JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 5189/2016

Odpovědnost státu za škodu - nepřiměřená délka kompenzačního řízení

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, v právní věci žalobce Ing. Mgr. Z. T., Ph.D., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 313/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, č. j. 35 Co 307/2015-325, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, č. j. 35 Co 307/2015-325, ve výroku II., pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně co do částky 107 600 Kč, a ve výroku III., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2015, č. j. 26 C 313/2009-277, ve výrocích I., v rozsahu zamítnutí částky 107 600 Kč, a III., se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 4. 2015, č. j. 26 C 313/2009-277, zamítl ve zbývajícím rozsahu žalobu (výrok I), zamítl nárok žalobce v rozsahu 10 000 Kč z titulu náhrady znalečného (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku ve výši celkem 9 938 Kč.

2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o tom, že se nepřipouští rozšíření žaloby o úroky z prodlení a o zadostiučinění za délku kompenzačního řízení (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 109 000 Kč potvrdil co do částky 107 600 Kč, co do částky 1 400 Kč změnil tak, že žalovaná je povinna tuto částku zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku; zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud zrušil (výrok II). Žalovanému byla uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 2 468 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok III).

3. Žalobce se domáhal odčinění nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. P 316/2009, dříve 4 Nc 1515/2004 (dále jen „posuzované řízení“).

4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž shrnul dosavadní průběh řízení. Ve věci poprvé rozhodoval soud prvního stupně dne 22. 10. 2009, č. j. 26 C 313/2009-22 (zamítnutí žaloby). Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně zrušil usnesením ze dne 15. 6. 2010, č. j. 35 Co 172/2010-53, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následoval rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 11. 2010, č. j. 26 C 313/2009-71, který byl taktéž zrušen odvolacím soudem. V pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 10. 2011, č. j. 26 C 313/2009 – 119, byl ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2012, č. j. 35 Co 591/2011 – 141, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012 (dále též „předchozí rozhodnutí“), a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rámci tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud soudům nižších stupňů vytkl nesprávné posouzení významu předmětu řízení, neboť opatrovnické řízení je typově zcela bez pochyby řízením vyššího významu, v souladu s částí IV. písm. d) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Ze Stanoviska vyplývá, že se k této skutečnosti nemusí vést dokazování, jelikož plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Nemá-li se v této konkrétní věci uplatnit domněnka vyššího významu, je třeba, aby žalovaná nižší či standardní význam tvrdila, což se v tomto řízení nestalo. Druhá výtka Nejvyššího soudu spočívala v tom, že se soudy nižších stupňů nedostatečně zabývaly žalobcem tvrzenou existencí plurality jednotlivých nároků. Nemajetková újma žalobce dle jeho tvrzení spočívala jednak v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, následně pak v narušení vztahu mezi ním a jeho nezletilou dcerou. Soudy obou stupňů se dostatečně zabývaly první tvrzenou újmou, nikoliv však druhou. Proto Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil s tím, že pro tvrzenou újmu v podobě narušení vztahu žalobce a jeho nezletilé dcery, se plně uplatní procesní povinnosti a břemena včetně důkazního, přičemž odpovědnost státu bude dána pouze při kumulativním splnění podmínek dle č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ohledně posouzení nesprávného úředního postupu je pak nutno zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku otce s nezletilou veškerá opatření, která od nich bylo možno v daném případě rozumně očekávat. Opětovně ve věci rozhodoval soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 2. 2014, č. j. 26 C 313/2009-214, který byl zrušen soudem odvolacím. Věc byla vrácena soudu prvního stupně s tím, aby ji projednal a rozhodl jiný soudce.

5. V chronologicky posledním rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2015, č. j. 26 C 313/2009-277, soud prvního stupně shrnul, že posuzované řízení trvalo pět let a osm měsíců, probíhalo ve třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu, žalobce byl v řízení aktivní, soudy činily jednotlivé úkony bez zbytečných prodlev a délka řízení byla způsobena neschopností rodičů věc rozumně a odpovědně řešit. Na základě doplnění dokazování o videozáznamy soud prvního stupně dospěl k závěru, že nezletilá dcera žalovaného se chová standardně, přiměřeně jejímu věku, je pak žalobcovou odpovědností, aby v případě problémům vztahu s jeho dcerou vyhledal odborníka. V daném případě tak absentuje příčinná souvislost mezi narušením vztahů žalobce a jeho dcery a nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci.

