JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 608/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce obce T., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. S. o. u. z. v T., zastoupenému advokátem a 2. L. Č. r., zastoupených advokátem, za účasti I. v. a v. M. z. ČR, vedlejšího účastníka na straně prvého žalovaného, zastoupeného advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 362/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 1999 č. j. 25 Co 260/99-620, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 1999 č. j. 25 Co 260/99-620 a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 3. 1998 č. j. 5 C 362/94-577 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 31. 3. 1998, č. j. 5 C 362/94-577, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných na listech vlastnictví č. 29, 10001 a 118 pro obec a katastrální území T., ve výroku blíže specifikovaných. Výrokem II. zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval, aby soud zakázal prvému a druhému žalovanému s uvedenými nemovitostmi nakládat jiným způsobem než obvyklým, nebo je zcizit. Žalobce prokazoval existenci svého nároku opisem zápisu o mimosoudní dohodě a o vrácení majetku s majetkoprávním vypořádáním nároků podle § 6 a 7 zák. č. 128/1946 Sb. ze dne 8. 12. 1949 č. j. ZR 37083/49-V/1 Teh 10, sepsaného mezi O. ú. a F. n. o. a obcí T. podle zák. č. 128/1946 Sb. Na základě tohoto zápisu mu měla být v restituci vrácena parcela č.1569/1-les, ze které pocházejí všechny ostatní parcely uvedené v žalobě. Soud I. stupně uzavřel, že uvedený zápis je falzifikát, protože pod stejným číslem jednacím a stejným datem je ve sbírce listin Katastrálního úřadu v B. uložen zápis týkající se původních vlastníků J. a B. D. a parcely č. 1480/7-role, původně zapsané ve vložce č. 60 pozemkové knihy pro katastrální území T. Ve prospěch pravosti zápisu č. 246/50, č. j. ZR 37083/49-V/1, týkajícího se již zmíněných J. a B. D. svědčí i skutečnost, že je zapsán i v pozemkové knize pro k. ú. T., (tehdejší soudní okres Vlašim) ve vložce č. 158 (č. l. 372 spisu), kde je zároveň poznamenáno, že 1. 2. 1950 došlo k soudu 7 restitučních zápisů pod č. d. 243 až 250 s tím, že kromě jiných pozemků se pozemek č. 1480/7-role zapisuje do vložky č. 60. Jedná se tedy o pozemek tehdejších restituentů J a B. D. Protože ohledně sporného pozemku, parcelní číslo 1569/1-les, neexistuje v této pozemkové knize žádný zápis a žalobcem předložený zápis se nepodařilo nalézt ve sbírce listin u Katastrálního úřadu v B., uzavřel soud prvního stupně, že žalobce neprokázal své vlastnictví ke sporné parcele ku dni 31. 12. 1949, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. l zák. č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 22. 6. 1999 č. j. 25 Co 260/99-620 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání s tím, že za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda § 24 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. se vztahoval i na restituci majetku právnických osob. Odvolací soud vzal za prokázané, že ve vložce č. 154 pozemkové knihy pro katastrální území T. byla dne 10. 2. 1937 (č. d. 335) zapsána parcela č. 1569/1-les poté, co byla tato parcela odepsána z vložky č. 148. Podkladem zápisu byla smlouva trhová ze dne 26.října 1935, na základě které bylo vloženo vlastnické právo obci T. Dne 17. 8. 1944, na základě rozhodnutí „Bodenamt Bohmen und Mahren“ ze dne 15. 8. 1944, byla parcela č. 1569/1-les z této vložky odepsána a zapsána do vložky č.158 poz. knihy pro kat. území T. Z výpisu z této vložky rovněž vyplynulo, že na základě zápisu ze dne 17. 8. 1944 bylo vlastnictví několika desítek pozemkových parcel, včetně parcely č. 1569/1, zapsáno jako vlastnictví „Vermogensverwaltung der Deustchen Arbeitsfront“. Dnem 24. 11. 1945 pod č. d. 490 byla poznamenána národní správa na základě dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. ze dne 19. 5. 1945. Dne 8. 2. 1949 č. d. 148 bylo poznamenáno zahájení restitučního řízení ve prospěch vlastníků. Podle právoplatného smíru okresního soudu ze dne 28. 3. 1949 č. j. NMc II. 169/49 byl z této vložky odepsán pozemek č. 1568-les do původní vložky č. 148 dne 13. 5. 1949 č. d. 468. Podle výpisu z Katastru nemovitostí v B., z listů vlastnictví č. 118 a 29 pro obec a kat. území T., jsou pozemkové parcely, o nichž se vede spor, zapsané ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření má k části Střední odborné učiliště T. a L. Č. r. Jako důkaz o tom, že ku dni 31. 12. 1949 byl žalobce vlastníkem parcely č.1569/1-les, předložil žalobce opis zápisu ve věci uznání neplatnosti majetkového ujednání a restituce podle zák. č. 128/1946 Sb., č. j. 2 ZR 37083/49-V/1, ze dne 8. 12. 1949 sepsaného mezi O. ú. a F. n. o. a obcí T. Odvolací soud uzavřel, že zákon č. 128/1946 Sb. o neplatnosti některých majetkoprávních ujednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících byl prováděcím předpisem k dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů podle § 1 odst.1 tohoto dekretu. Podle § 8 - 10 uvedeného zákona o návrhu rozhodoval okresní soud za předpokladu, že nešlo o vrácení majetku, který měl být vydán podle § 24 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. Návrh žalobce však podle zmíněného § 24 nemohl být uplatněn, protože podle něj byla možná restituce pouze u fyzických osob za splnění dalších podmínek v zákoně uvedených. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že byl ke dni 31. 12. 1959 vlastníkem parcely č. 1569/1-les v kat. území T.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 16. 10. 1999 napadl žalobce (dále jen dovolatel) dovoláním, ohledně jehož přípustnosti odkázal na výrok napadeného rozsudku. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl jednak proto, že vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), jednak proto, že spočívá na nesprávním právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu, že dne 8. února 1949 č. d. 148 bylo do knihovní vložky č.158 poznamenáno zahájení restitučního řízení ve prospěch původních vlastníků mnoha desítek pozemků, vyvlastněných německou říší v r.1944. Pokud tato poznámka nespecifikuje či nevylučuje některé pozemky, lze, podle dovolatele, vycházet z předpokladu, že restituční řízení bylo zahájeno v případě všech zde uvedených pozemků, tedy i sporné parcely č. 1569/1.

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k jeho námitce, podle které parcela č. 1569/1-les byla po provedení restitučního řízení zapsána, podle smíru z 28. 3. 1949 č. j. Nc II.169/49, omylem do knihovní vložky 148 k.ú. T. ve prospěch L. d. o. a o. p. o. v. (od kterého dovolatel tuto parcelu koupil v r. 1935), ač měla být správně zapsána do knihovní vložky č.154 vedené pro obec T. (tedy dovolatele). Tato skutečnost je podle dovolatele příčinou, pro kterou ve vložce č.154 chybí zápis o ukončení restitučního řízení pro obec T. podle zápisu o mimosoudní dohodě a o vrácení majetku s majetkoprávním vypořádáním nároků podle § 6 a 7 zák. č. 128/1946 Sb. ze dne 8. 12. 1949 č. j. ZR 37083/49-V/1 Teh 10, sepsaného mezi O. ú. a F. n. o. a o. T. podle zák. č. 128/1946 Sb. Uvedený zápis odpovídá obdobným zápisům pořízeným v souvislosti s vrácením dalších pozemků vyvlastněných německou říší v lokalitě D. K., např. Zápisu sepsaném v T. Š. dne 7. prosince 1949 č. j. ZR 37113/49-V/1, podle kterého byly obci T. Š. vráceny v zápise uvedené pozemky.

