JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 478/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně B. V.,

za účasti 1) České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, Nám. Svobody 471, a 2) P. f. ČR, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 134/2005, o dovolání J. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 33 Co 25/2005 - 50, t a k t o :

Dovolání J. P. se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 244 a násl. o. s. ř. usnesením ze dne 8. 7. 2005, č. j. 7 C 134/2005 - 13, rozhodl, že účastníky tohoto řízení jsou žalobkyně B. V., dále Česká republika - Ministerstvo obrany, jednající prostřednictvím Vojenského úřadu pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, a P. f. ČR, (výrok I.), a že J. P., se nepřipouští jako obecný zmocněnec žalobkyně B. V. (výrok II.). Soud prvního stupně výrok II. citovaného usnesení odůvodnil tím, že

v případě J. P. jsou splněny obě zákonné podmínky uvedené v ust. § 27 odst. 2 o. s. ř. pro jeho nepřipuštění jako zástupce (obecného zmocněnce) žalobkyně, neboť jmenovaný vystupuje jako obecný zmocněnec v řadě dalších věcí projednávaných

u Okresního soudu v Příbrami, a kromě toho není s přihlédnutím ke svému věku a vzhledem k obsahu svých podání zcela způsobilý k řádnému, tj. profesionálnímu, zastupování.

K odvolání žalobkyně, podanému prostřednictvím J. P. proti výroku

o nepřipuštění jmenovaného jako obecného zmocněnce žalobkyně, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2005, č. j. 33 Co 25/2005 - 50, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Krajský soud nepřisvědčil námitkám v odvolání a zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v případě J. P. byly splněny současně obě zákonné podmínky uvedené v ust. § 27 odst. 2 o. s. ř. pro jeho nepřipuštění jako obecného zmocněnce žalobkyně; ostatně žalobkyně i obecný zmocněnec podali žádost, aby žalobkyni byl soudem ustanoven zástupce z řad advokátů.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. P. dovolání. Nesouhlasí s názorem, že jako obecný zmocněnec zastupuje více restituentů v různých věcech, nýbrž ve skutečnosti zastupuje členy S. v. z B. jako předseda této organizace, registrované pod VSC/1-11443/92-R. Poukazuje na to, že všem restituentům byl zestátněn nemovitý majetek na základě zákona č. 169/1949 Sb. a že jim byla stanovena náhrada v rozporu s § 10 tohoto zákona, namísto toho, aby jim byla vyplacena obecná cena podle stavu nemovitostí v den zestátnění, tj. k datu 20. 6. 1939. Dále připomíná čl. 6, 13, 14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3, 23 a 38 zák. č. 2/1993 Sb. a čl. 96 Ústavy ČR, která v restitučním řízení v B. podle něj nebyla dodržena.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, dospěl po přezkoumání věci ve smyslu § 242 o. s. ř.

k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Dovolatel sice v projednávané věci není zastoupen advokátem, ani netvrdí, že by měl právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, není nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem pro postup podle § 104 odst. 2 o. s. ř. a pro zastavení dovolacího řízení (ust. § 241b odst. 2 o. s. ř.).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž J. P. nebyl připuštěn jako obecný zmocněnec žalobkyně B. V., však usnesením

„ve věci samé“ není. Ustanovení § 238, § 238a odst. 1 a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první

o. s. ř.), dovolání odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. března 2006

JUDr. Olga Puškinová , v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 14. March 2006