JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 96/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce A. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. A. Š., soudkyni Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a 2) České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp.zn. 64 C 20/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze

ze dne 13. září 2005, č.j. 1 Co 247/2005-69, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2005, č.j. 1 Co 247/2005-69,

k odvolání žalobce podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne

29. dubna 2005, č.j. 64 C 20/2004 – 59, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích

ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) částku 10,000.000,- Kč, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též

o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v jednání prvé žalované jako soudkyně Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ve věci sp.zn. Nt 1362/2003, pokud zamítla žalobcovu žádost o přerušení výkonu trestu. Odvolací soud se ztotožnil

se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodovací činnost soudu vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce, když (případný) exces v jednání prvé žalované jako soudkyně sám žalobce ani netvrdil. Přitom v civilním řízení není možno přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení (§ 7 o.s.ř.). Dovodil též

při analogickém užití ustanovení § 420 odst. 2 o.z. nedostatek věcné pasivní legitimace prvé žalované v tomto sporu, neboť nevybočila z výkonu své soudcovské činnosti.

Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 26. září 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze žalobce napadl včasným dovoláním (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel dovozuje jeho přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. c/ o.s.ř., když je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Z dovolání vyplývá, že je podáno z důvodu vymezeného ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatel je zejména přesvědčen, že nesprávnou aplikací ustanovení trestního řádu nebylo dosud pravomocně rozhodnuto o jeho žádosti

o přerušení výkonu trestu v souvislosti s jeho špatným zdravotním stavem. Tím je zasahováno do jeho osobnostních práv.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle

§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Tak tomu však v souzené věci není.

Předmětné dovolání fakticky vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno

od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost

ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení).

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické

a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah

do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. U některých zásahů, byť se zdánlivě třeba jevících tak, že odporují objektivnímu právu, je přesto není možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo

z nich vyplývají.

O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Takováto licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.

I v souzeném případě tak bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze

u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které by bylo třeba kvalifikovat jako neoprávněné, resp. protiprávní.

V řízení nebylo zpochybňováno, že žalobcem vytýkaný postup prvé žalobkyně jako soudkyně byl součástí trestního řízení, aniž by se v této souvislosti dopustila eventuálního excesu.

K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce tak došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. tím, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost. Lze proto uzavřít, že odvolací soud věc samu posuzoval v souladu s četnou

a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce. To platí i o odvolacím soudem řešené otázce nedostatku pravomoci přezkoumávat v občanském soudním řízení postup soudu v řízení trestním (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, č.j. 30 Cdo 2442/2004 – 153) i o dovozovaném nedostatku věcné pasivní legitimace prvé žalované (srovnej např. publikaci Karel Knap,

Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., 2004,

str. 167).

Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud druhého stupně věc posuzoval zákonu odpovídajícím způsobem, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má

na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 31. January 2006