Dovolatel poukázal na existenci dalších restitučních nároků vyřízených smírem pod č. j. Nc II.169/49 č. d. 468/49, ze kterých vyplývá, že uvedený smír se netýkal pouze sporné parcely č.1568/1-les. Případ této parcely je provázen řadou právních nejasností, kterými se odvolací soud nezabýval, protože uvedený pozemek figuruje mezi pozemky vrácenými J. a A. P. v restituci formou smíru ze dne 12. května 1949, rovněž pod č. j. Nc II. 1969/49 č. d. 468/49, podle zák. č. 128/1946 Sb. Dovolatel dále poukázal na rozpor v závěrech odvolacího soudu, kdy na jedné straně dovodil (na str. 7 rozsudku), že nárok dovolatele jako osoby právnické nemohl být uplatněn podle zák. č. 128/1946 Sb., ovšem na straně druhé připouští a má za prokázané vyřízení restituce L. d. o. a o. p. o. v., v případě pozemku č. 1568/1, podle stejného zákona.

Dovolatel rovněž polemizuje se závěrem odvolacího soudu ( i soudu prvního stupně), kterým byla zpochybněna věrohodnost zápisu, jehož opisem dovolatel prokazuje svůj nárok, v konfrontaci se zápisem ze dne 8. 12. 1949 č. j. ZR 37083/49-V/1, kterým byla řešena restituce pozemku č. 1480/7-role B. aj. D. Poukázal na skutečnost, že č. j. 37083 tohoto zápisu rovněž figuruje v „Jednacím protokolu“ z r. 1949, kam O. ú. a F. n. o. probíhající restituce zapisoval. V Jednacím protokolu je hned nad tímto č. j. uveden pod č. j. 37082 zápis svědčící pro vyřízení restituce ve prospěch dovolatele. V kolonce zápisu „na koho vyřízen a jak“ je poznamenáno „spis ZR T. 10“ a označení „Teh 10“ rovněž figuruje na konci čísla jednacího soudem zpochybněného opisu zápisu předloženého dovolatelem. V Jednacím protokolu je u č. j. 37082 uvedeno, že spis byl vyřízen 30. 12. 1949 a vypraven dne 20. 1. 1950, zatímco u č. j. 37083 poznámka o vyřízení a vypravení spisu chybí.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Po zjištění, že dovolání bylo v dané věci podáno včas, oprávněným účastníkem řízení, (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, že splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané v ustanovení § 24l odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod, se dovolací soud zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. l o. s. ř., protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku připustil dovolání s tím, že za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda § 24 dekretu presidenta republiky č. 5 /1945 Sb. se vztahoval i na restituci majetku právnických osob. Tím odvolací soud vymezil závazně pro dovolací soud dovolací důvod ve zmíněné právní otázce, jejíž právní podstatou je posouzení otázky aktivní legitimace obce jako restituenta v restitučním řízení, které probíhalo na základě § 24 dekretu presidenta republiky ze dne 19. května 1945 č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen dekret o národní správě) a podle zákona ze dne 16. května 1946 č. 128/1946 Sb. o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, který byl vydán jako prováděcí předpis (viz jeho § 17) k ustanovení § 1 dekretu o národní správě (dále jen restituční zákon). Z toho vyplývá, že dovolací soud se může zabývat jen tou částí dovolání, která brojí proti rozsudku odvolacího soudu z pozice dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.

Dovolatel podal žalobu na určení svého vlastnického práva k označeným nemovitostem s odvoláním na ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona ČNR č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Podle tohoto ustanovení do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1. Podle tohoto ustanovení, svou podstatou částečně restitučního, je na obci prokázat její vlastnictví k 31. prosinci 1949.

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je bez pochybností prokázáno, že obec T. přišla o své vlastnictví k označeným pozemkům vyvlastněním ve prospěch „Vermogensverwaltung der Deustchen Arbeitsfront GmbH Berlin“, na základě rozhodnutí „Bodenamt Bohmen und Mahren“ ze dne 15. 8. 1944. Jednalo se tedy o typický majetkový převod učiněný v době nesvobody, který splňoval kritéria jak ustanovení § l dekretu, tak i ustanovení § 1 restitučního zákona.