6. Odvolací soud po zopakování důkazu spisem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. P 316/2009 (dříve 4 Nc 1515/2004) odkázal ohledně otázek vzniku odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu na jejich aprobaci předchozím rozhodnutím dovolacího soudu a nadále se zabýval pouze výtkami dovolacího soudu v rámci předchozího rozhodnutí. Po právní stránce uvedl, že řízení o úpravu poměrů styku otce s nezletilým dítětem je z hlediska významu předmětu řízení jedno z nejvýznamnějších a jako takovému je v případě prodlení orgánů veřejné moci při vydávání procesních úkonů či rozhodnutí ve věci samé a vzniku nemajetkové újmy v tomto důsledku nutno přiznat mimořádné zadostiučinění. Zvýšil tedy základní částku stanovenou soudem prvního stupně o 40 % s tím, že toto navýšení reflektuje mimořádný význam opatrovnického řízení, jelikož je rozhodováno o zásadních otázkách osobního života účastníků, a též nejistotu ve věci výživného, jíž výslovně žalobce zmiňuje. Ohledně existence příčinné souvislosti jednání soudů v dané věci a nemajetkové újmy žalobce spočívající v narušení vzájemných vztahů mezi ním a jeho nezletilou dcerou se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, tedy že příčinná souvislost mezi jednáním přičitatelným státu a tvrzenou újmou není dána.

II. Dovolání

7. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodoval o občanskoprávních otázkách, které nebyly judikaturou dovolací soudu dosud řešeny, a při řešení některých otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázkou doposud judikaturou dovolacího soudu neřešenou je dle vymezení žalobce, 1/ zda lze při stanovení zadostiučinění zohlednit vliv znehodnocení měny v důsledku inflace a změny kursu měny, a 2/ způsob vymezení příčinné souvislosti. Za rozporné se Stanoviskem dovolatel považuje přiznání zadostiučinění, při kterém soud vycházel bezdůvodně ze spodní hranice rozmezí pro základní částku zadostiučinění, která je uvedena ve Stanovisku. V rozporu se Stanoviskem je pak dle názoru žalobce i skutečnost, že žalobci nebyly přiznány úroky z přiznaného zadostiučinění a že mu nebylo přiznáno zadostiučinění za dobu tohoto řízení, což bez odezvy v řízení uplatňoval, přičemž má v této souvislosti za to, že základní částka měla vycházet z 20 000 Kč za rok trvání řízení. Soudy nižších stupňů nebyla správně hodnocena složitost odškodňovacího řízení (odvolací soud několikrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož nepostupoval v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu). Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že Manuál pro aplikaci OdpŠk vypracovaný Ministerstvem spravedlnosti v roce 2006, kterým se řídil při stanovení základní částky soud prvního stupně, nikterak nezakazuje navýšit adekvátně základní odškodňovací částku z důvodu inflace. Dovolatel dále namítá, že výsledek řízení o rozvodu manželství byl podmíněn pravomocným ukončením opatrovnického řízení. Nepřiměřeně dlouhá doba opatrovnického řízení se tak musí vztahovat i na řízení o rozvod manželství. Vyčítá soudům nedostatečnou informovanost a nepozornost při provádění důkazu spisem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. P 316/2009 (dříve 4 Nc 1515/2004), z něhož vyplývají odlišné skutečnosti, než jak je vyvodily soudy nižších stupňů. Žalobce nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně (potvrzenými soudem odvolacím), že chování nezletilé nelze kvalifikovat jako zavinění státu, neboť v důsledku nepřiměřené délky opatrovnického řízení nemohl sám do jejích 6 let vykonávat žádný výchovný vliv. Namítá též, že bez jeho přičinění (a naopak za přičinění matky) byl vůči němu vypěstován v dceři negativní vztah, což je další ze skutečností zprošťujících jej odpovědnosti za její chování. Příčinnou souvislost mezi činností soudů a narušením vztahu s jeho nezletilou dcerou tedy žalobce spatřuje v tom, že mu byla v důsledku nesprávného postupu soudů odejmuta na dlouhou dobu možnost působit výchovně na svoji dceru a nelze mu klást za vinu, že se s ním matka nezletilé odmítala na čemkoliv dohodnout. Konečně namítá, že byť navrhoval zvýšení základní částky za příslušný časový úsek nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení již před soudem prvního stupně, tomuto jeho jednání se však nedostalo jakékoliv odezvy. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

10. Dovolání svým obsahem četně opakující žalobcovu předchozí argumentaci ve věci a zdůrazňující – v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku – skutkové okolnosti případu, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

11. Především třeba připomenout k dovolací primárně uplatněné argumentaci, že již v předchozím rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že otázka, zda lze při stanovení výše zadostiučinění zohlednit vliv znehodnocení měny v důsledku inflace a změny kursu měny (Stanovisko uvádí rozmezí v Kč ve vazbě na judikaturou ESLP daný rozsah v eurech), nemůže založit přípustnost dovolání. Stanovisko nezakládá při výpočtu částky odškodnění obligatorní rámec, v rámci kterého se soudy nižších stupňů musí bezpodmínečně pohybovat. Jedná se o rozmezí orientační, kdy soudy nižších stupňů nejen že mohou, nýbrž i musí individuálně posoudit každý jednotlivý případ a v závislosti na takovém posouzení stanovit adekvátní částku zadostiučinění, přičemž tato se může pohybovat i mimo rozmezí koncipované Nejvyšším soudem v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

12. Nad rámec předchozího rozhodnutí dovolací soud dále zdůrazňuje, že jeho pravidelnou judikaturou je opakovaně vyjadřován názor, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše (formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). O takový případ se v dané věci zjevně nejedná a dovolatelovy důvody, až na dále uvedené, rozhodně Nejvyššímu soudu přezkum očividně přiléhavých závěrů odvolacího soudu neumožňují, neboť ty odpovídají výkladovým východiskům judikatury dovolacího soudu, zejména citovaného Stanoviska.

13. Dovolatelova tvrzení o tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně byla v posuzovaném řízení opakovaně zrušována pro nesoulad s pokyny soudu odvolacího, nevyplývají z obsahu spisu. I v této otázce je nutno odkázat na předchozí rozhodnutí, kde byla shodná námitka taktéž řešena. Zde bylo naopak dovozeno, že jednotlivá rozhodnutí soudu prvního stupně byla rušena zejména pro doplnění potřebných skutkových zjištění. Rozpornost se Stanoviskem zde tak není dána, a to s přihlédnutím též ke skutečnosti, že v odůvodnění jednotlivých zrušovacích rozhodnutí nikdy nebylo uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně, nebo výlučně z důvodu procesní vady tak, jak to vyžaduje Stanovisko.

14. Přípustnost dovolání nemůže založit ani řešení otázky, zda v posuzovaném řízení existuje příčinná souvislost mezi dovolatelem tvrzenou újmou v podobě narušení vztahů mezi ním a jeho nezletilou dcerou a nesprávným úředním postupem na straně soudních orgánů. Předchozím rozhodnutím byla soudům nižších stupňů uložena povinnost, aby se zabývaly shora uvedenou újmou. Soudy nižších stupňů tak učinily a při dalším rozhodování ve věci souhlasně dovodily, že není dána jedna ze tří základních podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu – příčinná souvislost – a tuto skutečnost řádně odůvodnily. Dovolací soud již v minulosti vyslovil závěr, že v případě určení existence příčinné souvislosti se jedná o otázku skutkovou, nikoliv právní a samotný dovolatelův nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4121/2014).

15. Další námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel dovozuje přípustnost dovolání, jsou ve své podstatě vždy jen rozvinutím shora uvedených typů argumentů, polemikou s právními závěry soudů obou stupňů nebo vyjádření subjektivního hodnocení konkrétní skutečnosti. V rozporu se žalobními tvrzeními a i s posledně uplatněnými odvolacími důvody (kde žalobce má stanovení délky posuzovaného řízení soudem prvního stupně za správné) žalobce nepřípustně v dovolání poukazuje na délku řízení o rozvod manželství, k takovému řízení se však jeho nárok nevztahoval. Za tohoto stavu by dovolací soud neshledával dovolání přípustným.

16. Avšak v předchozím rozhodnutí bylo též dovolacím soudem dovozeno, že dovolatelovy námitky ohledně nepřiznání úroku z prodlení a zadostiučinění za délku kompenzačního řízení, jsou bezvýznamné, neboť rozšíření žaloby bylo o tyto nároky odmítnuto (opakovaně), přičemž v napadeném rozhodnutí odvolací soud uvedl, že výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu a proti jednotlivým usnesením, kterými soudy odmítly rozšíření (změnu) žaloby, není odvolání (§ 202 odst. 1 d/ o. s. ř.) ani dovolání (§ 236 o. s. ř.) přípustné. Dovolací soud tak vycházel (obdobně jako odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí) z toho, že mu procesní stav věci daný nepřipuštěním změny žaloby neumožňuje výkon dovolacího přezkumu.

