JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 5150/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) P. M., a b) I. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) V. P., 2) M. E., správci konkursní podstaty úpadce E. spol. s r.o., a 3) J. Ť., o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 201/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29. června 2007, č. j. 12 Co 8/2007-277, t a k t o :

Dovolání žalobců se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil v napadené části ve výroku I. a II. rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. září 2006, č. j. 15 C 201/2003-256, který zamítl odpůrčí žalobu, jíž se žalobci domáhali určení neúčinnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem byl převod (v žalobě specifikovaných) nemovitostí, kterou uzavřel M. K., bytem v J., D., coby správce konkursní podstaty úpadce I. spol. s r.o. s žalovanými, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci, zprvu nezastoupeni advokátem, včasné dovolání, v němž vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, neboť mají za to, že jejich „právo odporovat úkonu, který ho zkracuje na majetku dle § 16 zákona o konkurzu a vyrovnání, nemůže zaniknout v důsledku předpokladu, že správce konkurzní podstaty nemůže mít úmysl zkrátit věřitele.“ Podle přesvědčení dovolatelů správce konkursní podstaty při prodeji majetku dlužníka jedná jménem dlužníka, tj. na předmětný prodej lze nahlížet jako na právní úkon dlužníka, který zkracuje věřitele za předpokladu, že fakticky zkrátil věřitele a měl úmysl zkrátit věřitele. V daném případě „osoba jednající za dlužníka, tedy dlužník svým jednáním naplnil oba tyto znaky odporovatelnosti, co(ž) bylo prokázáno v řízení u soudu I. stupně. Konstatování Okresního soudu v Šumperku, že prodej byl uskutečněn se souhlasem soudu a věřitelského výboru dle žalobce a věřitelského výboru dle žalobce nepostačuje k prokázání toho, že správce konkurzní podstaty takovýto úmysl neměl.“ Ve skutečnosti, že se za dané situace odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, „který po provedeném dokazování tvrzených skutečností správně zjistil skutkový stav, který však následně nesprávně posoudil,

resp. na skutkový stav uplatnil neodpovídající právní normu“, dovolatelé spatřují vadu. Za další vadu odvolacího řízení pak dovolatelé považují „to, že se (odvolací soud) nezabýval odvoláním namítané absenci (odvoláním namítanou absencí) zdůvodnění, proč úkony správce nelze považovat za úkony dlužníka a námitkou, že rozhodnutí soudu I. stupně nelze prozkoumat.“ Za otázku zásadního právního významu žalobci považují, zda „je zajištěno právo věřitele dle ustanovení § 16 odst. 4 zákona o konkurzu

a vyrovnání při prodeji movitých věcí a nemovitostí tvořících fungující podnik mimo dražbu správcem konkurzní podstaty, který prodejem fakticky zkrátil věřitele a současně měl úmysl věřitele takto zkrátit.“ Poté, co byl rozhodnutím okresního soudu dovolatelům ustanoven shora jmenovaný advokát, dovolatelé jeho prostřednictvím

své dovolání doplnili podáním, jež bylo doručeno okresnímu soudu dne 1. 10. 2008

(č. l. 316). V něm zdůraznili, že v daném případě byl provedenými důkazy prokázán „nejen úmysl zkrátit věřitele, ale i skutečně jeho zkrácení.“ Podle dovolatelů „nemožnost napadnout odporovatelný úkon žalobou by znamenalo nemožnost

pro věřitele při takovýchto úkonech ochránit svůj majetek. Přesto, že úkon činí správce konkurzní podstaty, má tento úkon důsledky pro dlužníka a lze na předmětný úkon nahlížet jako na právní úkon dlužníka.“ Dovolatelé obsahově dále zrekapitulovali

své námitky, jež zformulovali ve shora citovaném dovolání. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se vyjádřil pouze druhý žalovaný, který nárok žalobců považuje za zcela neoprávněný a plně se ztotožňuje s právními závěry soudů obou stupňů, pokud jde o možnost odporovat ve smyslu § 42a obč. zák. právním úkonům správce konkursní podstaty. Navíc ve vztahu k lex specialis zákona č. 328/1991 Sb. je možnost takového postupu zcela vyloučena, když tento zákon zná procesní úkony, které řeší otázku zařazení majetku na soupis podstaty. V tomto případě však nemovitosti na soupis již jednou zařazeny byly a následně pak byly zpeněženy postupem dle § 27 odst. 2 cit. zákona se souhlasem soudu i věřitelského výboru.

Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.

Dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a není ani v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud České republiky např. ve svém rozsudku ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 121/2002 (in www.nsoud.cz nebo Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, svazek 16/2002, číslo judikátu C 1122) mj. judikoval: „Podle § 2 odst. 3 KV cílem konkurzu nebo vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Pro konkurzní řízení je typické, že je zde více věřitelů, kteří uplatňují více majetkových nároků společně (v jediném řízení) vůči jedinému dlužníku, a kteří se z dlužníkova majetku (případně z majetku, na nějž se pro tyto účely hledí, jako na dlužníkův majetek, ač je vlastníky připsán osobám jiným) uspokojí poměrně. Podstatu konkurzního řízení ostatně vystihuje samo slovo „konkurz“, jež pochází z latinského termínu „concursus creditorum“, odrážejícího fakt, že jde o souběh věřitelů formou přihlašování pohledávek za účelem jejich uspokojení z konkurzní podstaty. Má-li být v tomto rámci naplněn účel zákona o konkurzu a vyrovnání a cíl konkurzu, pak nemůže po prohlášení konkurzu dojít (nestanoví-li zákon výslovně jinak) k uspokojení pohledávek úpadcových věřitelů jiným způsobem než prostřednictvím konkurzu, a to bez zřetele k tomu, zda pohledávky budou zcela nebo zčásti uhrazeny až prostřednictvím rozvrhu (§ 30 KV) nebo (např. jako pohledávky za podstatou) již v průběhu konkurzního řízení (srov. § 31 odst. 1 KV). Proto také zákon o konkurzu a vyrovnání na dalších místech..zabraňuje tomu, aby si věřitelé vynutili úhradu svých pohledávek v soudních sporech mimo konkurz; takovým jednáním by totiž bylo mařeno částečné uspokojení pohledávek ostatních věřitelů.“ Z judikovaných souvislostí je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu obsažený v jeho dovoláním napadeném rozsudku, resp. jeho ztotožnění se s právním názorem okresního soudu, tj. „že ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku nelze odporovat právním úkonům správce konkursní podstaty“, není založen na otázce, jež by – z pohledu judikatorního přesahu – byla zásadního právního významu, a není ani aktem aplikace práva, jenž by byl učiněn v rozporu s hmotným právem. Pro tyto závěry tudíž v dané věci nebylo lze dovodit přípustnost dovolání a nebylo zde ani procesního prostoru zabývat se dovolateli shora namítanou (jinou) vadou, jež podle jejich názoru měla zatěžovat odvolací řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovení § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 1 písm. c) per analogiam o. s. ř., když žalobci v něm byli bezúspěšní a žalovaným podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. srpna 2009

JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 06. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč