JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 561/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci péče o nezletilého M. N., narozeného dne 1. října 1997, zastoupeného Okresním úřadem v B., jako opatrovníkem, syna M. N., a M. N., zastoupeného advokátkou, o návrhu otce na výkon rozhodnutí o styku s nezletilým, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 Nc 168/99, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2001, č. j. 25 Co 259/2001-71, t a k t o :

I. Dovolání otce nezletilého se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 20. března 2001, č. j. 5 Nc 168/99-43, v označené věci zamítl návrh otce na výkon rozhodnutí - rozsudku téhož soudu ze dne 13. července 1999, č. j. 5 Nc 168/99-17.

K odvolání otce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. srpna 2001, č. j. 25 Co 259/2001-71, usnesení soudu prvního stupně změnil potud, že matce uložil pokuty 2.000,- Kč za každý neuskutečněný styk otce s nezletilým M. v termínech 4. 11. 2000, 2. 12. 2000 a 6. 1. 2001 s tím, že matka je povinna tyto pokuty zaplatit ve lhůtě jednoho měsíce na účet soudu prvního stupně. V ostatním byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se při svém rozhodování, s ohledem na námitku podjatosti vznesenou otcem, zabýval nejprve otázkou, zda v řízení před soudem prvního stupně jednal a rozhodoval nepodjatý soudce. Vycházel přitom z úpravy obsažené v ustanovení § 14 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Vzal též v úvahu obsah soudního spisu, včetně vyjádření soudkyně JUDr. I. V. a dospěl k závěru, že jmenovaná soudkyně nebyla ve věci podjatá. Připomněl mimo jiné, že pokud měl otec námitky proti způsobu protokolace jeho výpovědi před soudem prvního stupně, měl možnost postupovat podle ustanovení § 40 odst. 3 o. s. ř., a nejednalo se proto o důvod pro vyloučení soudce. Stejně tak osobní pocity účastníka, bez uvedení dalších konkrétních skutečností nemohly v této souvislosti obstát. V dalším pak se odvolací soud zabýval věcnou stránkou posuzovaného případu návrhu na výkon rozhodnutí o výchově nezletilého.

Toto rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 21. prosince 2001.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal otec nezletilého dne 25. ledna 2002 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., resp. z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) téhož zákona. Jako důvod uvádí že ve věci před soudem prvního stupně rozhodoval vyloučený soudce, přičemž odvolací soud tuto námitku neposoudil správně. Na základě příloh zpracovaných otcem je totiž zřejmé, že ze vztahu soudkyně k věci a k účastníkům je důvod pochybovat o její nepodjatosti. To mělo vliv i na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Proto dovolatel žádá, aby dovolací soud napadené rozhodnutí (stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), věc projednal a rozhodl podle znění občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2001.

Po zjištění, že dovolání bylo v posuzované věci podáno včas, oprávněným účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), že splňuje obsahové i formální náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a že se též opírá o úpravu přípustnosti dovolání vycházející z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací soud uvážil, že podle ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. lze přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle ustanovení § 242 odst. 3 téhož zákona pak lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání s tím, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V posuzované věci z dovolání vyplývá, že dovolatel fakticky uplatnil možnost vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. tvrzením, že ve věci u soudu prvního stupně rozhodoval vyloučený soudce.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 a 4 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

V daném případě otec dítěte ve svém dovolání tvrzenou námitku podjatosti soudkyně soudu prvního stupně odůvodňuje jím uváděnými okolnostmi postupu uvedeného soudu, resp. zmíněné soudkyně v daném řízení. K úrovni tohoto řízení se ve své podstatě vztahují například i otcem předložené písemnosti založené jako příloha na čl. 75a) soudního spisu. Jak však již bylo konstatováno, okolnosti, které spočívají v postupu soudce, nejsou důvodem pro vyloučení soudce v konkrétní věci. Dovolatel přitom neuvedl žádnou takovou okolnost, která by svědčila o případném poměru zmiňované soudkyně k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, pro kterou by tu byl důvod pochybovat o její nepodjatosti.

Je tedy zřejmé, že řízení nebylo postiženo vadou ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Ze spisu však nevyplývá ani případná možnost, že by toto řízení bylo postiženo některou z dalších možných vad ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1, resp. § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., příp. § 229 odst. 3 téhož zákona. Z uvedeného důvodu pak dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 243b odst. 6 téhož zákona a podané dovolání zamítl. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když otec neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

:

Vydáno: 28. March 2002