17. Nejvyšší soud však nemůže přehlížet, že plénum Ústavního soudu přijalo dne 15. 11. 2016 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 stanovisko, uveřejněné pod č. 394 ročníku 2016 Sb. zák., z jehož odůvodnění (bod 17.) vyplývá názor, že rozhodování soudů podle § 95 o. s. ř. je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce. Ústavní soud považuje za ústavně souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat. Účastník řízení má ostatně možnost postupovat v intencích ustanovení § 95 o. s. ř. i v odvolacím řízení, neboť systém neúplné apelace brání pouze tomu, aby mohl být v odvolacím řízení uplatněn nový nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000) „změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v ustanovení § 95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (srov. § 211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). O změně žaloby musí odvolací soud vždy rozhodnout; dokud tak neučiní, nemůže o změněné žalobě jednat a rozhodovat.“

18. Ježto zde jde o ústavně právní výklad občanského soudního řádu (práva na spravedlivý proces), jde nepochybně o výklad pro Nejvyšší soud závazný a pro rovinu procesně právní problematiky nevyžadující předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia dle § 20 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.

IV. Důvodnost dovolání

19. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byla pod bodem 10. vyjádřena právní věta, dle níž poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. V části „VI. Stanovení výše zadostiučinění“ pak bylo vyjádřeno, že lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.

20. Závazný dopad uvedeného výkladu Ústavního soudu v otázce, zda se má odvolací soud (a konec konců případně i dovolací soud) zabývat okolnostmi nepřipuštění změny žaloby, činí dovolání v této věci přípustným, pokud odvolatel poukazuje na to, že mu v rozporu se Stanoviskem nebyly přiznány úroky z přiznaného zadostiučinění, a že mu nebylo přiznáno zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto řízení, což v řízení uplatňoval.

21. Stran žalobcova posléze uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení je zjevné, že odvolací soud měl předcházející procesní rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby přezkoumat a byla-li uplatněna před ním samým, jak plyne z výroku I. dovoláním napadeného rozsudku, měl zvažovat, zda jde o uplatňování nového nároku, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem, resp. zda vskutku výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V tomto ohledu je odůvodnění jeho postupu obecné a nekonkrétní, když rozhodování o změněném návrhu zjevně záleželo jen na žalobcově uvedení časových údajů o uplatnění nároků a o době plnění žalovanou. Procesně limitujícím zde je jen ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř., dle nějž v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Výkladem tohoto ustanovení se však odvolací soud nezabýval, tudíž je jeho právní posouzení neúplné a zakládající důvodnost dovolání pro nesprávné právní posouzení věci.

22. Ohledně žalobcova posléze v řízení uplatněného požadavku na zohlednění toho, že samotné řízení o jeho nároku na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy, způsobené mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, trpí nepřiměřenou délkou řízení (přesněji řečeno jde o pozdní poskytnutí zadostiučinění), nelze odhlížet od toho, že zákonné založení takového nároku má dva aspekty - jednak práva na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, dále jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností, - a za druhé subjektivní právo plynoucí z § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk.

23. Proto je třeba předeslat, že jestliže žalovaný stát v rámci předběžného projednání poskytne poškozenému zadostiučinění, které soudy následně shledají přiměřeným, pak byl žalobci za nepřiměřenou délku původního posuzovaného řízení poskytnut řádně a včas účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy a není důvodu, aby soud takto poskytnuté zadostiučinění jakkoliv navyšoval, a to bez ohledu na celkovou délku odškodňovacího řízení; žalobu vyjadřující nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení tedy vždy zamítne.

