 Co 219/2010-175, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2010, č. j. 71 Co 219/2010-175, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 7. července 2010, č. j. 110 C 103/2009-145, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se v souzené věci po žalovaném domáhal vydání movitých věcí v žalobě specifikovaných, tvořících vybavení kuchyně v prostorách restaurace v B. – M. (v motorestu M.).

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 7. července 2010, č. j. 110 C 103/2009-145, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že na žalobce byla dodatkem č. 1 ze dne 14. července 2008 k žádosti společnosti ZUREMO, s. r. o., převedena smlouva o koupi pronajaté věci – předmětného kuchyňského zařízení, uzavřená mezi Ing. M. B. jako pronajímatelem a jmenovanou společností jako nájemcem. K datu 15. ledna 2008 byly všechny leasingové splátky uhrazeny, dne 11. července 2008 byla doplacena částka 2.380,- Kč a téhož dne všechny věci tvořící předmět smlouvy (dále též jen „kuchyňské zařízení“) přešly do vlastnictví žalobce. Kuchyňské zařízení se nachází v místnostech motorestu M. (dále též jen „nemovitosti“), který od Z. U. kupní smlouvou ze dne 27. února 2008 koupil žalovaný. Smlouvou ze dne 28. února 2008 Z. U. prodala žalovanému též předmětné kuchyňské zařízení. Žalovaný kupní smlouvou ze dne 15. července 2008 kuchyňské zařízení prodal M. K., nájemní smlouvou ze dne 10. září 2008 jí přenechal užívání nemovitostí, dne 6. listopadu 2008 s ní uzavřel též smlouvu o smlouvě budoucí o prodeji těchto nemovitostí a předávacím protokolem ze dne 19. ledna 2009 jí nemovitosti včetně klíčů předal. Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrálního pracoviště Vyškov, ze dne 3. února 2010, Sp.V.-1128/2009-712-8, byl na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru Vyškov, ze dne 27. května 2009, o zajištění nemovitostí, zamítnut návrh na vklad vlastnického práva k těmto nemovitostem pro M. K..

Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že vlastníkem kuchyňského zařízení se dne 11. července 2008 stal ve shodě s ustanovením § 493 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) žalobce. Kupní smlouvu stran těchto věcí uzavřenou mezi Z. U., která nebyla jejich vlastníkem, a žalovaným posoudil jako neplatnou podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), z čehož dovodil, že žalovaný se vlastníkem nestal, a nestala se jím ani M. K., která kupovala od nevlastníka, přičemž nebyla prokázána její dobrá víra. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalobce je ve věci aktivně legitimován. Žalovaného však pasivně věcně legitimovaným neshledal. Zdůraznil, že byť je stále vlastníkem motorestu, v jehož prostorách se kuchyňské zařízení nachází, žalovaný platnou nájemní smlouvou o nájmu těchto nemovitostí zřídil právo k jejich užívání M. K., čímž jsou jeho vlastnická práva omezena. Zůstává mu pouze právo přístupu do nemovitosti podle ustanovení § 665 odst. 1 obč. zák. za účelem kontroly, zda nájemce užívá věc řádným způsobem, a nájemce má podle ustanovení § 668 odst. 2 obč. zák. pouze povinnost snášet omezení v rozsahu nutném pro provedení oprav a udržování pronajaté věci. Žalovaný tedy není oprávněn ke vstupu do nemovitosti za účelem vydání kuchyňského zařízení a není mu proto možno uložit povinnost k jeho vydání. Soud prvního stupně je názoru, že věci zadržuje žalobci nájemce nemovitostí, nikoliv jejich vlastník.

