JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 516/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 419/2000,

o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října, 2002, č.j. 64 Co 184/2002-157, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. října 2002 pod č.j. 64 Co 184/2002-157 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 5 C 419/2000-141, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem ideálních 2/5 nemovitostí zapsaných na LV č. 273 pro obec P., katastrální území S., a to domu č.p. 1218 pod adresou P. s pozemky č. parc. 2549 (zastavěná plochy) a č. parc. 2550 (zahrada). Odvolací soud dále změnil výrok o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení

a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především zjištěním, že účastníci dne 25. října 1999 uzavřeli smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalovaný půjčil žalobci částku 600.000,- Kč, které se žalobce zavázal vrátit do 25. dubna 2000. Téhož dne účastníci uzavřeli i zástavní smlouvu na předmětné nemovitosti, v níž žalobce souhlasil s tím, že v případě nevrácení půjčky ve sjednané lhůtě zástava propadá. Dále uzavřeli kupní smlouvu datovanou dnem 25. května 2000, v níž se uvádí, že záloha na kupní cenu ve výši 600.000,- Kč byla uhrazena půjčkou a zbytek kupní ceny byl doplacen

před podpisem smlouvy. Zástavní smlouva i kupní smlouva měly sloužit jako pojistka pro případ, že žalobce ve stanovené lhůtě půjčku poskytnutou žalovaným nevrátí. Smyslem tedy bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Toto ujednání bylo v rozporu

s účelem zástavního práva (§ 151a odst. 1 a § 151f odst. 1 občanského zákoníku

ve znění účinném do 31. prosince 2000), jímž je uspokojení pohledávky z výtěžku prodeje zástavy. Smlouva, jejímž skutečným smyslem je uspokojení pohledávky věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví, je pro rozpor se zákonem neplatná ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, přičemž tento důvod neplatnosti je třeba vztáhnout jak i na sjednání propadné zástavy v zástavní smlouvě ze dne 25. října 1999, tak na kupní smlouvu s uvedeným datem 25. května 2000, která byla rovněž uzavřena dne 25. října 1999.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. listopadu 2002, přičemž dovolateli (jeho zástupci) byl doručen téhož dne.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 17. ledna 2003 včasné dovolání. Má zato, že v tomto případě jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání, když podle jeho názoru odvolací soud proti tomuto svému rozhodnutí dovolání připustil. Dovolatel poukazuje na okolnosti vlastního případu. Nesouhlasí pak se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci šlo o sjednání propadné zástavy. Jednalo se o zcela jiný druh zajištění pohledávky, když příslušné smlouvy tak byly myšleny. Jde o zajištění, v jehož důsledku by došlo k převodu žalobcovy nemovitosti na žalovaného, a byla by doplacena kupní cena při splnění dalších podmínek. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.

K uvedenému dovolání nebylo podáno případné vyjádření.

Dovolání žalovaného není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, kterým by byl soud prvního stupně rozhodl jinak.

Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by

při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má

po právní stránce zásadní význam, jak předpokládá ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (na tomto místě je nutno připomenout, že odvolací soud proti svému rozhodnutí dovolání nepřipustil, neboť takovouto možnost platná právní úprava neumožňuje - dovolatel zde patrně bere za základ vlastní úvahy o přípustnosti dovolání obsah poučení, které je připojeno na závěr napadeného rozhodnutí, a které vychází z dikce právě zmíněného ustanovení). Tak tomu však v posuzované věci ve skutečností není.

Již zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření a je vyhrazeno jen

pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových eventualit se však

v souzené věci nejedná.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou. Již odvolací soud ve svém rozhodnutí přiléhavě zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp.zn. 21 Cdo 2204/99, s nímž je pak tímto dovoláním napadený rozsudek konformní (obdobně srovnej např. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 2535/89 apod.).

Z uvedených důvodů tedy není možno považovat napadené rozhodnutí

za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalovaného v této věci tedy není založena na základě ustanovení § 237 o.s.ř. resp. ani na podkladě ustanovení § 238,

§ 238a a § 239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) proto nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. listopadu 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 18. November 2004