JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 1186/2016

Právní ochrana výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty

Právní věty

  1. Uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty v promlčecí době poté, co smluvní povinnost zajištěná smluvní pokutou zanikla odstoupením od smlouvy, neurgování splnění této povinnosti věřitelem po dobu trvání smlouvy či absence tvrzení věřitele o vzniku škody způsobené prodlením dlužníka s plněním smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou nejsou skutečnostmi majícími za následek zánik funkcí smluvní pokuty a nezakládají ani možnost soudu odepřít právní ochranu výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty.

32 Cdo 1186/2016
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně TRUCK SERVIS PRAHA s. r. o., se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Přívozní 1054/2, identifikační číslo osoby 29000661, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Budějovické Předměstí, Komenského 319/6, proti žalované Webarium, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Vodní 561/8a, identifikační číslo osoby 26089602, zastoupené Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, o zaplacení 390 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 937/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 4 Cmo 231/2014-250, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 4 Cmo 231/2014-250, v prvním výroku v části, kterou odvolací soud změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2014, č. j. 13 Cm 937/2010-195, ve výroku pod bodem I. tak, že se žaloba o zaplacení částky 349 250 Kč s příslušenstvím zamítá, a ve druhém a třetím výroku o náhradě nákladů řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 4. 2014, č. j. 13 Cm 937/2010-195, uložil žalované zaplatit žalobkyni 399 900 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.).

Rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 4 Cmo 231/2014-250, Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil v části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 41 650 Kč s příslušenstvím, a ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 349 250 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Jde přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 Cmo 75/2011-70, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 11. 2010, č. j. 13 Cm 937/2010-46, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1) Dne 15. 6. 2006 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností MOTOR CZ, s. r. o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Seifertova 681/79, identifikační číslo osoby 26214261 (od 3. 5. 2007 s obchodní firmou MOTOR CZ a. s.; dále též jen „MOTOR CZ“), jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem uzavřena smlouva o dílo, ve které se žalovaná zavázala pro MOTOR CZ zhotovit internetový portál Motor Tip za dohodnutou cenu ve výši 250 000 Kč + DPH (dále též jen „smlouva o dílo“). Dílo mělo být provedeno ve čtyřech etapách, první etapa měla být ukončena do 15. 8. 2006, k dokončení celého díla mělo dojít do 15. 12. 2006. Smluvní strany ve smlouvě o dílo sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1% z ceny díla za každý den prodlení zhotovitele s provedením a předáním díla.

2) Po uzavření smlouvy o dílo MOTOR CZ žalované uhradila na základě zálohové faktury č. 260800010 na cenu za dílo částku 41 650 Kč.

3) Po sdělení žalované, že nemůže dílo realizovat pro nedostatek své kapacity, probíhala jednání mezi MOTOR CZ, žalovanou a společností NEOTECH a. s. s tím, že by tato společnost dokončila dílo za žalovanou. Tato jednání nebyla v důsledku liknavosti MOTOR CZ a žalované dotažena do konce, k uzavření žádné dohody proto nedošlo.

4) Žalovaná dílo v dohodnuté době neprovedla, MOTOR CZ proto dopisem ze dne 11. 6. 2010 doručeným žalované dne 15. 6. 2010 od smlouvy o dílo odstoupila.

5) Žalobou došlou soudu prvního stupně dne 16. 6. 2010 se MOTOR CZ domáhala na žalované vrácení částky 41 650 Kč a zaplacení smluvní pokuty ve výši 349 250 Kč za dobu od 16. 8. 2006 do 15. 6. 2010.

6) Usnesením ze dne 15. 8. 2012, č. j. 13 Cm 937/2010-145, které nabylo právní moci dne 5. 9. 2012, soud prvního stupně podle § 107a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), vyhověl návrhu insolvenční správkyně MOTOR CZ (na majetek MOTOR CZ byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, č. j. MSPH 94 INS 13458/2011-B-17, prohlášen konkurs; podáním ze dne 11. 7. 2012 insolvenční správkyně navrhla pokračovat v řízení), aby do řízení na její místo vstoupila žalobkyně, která smlouvou o prodeji podniku ze dne 29. 6. 2012 od insolvenční správkyně koupila podnik MOTOR CZ.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého poté, co žalobkyně (její právní předchůdkyně) odstoupila od smlouvy o dílo, je žalovaná podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), povinna vrátit jí částku 41 650 Kč.

Odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006 (který je – stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), neshledal odvolací soud důvod ke snížení smluvní pokuty podle § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), neboť celková výše smluvní pokuty je důsledkem dlouhodobého prodlení žalované a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty.

Odvolací soud však „akceptoval námitku“ žalované, podle které v době vyúčtování a uplatnění u soudu neplnila smluvní pokuta funkce, jež jsou jí právní úpravou dány. Požadavek na úhradu smluvní pokuty byl vyjádřen až téměř čtyři roky po dohodnuté době plnění. To již smluvní pokuta nemohla plnit ani zajišťovací funkci, ani funkci sankční, jež by svou hrozbou nutila žalovanou splnit její závazek. Právní předchůdkyně žalobkyně po celou dobu prodlení plnění nežádala ani neurgovala. Jde-li o funkci reparační, žalobkyně netvrdila ani neprokazovala vznik škody. Případná škoda by navíc vznikla i v důsledku pasivity právní předchůdkyně žalobkyně, která se nesnažila jejímu vzniku předejít, případně dalšími kroky ji snížit. S odkazem na §§ 3030, 6, 7 a zejména na § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), odvolací soud neposkytl právní ochranu právu žalobkyně na smluvní pokutu.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem výrokům s tím, že první výrok je napadán pouze v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v dotčených výrocích zrušil a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. co do částky 349 250 Kč s příslušenstvím potvrdil.

Ačkoliv odvolací soud citoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1299/2006 a s odkazem na závěry v tomto rozsudku přijaté uvedl, že smluvní pokutu nesníží, ve skutečnosti podle názoru dovolatelky postupoval opačně a smluvní pokutu podle § 301 obch. zák. snížil s odůvodněním, že je nepřiměřená a že dovolatelka netvrdila ani neprokazovala vznik škody. Tím se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené právě ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1299/2006.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se v otázce „funkcí smluvní pokuty a jejich posouzení s ohledem na zkoumání podmínek pro přiznání nároku ze smluvní pokuty“ odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006. Odvolací soud neuvedl, z jakého důvodu má za to, že smluvní pokuta neplní zajišťovací funkci. Podle názoru dovolatelky na počátku smluvního vztahu smluvní pokuta tuto funkci zcela jistě plnila, když měla žalovanou odradit od porušení jejích povinností. Porušila-li žalovaná i přesto své povinnosti, nelze zpětně dovozovat, že smluvní pokuta zajišťovací funkci nesplnila, a proto by neměla být přiznána. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně vyložil sankční funkci smluvní pokuty, když tuto funkci „podřadil pod funkci zajišťovací“, ačkoliv sankční funkce znamená potrestání smluvní strany za porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Dovolatelka se též domnívá, že odvolací soud zaměnil reparační funkci smluvní pokuty s podmínkami pro její snížení. Smluvní pokuta měla za cíl poskytnout poškozené straně finanční náhradu za porušení povinnosti. Ačkoliv dovolatelka konkrétní výši škody neprokazovala, nelze z toho dovodit, že jí žádná škoda nevznikla. Z napadeného rozsudku nelze podle dovolatelky jednoznačně dovodit, zda nárok na smluvní pokutu nevznikl, anebo zda vznikl, avšak odvolací soud jej odmítá dovolatelce z určitých důvodů přiznat.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro dovolatelku značně překvapivé. Odvolací soud dovolatelce nesdělil, že má na věc jiný právní názor, a nedal jí možnost obhájit oprávněnost smluvní pokuty. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí blíže nezabývá, z jakých skutečností a důkazů dovodil, že smluvní pokuta neplní své funkce, a neuvádí, v jakém okamžiku tyto funkce ztratila a proč nebyla přiznána jen za určité období. Odvolací soud v rozsudku odkázal na §§ 6, 7 a 8 o. z., aniž však blíže uvedl, jaké ustanovení aplikuje a jakým způsobem, zda tedy má za to, že dovolatelka nejednala poctivě, že těží z nepoctivého či protiprávního stavu, anebo že zneužívá nějaké právo. Dovolatelka se z napadeného rozsudku nedozvěděla, čeho se konkrétně měla dopustit a proč jí nebyl nárok na smluvní pokutu přiznán. Nedostatečným odůvodněním rozsudku se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010.