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež poté, co zopakoval dokazování kupní smlouvou ze dne 6. března 2009, doplnil o zjištění, že touto smlouvou žalovaný prodal M. K. nemovitosti (motorest M.) za kupní cenu ve výši 2.000.000,- Kč, která již byla kupující uhrazena na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, leč z jiných důvodů. Zdůraznil, že v řízení o žalobě na vydání věci je vzhledem k ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. pasivně věcně legitimován ten, kdo věc jejímu vlastníku neprávem zadržuje, což nemusí být vždy vlastník objektu, v němž se zadržovaná věc nachází. Pro posouzení v dané věci shledal významným, že kromě smlouvy o nájmu byla mezi žalovaným a M. K. uzavřena ohledně těchto nemovitostí též kupní smlouva, která nebyla sice dosud vložena do katastru nemovitostí, obligační účinky však založila. Dovodil, že žalovaný a M. K. jednají v souladu s vůlí projevenou v kupní smlouvě, došlo k předání nemovitosti předávacím protokolem a k předání klíčů M. K. a k zaplacení kupní ceny. Odvolací soud poukázal na komentářovou literaturu a judikaturu, podle níž prokáže-li žalobce, že žalovaný nabyl držbu jeho věci, bude žaloba úspěšná, pokud žalovaný neprokáže, že držbu (nebo detenci) pozbyl, a uzavřel, že žalovanému se podařilo prokázat, že pozbyl držbu nemovitostí, v nichž se nachází kuchyňské zařízení, a tím, kdo do vlastnického práva žalobce neoprávněně zasahuje, je M.K., která je držitelem nemovitostí – motorestu, v němž se předmětné movité věci nacházejí, a která má možnost tyto věci žalobci vydat.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, shledávaje dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§ 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.]. Otázku zásadního právního významu, zakládající přípustnost dovolání, spatřuje v rozporu právního posouzení odvolacího soudu s ustanoveními § 123 a § 133 odst. 2 obč. zák. a s judikaturou (s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000), podle níž vlastnická žaloba může směřovat jak proti detentorovi, tak i proti držiteli vlastníkovy věci.

Dovolatel zdůraznil, že žalovaný zůstal vlastníkem nemovitostí, v nichž je umístěno kuchyňské zařízení, a byl jím v době podání žaloby i po celou dobu řízení. Dovolatel dovozuje, že je-li žalovaný vlastníkem, je podle ustanovení § 123 obč. zák. oprávněn věc držet, užívat a zcizovat, je proto ze zákona též držitelem nemovitostí a „potažmo i držitelem a dokonce detentorem“ věcí movitých, které se v nich nacházejí. Naproti tomu M. K. se vzhledem k ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák. vlastníkem nemovitostí nestala, neboť ke vkladu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí nedošlo, a proto na ni nemohlo přejít ani žádné z práv tzv. vlastnické triády, včetně práva věc držet. Na tom nemohou podle názoru dovolatele nic změnit ani obligační účinky kupní smlouvy, neboť jejím uzavřením vzniká závazek prodávajícího nemovitost na kupujícího převést a závazek kupujícího zaplatit kupní cenu, nikoliv však už závazek prodávajícího předat nemovitost kupujícímu. Dovolatel poukazuje na smluvní praxi, ve které je zpravidla lhůta pro povinnost prodávajícího předat nemovitost vázána na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí. Vytýká též odvolacímu soudu, že se nevypořádal se skutečností, že katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva M. K. zamítl; argumentuje, že „kupní smlouva obsahovala nemožné plnění“ a že po zamítnutí návrhu na vklad již nemůže vyvolávat žádné právní účinky.

Dovolatel dále namítl, že M. K. se de facto detence a užívání nemovitostí vůbec neujala, neboť ve své svědecké výpovědi potvrdila, že motorest fakticky neprovozuje, a zpochybnil závěr odvolacího soudu, který námitku neplatnosti smlouvy o přenechání motorestu do nájmu M. K. posoudil jako nepřípustnou novotu.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Protože rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jeho dřívější rozsudek, jímž by tento soud rozhodl jinak a jenž by byl zrušen odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto též při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.

Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce, a potud má dovolání za přípustné, v otázce, zda lze v poměrech souzené věci dovodit z obligačních účinků kupní smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené mezi žalovaným a M. K.dne 6. března 2009 závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť nikoliv všem dovolacím námitkám lze přisvědčit.

Podle ustanovení § 123 obč. zák. vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.

Podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Odvolací soud správně zdůraznil, že v řízení o žalobě na vydání věci je vzhledem k ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. pasivně věcně legitimován ten, kdo věc jejímu vlastníku neprávem zadržuje, což nemusí být vždy vlastník objektu, v němž se zadržovaná věc nachází. V navazujících úvahách se však tímto závěrem neřídil, svou pozornost soustředil právě jen na právní režim stavby, v níž byl předmětný soubor věci umístěn, a závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve věci založil toliko na poznatku, že žalovaný pozbyl držbu nemovitostí, v níž se předmětné movité věci nacházejí, a nemá tudíž možnost tyto věci žalobci vydat. Otázkou rozhodnou pro posouzení pasivní věcné legitimace, tj. kdo žalobcovy věci zadržuje, se odvolací soud nezabýval.

Neobstojí ani dovoláním zpochybněné úvahy odvolacího soudu založené na obligačních účincích kupní smlouvy o převodu nemovité věci, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí (srov. § 133 odst. 2, 3 obč. zák.). V závěru, že M. K.převzetím nemovitostí uskutečnila oprávnění založené kupní smlouvou, odvolací soud zřejmě přehlédl, že k převzetí nemovitostí došlo již dne 19. ledna 2009, nemohlo se tak tedy stát na základě kupní smlouvy uzavřené až dne 6. března 2009 (srov. v té souvislosti skutkové zjištění soudu prvního stupně, že předání nemovitostí předcházela smlouva o jejich nájmu, uzavřená dne 10. září 2008). Zejména je však třeba dát dovolateli za pravdu, že závazek prodávajícího předat převáděné nemovitosti kupujícímu bez zřetele na to, zda již došlo k převodu vlastnického práva (ke vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí), nevyplývá ze zákona a pro závěr, že takový závazek zakládá kupní smlouva, popř. jiné ujednání jejích stran, není podklad ve zjištěném skutkovém stavu. Závěry přijaté v rovině ústavního práva Ústavním soudem v nálezu ze dne 7. října 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96, uveřejněném pod číslem 96/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jimiž odvolací soud argumentuje, na problém řešený v souzené věci nedopadají.

Odvolací soud dále pominul, jak mu vytýká dovolatel, že podle výkladu podaného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. října 2002, sp. zn. 33 Odo 868/2001, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 1523, zamítl-li katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí a jeho rozhodnutí nabylo právní moci, nelze vkladu vlastnického práva na základě této kupní smlouvy dosáhnout. Nelze-li provést vklad vlastnického práva na základě účastníky sjednané kupní smlouvy, je splnění závazku prodávajícího převést vlastnické právo na kupujícího nemožné. V důsledku nemožnosti plnění závazek zaniká, a to ke dni, kdy nemožnost plnění nastala. Zánikem závazku prodávajícího zanikla kupní smlouva jako celek, neboť kupní smlouva spočívá na vzájemném plnění smluvních stran, přičemž zánikem povinnosti jedné z nich přestává smlouva plnit svoji funkci. Právní posouzení odvolacího soudu, jenž závěr o důvodech, pro něž žalovaný nemá možnost kuchyňské zařízení žalobci vydat, založil na obligačních účincích kupní smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené dne 6. března 2009 mezi žalovaným a M.K., ačkoliv rozhodnutím katastrálního úřadu byl návrh na vklad vlastnického práva pro M. K. podle této smlouvy zamítnut, je tedy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Nesprávný je též dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, že uplatnění námitky neplatnosti smlouvy až v odvolacím řízení je v rozporu se zákazem novot vyplývajícím z principu neúplné apelace, jenž ovládá odvolací řízení ve sporných věcech (srov. § 205a a § 211a o. s. ř.). Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněném pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně; zákaz novot se tedy nevztahuje na samotnou procesní námitku, nýbrž na tvrzení o skutečnostech nezbytných k jejímu posouzení. To, co platí pro námitku promlčení, platí obdobně též pro námitku neplatnosti právního úkonu (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 1571/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 1730/2011, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), tím spíše, jedná-li se o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Není ovšem zřejmé, v jakém ohledu by dovolatel chtěl budovat svou procesní obranu na námitce neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a M. K. stran nemovitostí (co pozitivního pro jeho právní postavení by z její neplatnosti mělo vyplynout).