Podle § 1 dekretu o národní správě jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatné, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce.

Podle § 1 restitučního zákona jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatné, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu.

Pokud jde o způsob uplatnění nároků v § 1 odstavci druhém dekret o národní správě stanovil, že bude upraven zvláštním dekretem presidenta republiky, pokud se tak nestalo již tímto dekretem. Okruh osob aktivně legitimovaných k restituci majetku daného pod národní správu vymezovalo ustanovení § 24 odst.1 dekretu o národní správě, podle kterého majetek daný pod národní správu, který patřil dělníkům, rolníkům, živnostníkům, drobným a středním podnikatelům, úředníkům, příslušníkům volných povolání, a osobám v podobném sociálním postavení a jehož pozbyly v důsledku národní, politické nebo rasové persekuce, budiž pokud nejde o osoby uvedené v § 4, vyňat z národní správy a ihned vrácen dřívějším majitelům, resp. jejich dědicům. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení o vrácení majetku rozhodovaly orgány uvedené v § 7 dekretu o národní správě, tj. orgány, které byly příslušné k zavedení národní správy. Lze tedy dovodit, že v první etapě poválečného uspořádání poměrů bylo prioritou restituovat vlastnictví osob fyzických, což zmíněný dekret umožňoval s tím, že restituce ostatní byly odloženy na pozdější dobu. Tuto skutečnost lze dovodit i z ustanovení § 24 odst. 4 dekretu o národní správě, podle kterého ostatní zajištěný majetek zůstal pod národní správou až do nové zákonodárné úpravy.

Za tuto novou zákonodárnou úpravu lze považovat shora již citovaný restituční zákon, který vymezoval okruh aktivně i pasivně legitimovaných osob v § 4 odst. 1 poněkud šířeji, než shora citovaný § 24 odst. 1 dekretu o národní správě. Podle věty prvé tohoto ustanovení nárok přísluší tomu, kdo neplatným převodem pozbyl věci (práva) nebo kdo jiným neplatným majetkově-právním jednáním byl poškozen anebo jejich právním nástupcům. Zatímco z dikce § 24 odst. 1 dekretu o národní správě vyplývá, že okruh aktivně legitimovaných zahrnuje jen osoby fyzické, ustanovení § 4 odst. 1 restitučního zákona zahrnuje i osoby právnické. Volí totiž terminologii, která zahrnuje všechny kategorie bývalých smluvních stran původního neplatného právního jednání (viz výklad zákona č. 128/1946 Sb. v publikaci „Vrácení majetku pozbytého za okupace“ autorů Dr. Viktora Knappa a Dr. Tomáše Bermana, Právnické nakladatelství V. Linhart Praha, 1946, str. 80 a násl).

Ze shora uvedeného vyplývá, že obec T. byla tedy aktivně legitimována k restituci označených pozemků podle zákona č. 128/1946 Sb., později novelizovaného zák. č. 78/1948 Sb. Obec, jako právnická osoba tedy restituovala majetek, o který přišla po 29. září 1938 v režimu shora označeného restitučního zákona a nikoli v režimu dekretu o národní správě, který řešil jen první a bezprostřední problémy poválečných měsíců roku 1945.

V této souvislosti nabývá poněkud jiného významu skutečnost, že v knihovní vložce č. 158 pro k. ú. T. bylo poznamenáno (v souladu s ustanovením § 12 restitučního zákona) dne 8. února 1949 č. d.148, zahájení restitučního řízení ve prospěch původních vlastníků.

Na základě shora vyloženého nepovažuje dovolací soud rozsudek soudu odvolacího za správný, a proto jej zrušil podle § 243b odst. 1 o. s. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně - tedy Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení. V něm bude postupovat podle ustanovení § 243d/ o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. října 2001

JUDr. František D u ch o ň , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 18. October 2001