JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 4925/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně obchodní společnosti T. P., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) České republice – M. f. – Ú. p. z. s. v. v. m., a M. p. a o., 2) U. P., státní podnik

„v likvidaci“, zastoupeného advokátem, 3) obchodní společnosti I. s.r.o. „v likvidaci“, zastoupené advokátem, 4) J. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 8.860.296,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 127/2004, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2007, č.j. 20 Co 150/2007-133, t a k t o :

Dovolání třetí žalované se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

podle § 243c odst. 2 o.s.ř.:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. dubna 2006, č.j. 24 C 127/2004-87, uložil třetí žalované obchodní společnosti I., s.r.o. (v rozhodnutí soudu prvního stupně však označována jako čtvrtá žalovaná – dále však již jen „třetí žalovaná“) zaplatit žalobci částku 4.500.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. - zamítl žalobu, aby tato žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci solidárně se zbývajícími žalovanými dalších 4.360.296,- Kč s příslušenstvím. Výrokem III. žalobu zamítl, aby žalovaní Česká republika, U. P., státní podnik v likvidaci a J. K. byli povinni zaplatit žalobci solidárně 8.860.296,- Kč s příslušenstvím. Výroky IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně mimo jiné konstatoval, že vznesenou námitku promlčení třetí žalovanou je třeba posoudit podle § 107 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), podle něhož se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí v subjektivní lhůtě dvou let a v objektivní lhůtě tří let. Počátek běhu promlčecí doby je třeba vztáhnout k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. června 2002, sp.zn. 15 C 192/95, protože tehdy se stala nezvratnou povinnost vydat nemovitosti oprávněným osobám. Žaloba v nyní posuzované věci byla podána dne 24. června 2004, takže k promlčení nároku žalobce nedošlo.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2007, č.j. 20 Co 150/2007-133, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil ve vyhovujícím výroku ve věci samé, dále v zamítavém výroku ohledně částky 4.500.000,- Kč ve vztahu k České republice a U. P., s.p. „v likvidaci“ a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a Českou republikou. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení byly vyhrazeny též výroky II. až V. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně rozhodl, že třetí žalovaná je povinna žalobci uhradit přisouzenou částku.

Třetí žalovaná rozsudek Městského soudu v Praze napadla v plném rozsahu dovoláním. Má zato, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z výslovně uvedeného důvodu podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) téhož zákona. V dovolání především obsáhle poukazuje na skutkové okolnosti případu; konkrétněji však neuvádí, v jakém ohledu by v tomto případě soudy měly eventuálně pochybit. Pouze v samém závěru tohoto podání odkazuje na ustanovení § 107 odst. 1 a 2 o.z. a připomíná, že kupní smlouva týkající se předmětných nemovitostí byla uzavřena dne 3. října 1996, zatímco žaloba v této věci byla podána teprve dne 24. června 2004. Má za to, že vznik bezdůvodného obohacení nelze vázat k právní moci rozhodnutí soudu o uložení povinnosti vydat tyto nemovitosti (z titulu restitučního nároku). Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud s přihlédnutím k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že toto dovolání, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k třetí žalované, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nelze posuzovat z hlediska výtek obsažených v dovolání jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka poukazuje převážně pouze na skutkové okolnosti případu, a pokud ve stručnosti nastiňuje otázku výkladu ustanovení § 107 o.z., nelze se s jejím názorem ztotožnit (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2007, sp.zn. 33 Odo 528/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. března 2007, sp.zn. 33 Odo 306/2005). Není tak naplněn výslovně uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud je v dovolání fakticky uplatněn (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Kromě uvedeného není možno přehlédnout skutečnost, že dovolatelka v dovolání nerozlišuje mezi jednotlivými výroky ve věci samé rozsudku odvolacího soudu, takže tak ve skutečnosti napadá i výroky rozsudku odvolacího soudu, které se týkají výlučně vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými. Třetí žalovaná tak není v tomto případě k dovolání legitimována (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Podané dovolání bylo proto ze všech uvedených důvodů odmítnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm.b) a c) téhož zákona.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., když v dovolacím řízení třetí žalovaná nemá právo na jejich náhradu, zatímco ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2009

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 22. October 2009