Dovolatelka považuje výsledek sporu za nespravedlivý. Odvolací soud přiznal žalované náhradu nákladů řízení, tudíž v konečném důsledku platební povinnost dovolatelky podstatně převyšuje platební povinnost žalované. Přitom je skutečností, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost, zatímco dovolatelka se ničeho nepoctivého nedopustila. Když už odvolací soud přistoupil k „extrémní aplikaci obecných principů občanského zákoníku“, pak měl alespoň podle dovolatelky rozhodnout, že si účastníci ponesou náklady řízení ze svého.

Dovolatelka konečně odvolacímu soudu vytýká porušení principu neúplné apelace. Žalovaná se v odvolání dovolávala snížení smluvní pokuty, avšak odvolací soud nepřiznání nároku odůvodnil zneužitím práva dovolatelkou. Odvolací soud měl přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně, v tomto případě však podle dovolatelky vyšel z rozdílných skutkových závěrů, aniž by sám prováděl důkazy.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).

Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o náhradě nákladů řízení, aniž by dovolatelka k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Totéž platí i ve vztahu k tvrzenému porušení principu neúplné apelace a k námitce, podle které odvolací soud vyšel z rozdílných skutkových závěrů, aniž by sám prováděl důkazy.

Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež ve vztahu k uvedeným otázkám brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka možnosti snížení smluvní pokuty podle § 301 obch. zák., neboť odvolací soud se při řešení této otázky nijak neodchýlil od dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1299/2006. Naopak, právě s odkazem na tento rozsudek, odvolací soud ke snížení smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. nepřistoupil.

Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky odepření právní ochrany výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání je důvodné.

V rozsudku ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 873/2009, Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle kterého účelem smluvní pokuty, jak vyplývá z § 544 a násl. obč. zák. a z § 300 a násl. obch. zák., je jednak prevence porušování smluvních vztahů, jednak smluvní pokuta slouží jako paušalizovaná náhrada škody a je i jedním z nástrojů sloužících k zajištění závazků (funkce sankční, kompenzační a zajišťovací). Odvolací soud v projednávané věci nesprávně aplikoval § 265 obch. zák. na daný případ, jestliže žalobkyně postupovala v souladu s právní úpravou a uplatnila nárok na smluvní pokutu v době, kdy tento nárok nebyl promlčen. Rovněž délka prodlení žalované se zhotovením díla nemůže být podle Nejvyššího soudu přičítána k tíži žalobkyně. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel výše uvedené funkce smluvní pokuty, tj. jen v takových výjimečných situacích, kdy k výkonu práva dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak v postavení některého z nich navenek. Takové okolnosti pro odepření výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty, které by opomíjely funkce smluvní pokuty, však Nejvyšší soud v daném případě neshledal. Smluvní pokuta plnila funkci sankční pro případ zaviněného neplnění závazku, rovněž funkci kompenzační za nesnáze způsobené opožděným plněním a i funkci zajišťovací.

V rozsudku ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, v určitých směrech pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen totiž smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé škodě. Smluvní pokuta tedy plní nejen sankční a zajišťovací funkci, ale i funkci uhrazovací spočívající v pokrytí porušením smlouvy eventuelně vzniklé majetkové újmy bez složitého dokazování jejího vzniku a výše.

Uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty v promlčecí době poté, co smluvní povinnost zajištěná smluvní pokutou zanikla odstoupením od smlouvy, neurgování splnění této povinnosti věřitelem po dobu trvání smlouvy či absence tvrzení věřitele o vzniku škody způsobené prodlením dlužníka s plněním smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou nejsou ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího soudu skutečnostmi majícími za následek zánik funkcí smluvní pokuty a nezakládají ani možnost soudu odepřít právní ochranu výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Navíc, neuvedl-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí žádný konkrétní důvod, pro který použil §§ 6, 7 a 8 o. z., zejména nevysvětlil, jaké úvahy ho vedly k závěru, podle kterého dovolatelka (její právní předchůdkyně) jednala nepoctivě, a jakým způsobem zjevně zneužila právo, je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné, přičemž tato nepřezkoumatelnost brání dovolacímu soudu zhodnotit správnost tohoto závěru. Jde přitom o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K této vadě řízení dovolací soud musel u přípustného dovolání přihlédnout (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. v měnícím výroku ve věci samé, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2016

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu

Vydáno: 24. May 2016
Vloženo: 24. August 2016