JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 80/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. B. proti žalovaným 1/ A., 2/ M. H., o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 48/95, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 13 Co 629/99-58, takto:

Dovolání druhého žalovaného se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 14. února 2000, č. j. 15 C 48/95-44, nepřipustil, aby do řízení přistoupil jako další účastník řízení na straně žalovaného M. H.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 13 Co 629/2000-58, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že připustil, aby do řízení přistoupil jako další účastník řízení na straně žalovaného M. H. Odvolací soud v tomto případě vycházel ze zjištění, že žalobce podáním ze dne 18. října 1999 navrhl, aby soud připustil přistoupení již zmíněného M. H., jako dalšího účastníka řízení na straně žalovaného. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrhu žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného lze ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vyhovět, když jsou splněny podmínky řízení. Eventuální nedostatek pasivní legitimace bude soudem prvního stupně zkoumán v řízení ve věci samé.

Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 1. února 2001.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal druhý žalovaný dne 18. ledna 2001 dovolání, doplněné podáními ze dne 13. února 2001 a ze dne 26. listopadu 2001. Jako dovolací důvody uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel si je sice vědom toho, že žalobce je oprávněn učinit návrh podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., avšak (současně) není stanoveno, že by soud připustit takového účastníka do řízení musel. Druhý žalovaný jako fyzická osoba nikdy žádné vozidlo označené žalobcem nezadržoval a žalobci nic nedluží. Pouze žalobce má problémy s označením prvního žalovaného, takže se pouze účelově snaží rozšířit okruh účastníků řízení na straně žalovaných. Navrhl proto, aby napadené usnesení bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, t. j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) za tohoto stavu shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř), která splňuje požadavky ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., neboť je zastoupena advokátem a dovolání splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Dovolání v této věci je pak přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen přihlédnout i k vadám, uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř. a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Sám dovolatel však žádný z takovýchto případů neuplatňuje, přičemž jejich případná existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Jak již bylo naznačeno, výhrady dovolatele se týkají aplikace ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud může na návrh účastníka připustit, aby do řízení přistoupil další účastník, přičemž souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně navrhovatele. Sám dovolatel v podstatě konkrétně nenaznačuje, v čem by býval měl odvolací soud při aplikaci zmíněného ustanovení pochybit, přičemž naznačuje pouze to, že takto soud má pouze možnost, a nikoliv povinnost rozhodnout a dále se zabývá jím samotným dovozovanými pohnutkami žalobce, proč volil dotčený procesní postup.

Skutečností však je, že jedinou překážkou vylučující, aby návrhu žalobce ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. bylo vyhověno, by byla skutečnost, pokud by nebyly splněny podmínky řízení. Ze spisu se však takovýto závěr nepodává, a to i ve vztahu k otázce, zda v žalobě původně označený žalovaný ("V. M. ČR Š.“) byl nadán způsobilostí k právům a povinnostem, když v průběhu řízení docházelo pouze k úpravám označení tohoto subjektu v žalobě (na A.).

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy třeba z hlediska důvodů dovolání pokládat za správné. Dovolací soud proto podané dovolání druhého žalovaného jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. ledna 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. January 2002