V souzené věci není, vzhledem ke znakům skutkové podstaty obsažené v hypotéze ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., právně významné pro posouzení osoby, která je nositelem povinnosti k vydání movitých věcí, komu a jaké svědčí právo ke stavbě, v níž jsou takové věci umístěny, nýbrž kdo (slovy zákona) tyto věci zadržuje, tj. kdo je fakticky drží (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2649/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy kdo je fakticky ovládá (má je své moci). Význam pojmů faktické ovládání věci neboli právní panství nad věcí, držitel a detentor byl v judikatuře Nejvyššího soudu již vyložen (srov. např. rozsudek ze dne 23. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 11, ročník 2000, pod číslem 117, rozsudek ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněný v Souboru pod číslem C 949, a usnesení ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008). Druhým předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání věci je, aby žalovaný věc fakticky držel bez právního důvodu, neboť v opačném případě by nebyl naplněn druhý ze znaků skutkové podstaty ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., tj. že vlastníkova věc je zadržována neprávem.

V intencích závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 2474/2008, na které odvolací soud správně poukázal, bylo v souzené věci na žalobci, aby prokázal, že předmětné věci v jeho vlastnictví se ocitly ve faktické moci žalovaného. Bude-li taková skutečnost prokázána, pak může relevantní procesní obrana žalovaného, jenž netvrdí, že má k právnímu panství nad těmito věcmi právní důvod, spočívat pouze v důkazu, že věci již ve své faktické moci nemá (shodně srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1027/2006). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jímž ani tento soud, ani soud odvolací nevěnovaly ve svých úvahách pozornost, bylo kuchyňské zařízení předmětem dvou kupních smluv, smlouvy uzavřené dne 28. února 2008 mezi Z. U. a žalovaným a smlouvy uzavřené dne 15. července 2008 mezi žalovaným a M. K.. Skutkový stav věci však nezahrnuje poznatek o tom, zda v souvislosti s těmito kupními smlouvami došlo též k převzetí těchto věcí (k tradici, srov. 133 odst. 1 obč. zák.). Bez skutkových zjištění umožňujících závěr o tom, kdo měl předmětný soubor věcí ve své moci (kdo jej fakticky ovládal) v době, kdy jej získal žalobce do svého vlastnictví, a jaký byl z tohoto pohledu jejich osud v následné době, nejsou pro aplikaci ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. předpoklady (srov. obdobně již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1027/2006).

Argumentuje-li dovolatel tím, že M. K. se de facto detence a užívání nemovitostí vůbec neujala, pak pomíjí, že poznatek o takové skutečnosti ve skutkovém stavu věci zjištěném soudy nižších stupňů zahrnut není. Přehlédl zřejmě, že skutkový stav věci se v řízení před dovolacím soudem měnit nemůže a v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jej nelze ani zpochybnit. Vždyť také výslovně ohlásil mimo jiné dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a jenž lze uplatnit pouze tam, kde je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a). Přezkum dovolacího soudu je v takovém řízení omezen na zkoumání, zda zjištěný skutkový stav umožňuje věc právně posoudit tak, jak to učinil odvolací soud.

Vzhledem ke shora podanému rozboru je nadbytečné zabývat se zevrubně těmi námitkami, které dovolatel zakládá na argumentaci právy vlastníka nemovitosti a jejichž prostřednictvím se snaží prosadit názor, že je-li žalovaný vlastníkem a držitelem nemovitosti, pak je „potažmo i držitelem a dokonce detentorem“ věcí movitých, které se v ní nacházejí. Pro úplnost je namístě uvést, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000, na který dovolatel odkazuje, na poměry v souzené věci nedopadají, respektive nedopadají na ně v tom smyslu, v jakém se na ně dovolatel odvolává, neboť v ní se nejedná o vyklizení nemovitostí, jejichž je žalovaný vlastníkem (v citovaném rozhodnutí šlo o posouzení, zda je v řízení o vyklizení nemovitostí pasivně věcně legitimován jejich držitel, který nemovitosti pronajal třetí osobě).

K doplnění dovolání datovaného dnem 10. října 2011, které bylo odevzdáno držiteli poštovní licence k doručení dne 11. října 2011 (srov. § 57 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť k němu dovolatel přistoupil až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243d odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. března 2013

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu

Vydáno: 06. March 2013
Vloženo: 06. May 2014