24. Jestliže naopak žalovaný stát v rámci předběžného projednání neposkytne poškozenému včas přiměřené zadostiučinění, ať už zcela nebo ve formě či výši, kterou soudy následně neshledají dostačující (přiměřenou), pak takové zadostiučinění přizná soud. Jestliže pak poškozený v průběhu odškodňovacího řízení má za to, že je délka odškodňovacího řízení nepřiměřená, vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) požadavek, aby zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo z tohoto důvodu navýšeno, jinak by se již nejednalo o účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Dle ustálené judikatury ESLP platí, že i když samotné odškodňovací řízení trpělo průtahy, lze situaci napravit, jestliže soud rozhodující o daném kompenzačním prostředku nápravy sám uzná nepřiměřenost délky tohoto řízení a přizná zvláště vysokou částku peněžitého odškodnění (srov. mj. Cocchiarella proti Itálii, č. 64886/01, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3 2006, § 98, Sartory proti Francii, č. 40589/07, rozsudek ze dne 24. 9. 2009, § 24, Musci proti Itálii, č. 64699/01, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006, § 99, či rozsudek ze dne 7. 7. 2015 ve věci Rutkowski a ostatní proti Polsku č. 72287/10, kde ESLP odmítl argumentaci polské vlády, že dodatečně vzniklá nemajetková újma způsobená průtahy samotného řízení o odškodnění může být po skončení tohoto řízení napravena tím, že stěžovatel následně zahájí samostatné občanskoprávní řízení na náhradu škody; takovou právní úpravu, která připouštěla řetězení kompenzačních řízení, ESLP podrobil značné kritice a rozhodl, že je v rozporu s článkem 13 Úmluvy).

25. Dispoziční zásada řízení nicméně vyžaduje, aby žalobce takový požadavek na navýšení zadostiučinění v řízení uplatnil, jak ostatně dosavadní judikatura Nejvyššího soudu vyjadřovala (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2019/2014, dle nějž jednou z možností, jak se může poškozený domáhat zadostiučinění podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, je návrh na zvýšení základní částky zadostiučinění uplatněný poškozeným z tohoto důvodu přímo v kompenzačním řízení, nebrání-li tomu nastoupení účinků koncentrace kompenzačního řízení a, není-li takový návrh poškozeným v kompenzačním řízení do nastoupení účinků koncentrace podán, není možné nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení napravit zvýšením zadostiučinění přímo v kompenzačním řízení, obdobně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011).

26. Z dosavadního rozhodování dovolacího soudu v těchto otázkách je tedy zřejmé, že již Stanovisko s možností zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení počítalo, následná judikatura položila důraz na potřebu uplatnění skutečnosti nepřiměřené délky takového řízení poškozeným žalobcem, vyjádřila však jistou vázanost takového uplatnění na procesní limity plynoucí z koncentrace řízení, jež jsou myslitelné i ve vztahu k omezením pro uplatňování nových skutečností v poměrech zásady neúplné apelace odvolacího řízení. Vazbu takových omezení pro konkrétní řešený případ však nijak nepromítla a nerozvinula.

27. Protože lze mít dovolání v této věci v této otázce za přípustné, nabízí se dovolacímu soudu potřebný výkladový prostor k této otázce.

28. Nejvyšší soud vychází z toho, že uplatnění skutečnosti nepřiměřeně dlouze vedeného samotného kompenzačního řízení je v zásadě možné dvojím způsobem.

29. Předně je myslitelné, aby poškozený žádal ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk náhradu nemajetkové újmy procesně samostatným přímým, a tedy dalším, nárokem za jeho délku (nezávisle na požadavku na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou původního řízení).

30. Je však nutno i připustit, že může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzační řízení, jak již ostatně naznačeno ve vazbě na judikaturu ESLP a ve Stanovisku.

31. Posléze uvedená forma se projeví tak, že žalobce požaduje v probíhajícím odškodňovacím řízení jiné (vyšší nežli v dosavadním žalobním žádání) plnění anebo sice požaduje (bez rozšíření žalobního žádání) stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu zde doplněného o nový skutkový důvod. Procesně tak nemusí přitom nutně vždy jít o změnu žaloby spočívající ve zvýšení žalobního nároku, může jít toliko o uplatnění požadavku a nové skutečnosti, ke které by měl soud při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout.

32. I v případě zvýšení žalobního nároku pak stěží mohou být dány důvody, pro které by soud prvního stupně změnu žaloby nepřipustil. Uplatní-li žalobce takový požadavek poté, co délku odškodňovacího řízení počne (a zde je nutno vznik újmy v souvislosti s porušením práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení presumovat – viz konstrukce presumpce jejího vzniku vysvětlená a odůvodněná ve Stanovisku) pociťovat jako nepřiměřenou, a tak tvrdit, že jde o případ pozdního poskytnutí zadostiučinění, nemůže být překážkou uplatnění takového tvrzení (skutečnosti) koncentrace řízení, neboť se jedná ve smyslu § 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř. o skutečnost, která nastala (o které se předpokládá, že nastala) po procesně rozhodném okamžiku. Procesnímu smyslu takové presumpce odpovídá, jak již dovozeno ve Stanovisku, že je na žalovaném, aby její opak popřel a ke svému zájmu uvedl skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu.

33. Pro odvolací řízení se ohledně uplatnění skutečnosti nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení nabízejí k úvaze procesní omezení vyplývající z ustanovení § 205a písm. f/ o. s. ř., dle nějž skutečnosti, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, a z ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř., když v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (sluší se pro úplnost doplnit, že v dovolacím řízení nelze uplatnit ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. ani nové skutečnosti). Stran limitů uplatnění takového nároku z hlediska neúplné apelace, jíž je odvolací řízení v těchto věcech podřízeno, platí totéž, co uvedeno shora pro limity koncentrace – jde zde o skutečnost, o které se předpokládá, že nastala po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. Ohledně zákazu uplatnění nového nároku v odvolacím řízení i renomovaná komentářová literatura dovozuje, že § 95 o. s. ř. může být v odvolacím řízení přiměřeně použit, že však odvolací soud nemůže připustit takovou změnu žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení, která by představovala uplatnění nového nároku, tj. nároku, který nemá žádnou skutkovou souvislost s nárokem uplatněným před soudem prvního stupně (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1737). Nejvyšší soud pro poměry posléze uvedeného uplatnění nároku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení přímo v tomto řízení, byť i v odvolací fázi, uzavírá, že jak v případě rozšíření žalobního žádání (petitu) odůvodněného takovou skutečností, tak i v případě, kdy žalobce takovou skutečnost uplatní beze změny žalobního žádání (petitu), nelze odůvodněně vzniklou procesní situaci posuzovat jako procesním předpisem zakázanou dispozici.

34. V těchto souvislostech Nejvyšší soud připomíná svůj závěr dosažený již v rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk představuje způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, který vyplývá z právního předpisu, což neznamená, že by soud nebyl vůbec vázán požadavkem poškozeného ohledně výše finanční satisfakce. Je to totiž v prvé řadě poškozený, který se musí rozhodnout, zda bude za utrpěnou nemajetkovou újmu zadostiučinění požadovat a jaká forma či výše zadostiučinění by mu mohla nemajetkovou újmu nahradit. Z takového požadavku soud vychází.

35. Je tedy především v poměrech dispoziční zásady občanského soudního řízení nadále na poškozeném, aby požadavek na navýšení zadostiučinění z důvodu pozdního poskytnutí zadostiučinění projevujícího se nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy uplatnil, jakmile jeho celkovou délku začne jako nepřiměřenou pociťovat.

36. Tam, kde se prosadí presumpce vzniku nemajetkové újmy, se tedy účinky koncentrace řízení ani neúplné apelace neprojeví.

37. Uvedený procesní rozbor vede k závěru, že soud prvního stupně ani soud odvolací nemůže nepřihlížet k tomu, že poškozený žalobce v průběhu kompenzačního řízení uplatní skutečnost nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení. Se zřetelem ke konstrukci presumpce vzniku nemajetkové újmy je pak na žalovaném státu, aby ke své obraně tento odpovědnostní předpoklad případně popřel. Je pak na soudu, aby svůj závěr promítl do zjištění skutkového stavu věci a do výroku svého rozhodnutí. Pokud soudy přistoupí k přiznání a popř. i k nepřiznání zadostiučinění v důsledku jeho zjištěného, popř. úspěšně popřeného, pozdního poskytnutí (jehož předpokladem je nepřiměřená délka samotného kompenzačního řízení), musí to, včetně uvedení jeho rozsahu, v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřit nejen v zájmu přezkoumatelnosti svého rozhodnutí, ale i pro to, aby byl dán identifikovatelný rámec předmětu nejen tohoto řízení, ale i případných řízení dalších.

38. V této věci bylo dle rekapitulace žalobci přiznaného plnění obsaženého v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku soudy přiznáno, nyní již pravomocně, 92 400 Kč. Promítnutí shora uvedených právních názorů dovolacího soudu vyžaduje porovnání časových souvislostí uplatnění nároků žalobcem s časovými souvislostmi plnění poskytnutých žalovanou, což vylučuje, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl.

39. Nezbývá mu proto, než mít v rozsahu přípustnosti a důvodnosti dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem za neúplné, což ovšem platí i pro rozhodování soudu prvního stupně v dotčeném rozsahu. Proto rozsudky soudů obou stupňů za postupu dle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušuje a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 7. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu

Vydáno: 19. July 2017
Vloženo: 20. September 2017