JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 997/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně O. K., zastoupené opatrovnicí I. Š., právně zastoupené advokátkou, proti žalovanému O. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 140/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. října 2007, č. j. 23 Co 202/2007-164, takto:

Dovolání se odmítá.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6.307,- Kč

do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne

11. 10. 2007, č. j. 23 Co 202/2007-164, potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku

o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 2. 2007, č. j. 8 C 140/2003-135, jímž bylo v řízení vedeném proti žalovanému a Ž. K. určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí domu č. p. 13 v části obce N., postaveném na pozemku označeném jako stavební parcela č. 24/1, pozemku označeného jako stavební parcela č. 24/1 a pozemku označeného jako pozemková č. 3/2 v obci a katastrálním území N., vše zapsáno na LV č. 564 u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P., a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku; ve výroku o nákladech státu jej změnil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o odměně ustanovené zástupkyně žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, učiněným na základě vyžádaného znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví - psychiatrie, že kupní smlouva o převodu označených nemovitostí, kterou žalobkyně jako prodávající uzavřela dne 14. 2. 2003 s právním předchůdcem Ž. K. J. K. jako kupujícím, je absolutně neplatná podle § 38 odst. 2 obč. zák., neboť žalobkyně ji uzavřela v duševní poruše, která ji činila k tomuto úkonu neschopnou. Z toho důvodu je absolutně neplatná i následná kupní smlouva

o převodu předmětných nemovitostí uzavřená dne 17. 10. 2004 mezi J. K. jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy výslechem svědků S. Š. a M. S., takže důkazní řízení a skutková zjištění zůstala neúplná. Namítá, že z těchto důkazů by bylo zřejmé, že k uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a J. K. došlo po určitém časovém odstupu než žalobkyně projevila záměr nemovitosti prodat, že k prodeji je nabízela prostřednictvím realitní kanceláře a že u všech jednání o prodeji a zejména při uzavření kupní smlouvy byl přítomen její syn R. Š. Tyto skutečnosti lze však dovodit i bez toho, aniž by označené důkazy byly provedeny, neboť sama žalobkyně tvrdí, že u všech jednání byl přítomen její syn, tj. osoba, která by byla schopna jí celou věc vysvětlit. Má za to, že závěry vyžádaného znaleckého posudku z oboru psychiatrie nejsou kategorické, neboť znalkyně uvedla, že posouzení této věci odvisí od okolností, za kterých uzavření kupní smlouvy probíhalo. Soud se však při svém rozhodnutí nevypořádal s tím, že to byla žalobkyně, kdo projevil zájem nemovitosti prodat, že jednala v přítomnosti blízké osoby, že její podpis na kupní smlouvě byl ověřen na katastrálním úřadě, ani s tím, co uváděl zemřelý J. K., že prodej nemovitostí nebyl žádnou momentální záležitostí. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když jednostranně vycházel ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie, a nezabýval se okolnostmi, za nichž byla kupní smlouva uzavřena, které svědčí o tom, že žalobkyně nebyla zneužita jinými osobami k právnímu úkonu, jehož důsledky nebyla schopna pochopit, že věděla, že jde o prodej nemovitostí a že se o celé věci radila se svým synem, který byl všem jednáním přítomen, včetně uzavření a podpisu kupní smlouvy. Z těchto důvodů má dovolatel za to, že nebyly prokázány skutečnosti, které dovozuje odvolací soud ve svém rozhodnutí. Je rovněž přesvědčen o tom, že případné pochybnosti při uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a J. K. by neměly být vykládány k jeho tíži, protože on uzavřel řádnou kupní smlouvu, o skutečnostech, které byly tvrzeny v průběhu řízení, nebyl informován, nehledě na to, že v době, kdy žalobkyně uzavírala kupní smlouvu s J. K., nebyla „formálně“ omezena ve způsobilosti k právním úkonům.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a neshledal jej přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V posuzované věci žalovaný v dovolání neoznačil žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným

ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu jeho dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je současně zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr rozhodný pro právní posouzení věci, že žalobkyně jednala při uzavírání kupní smlouvy v duševní poruše, tedy v takovém stavu, který má na mysli ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. jako důvod neplatnosti právního úkonu. Tím, že dovolatel uvedený závěr zpochybňuje, nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale správnost jeho skutkových zjištění a skutkového závěru, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a že nebyly prokázány skutečnosti, které dovozuje odvolací soud ve svém rozhodnutí. Protože dovolatel zpochybňuje skutkový závěr soudu, který byl podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rovněž námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů a výtky, týkající se provádění dalších důkazů (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), jmenovitě důkazů výslechem svědků, se týkají postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolatel ve skutečnosti ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, zda rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, s nímž účastník nesouhlasí, popřípadě které nemá

v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani k namítané vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá, o. s. ř.), jíž je vyhrazen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a která sama o sobě přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.

O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první, a

§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení, která mají povahu usnesení (§ 167

odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. § 236 - 239 o. s. ř.); proto jej dovolací soud, pokud směřuje proti těmto výrokům, v souladu s § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.307,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. června 2009

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 09. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč