JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 830/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce M., a.s., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) M. G., zastoupené advokátkou, a 2) H. S., zastoupenému

advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 17/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

11. listopadu 2005, č.j. 18 Co 230/2005-177, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou doručenou soudu dne 7.2.2003 určení, že darovací smlouva uzavřená dne 14.2.2001, kterou A. S. darovala své dceři, žalované 1), v rozsudečném výroku I. soudu prvního stupně blíže označené nemovitosti, a kterou žalovaná 1) současně zřídila ve prospěch A. S. jako věcné břemeno právo doživotního užívání bytu umístěného v předmětných nemovitostech, je vůči žalobci právně neúčinná. Dále se žalobce domáhal určení právní neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené dne 17.10.2001, kterou žalovaná 1) darovala svému bratrovi, žalovanému 2), ideální polovinu nemovitostí, které jí darovala A. S. na základě uvedené smlouvy ze dne 14.2.2001. Žalobce k odůvodnění zejména uvedl, že má vůči A. S. z titulu náhrady škody pohledávku

ve výši 4,000.000,- Kč, přiznanou na základě dosud nepravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7.1.2003, sp. zn. 5T 37/2002, kterým byla jmenovaná shledána vinnou spácháním trestného činu zpronevěry. V důsledku převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem A. S. na žalovanou 1) a následného převodu vlastnického práva k jedné ideální polovině těchto nemovitostí z žalované 1) na žalovaného 2) žalobce nebude moci uspokojit svou pohledávku. V případě první darovací smlouvy ze dne 14.2.2001 jde o právní úkon mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, který dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, neboť tento úkon vedl k podstatnému zmenšení majetku dlužníka a tím

i ke zmaření či omezení možnosti, aby se žalobce z tohoto majetku dlužníka uspokojil.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem ze dne 24.listopadu 2004, č.j. 8 C 17/2003-137, tak že žalobě na určení právní neúčinnosti obou shora uvedených darovacích smluv vyhověl (výroky I., II.), a současně zavázal žalovanou nahradit v zákonné lhůtě žalobci náklady řízení ve výši 11.950,- Kč k rukám jeho zástupce. Vycházel ze zjištění, že žalobce jako právnická osoba má vůči A. S. vymahatelnou pohledávku ve výši 4,000.000,- Kč s příslušenstvím, přisouzenou pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7.1.2003, sp. zn. 5 T 37/2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30.10.2003, sp. zn.

5 To 298/2003. A. S. byla výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Poté, co bylo A. S. doručeno dne 18.1.2001 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.1.2001, sp. zn. 12 Nc 2201/2001, jímž byl zamítnut návrh žalobce zakázat dispozici s dotčenými nemovitostmi z důvodu nároku na zaplacení 4,000.000,- Kč, jmenovaná uzavřela dne 14.2.2001 darovací smlouvu, na základě které převedla vlastnictví k nemovitostem na žalovanou 1), s právními účinky vkladu ke dni 14.2.2001. Dne 19.3.2001 bylo A. S. sděleno obvinění pro trestný čin zpronevěry. Dne 17.10.2001 byla uzavřena další darovací smlouva mezi žalovanou 1) a žalovaným 2), jejím bratrem, o darování ideální poloviny předmětných nemovitostí, s právními účinky vkladu ke dni 1.11.2001. Dne 7.1.2003 byla A. S. odsouzena pro trestný čin zpronevěry částky 4,000.000,- Kč ke škodě žalobce. Žalovaná 1) věděla před uzavřením darovací smlouvy, že po A. S. je požadováno zaplacení částky 4,000.000,- Kč. Uvedená zjištění posoudil soud prvního stupně podle ustanovení § 42a obč. zák. a dovodil, že byly splněny všechny předpoklady pro vyslovení právní neúčinnosti právního úkonu, kterým A. S. darovala dotčené nemovitosti žalované 1). Soud dále vyslovil názor, že jelikož uvedená první darovací smlouva je jako celek neúčinná, je neúčinná též darovací smlouva uzavřená mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) dne 17.10.2001. I u žalovaného 2) byla splněna podmínka, že se jedná

o osobu blízkou A. S. a žalovaný 2) ani netvrdil, že by nemohl při náležité pečlivosti poznat její úmysl krátit věřitele. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud by vykládal ustanovení § 42a obč. zák. tak, že opakovanými převody lze práva na vyslovení neúčinnosti pozbýt, jednalo by se o výklad odporující dobrým mravům.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2005, č.j. 18 Co 230/2005-177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované, pokud jím byla určena právní neúčinnost darovací smlouvy ze dne 14.2.2001 (výrok I.), a ve vztahu k druhému žalovanému rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 17.10.2001, kterou žalovaná 1) darovala žalovanému 2) jednu ideální polovinu v rozsudečném výroku označených nemovitostí (výrok II.). Současně rozhodl, že žalovanému 2) se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a že žalovaná 1) je povinna v zákonné lhůtě nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 10.150,- Kč k rukám jeho zástupkyně. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nich vyvozenými právními závěry však pouze ve vztahu k žalované 1); právní posouzení věci ve vztahu k žalovanému 2) považoval za nesprávné. Dovodil, že z ustanovení § 42a odst. 3 a 4 obč. zák. nevyplývá, že by mohl být věcně pasivně legitimován i právní nástupce osoby, v jejíž prospěch byl právní úkon dlužníka učiněn. Pouhá skutečnost, že žalovaný 2) je zároveň osobou blízkou ve vztahu k A. S., jeho odpovědnost nezakládá, neboť zde chybí základní předpoklad pro vyslovení odporovatelnosti právního úkonu, tedy že by úkon dlužníka byl učiněn vůči žalovanému 2) nebo že by z tohoto úkonu vznikl žalovanému 2) prospěch. Není proto správný právní závěr soudu prvního stupně, že by soudem vyslovená neúčinnost právního úkonu mezi dlužníkem a žalovanou 1) se vztahovala i na další právní úkon učiněný mezi žalovanou 1) a žalovaným 2). V tomto směru odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně, že výklad vycházející

ze zákonné dikce, který neumožňuje, aby neúčinnost právních úkonů byla vyslovena

i ve vztahu k právním nástupcům druhé strany odporovatelného právního úkonu, je v rozporu s dobrými mravy, neboť pak by musela být v rozporu s dobrými mravy samotná dikce zákona. Zákon navíc věřiteli poskytuje i další ochranu, a to v ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák., neboť v případě, kdy majetek ušlý odporovatelným právním úkonem byl již druhou stranou převeden na osoby další, může věřitel po této straně požadovat náhradu odpovídající prospěchu, který z odporovaného úkonu získala. V daném případě však nárok na odpovídající peněžitou náhradu žalobcem uplatněn nebyl, a soud se proto tímto právem žalobce nemohl zabývat.

Proti tomuto rozsudku si do výroku II. podal žalobce dovolání. Jako důvod dovolání uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Namítá zejména, že pokud první darovací smlouva ze dne 14.12.2001, na základě které žalovaná 1) nabyla předmětné nemovitosti od dlužníka, je jako celek vůči žalobci právně neúčinná, je tedy žalovaná 1) touto neúčinností omezena na svých právech a nemůže proto převést na žalovaného 2) více práv než jí přísluší. Z tohoto důvodu musí být vůči žalobci právně neúčinná i druhá darovací smlouva,

na základě které žalovaná 1) převedla na žalovaného 2) jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí. Navíc i u žalovaného 2) byla splněna podmínka, že se jedná

o osobu blízkou a nebylo tvrzeno ani prokazováno, že žalovaný 2) nemohl při náležité pečlivosti poznat úmysl zkrátit věřitele. Jiný výklad se musí příčit dobrým mravům (§ 3 obč. zák.), neboť by znemožňoval věřiteli domoci se svého práva odporovatelnosti, pokud by mělo být vykládáno, že opakovanými převody lze tohoto práva pozbýt. Napadeným rozsudkem byl žalobce nepochybně zkrácen na svých právech, neboť tímto rozhodnutím fakticky došlo ke zmaření možnosti, aby se jako věřitel uspokojil z majetku dlužníka, neboť v případném exekučním řízení (eventuelně v řízení o výkon rozhodnutí) by se žalobce na základě výše uvedeného rozsudku odvolacího soudu mohl uspokojit pouze z prodeje jedné ideální poloviny uvedených nemovitostí, což je

i vzhledem k tomu, že žalovaná v první darovací smlouvě ze dne 14.2.2001 zřídila

ve prospěch dlužníka věcné břemeno právo doživotního bezplatného užívání bytu, prakticky nemožné. Žalobce navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku ve výroku II. a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 2) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon

č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).

Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem v závěrech o pasivní věcné legitimaci v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a obč. zák.

Výklad této právní otázky se v rozhodovací praxi vyšších soudů již ustálil. Byl přijat názor, že smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení nebo provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu

z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly

z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. Pasivní věcná legitimace

k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba

o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).

Z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci vycházel.

Protože odvolací soud věc rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Jelikož nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.

Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalovanému 2) náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.

Žalovaný 2) vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 8 písm. a/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovaného 2) náleží odměna ve výši 1.125,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.200,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovaného 2) v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. října 2006

JUDr. Karel Podolka,v. r.

předseda senátu

Vydáno: 11. October 2006