JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 4718/2010

Uchopení držby pozemku. Předání nemovitosti.

Právní věty

  1. V případě, kdy se držba předmětného pozemku žalobcem stala nesporná již tím, že rozhodnutím soudu bylo pravomocně deklarováno (určeno) jeho vlastnické právo k tomuto pozemku [a na straně žalovaného tak (objektivně) zanikla držební vůle (animus possidendi)], který žalovaný (ani prostřednictvím jiné osoby) v době rozhodování o určení vlastnictví již neužíval [absence znaku faktického ovládání věci (corpus possidendi)], je žaloba na vyklizení [z hlediska žalobcem zamýšleného způsobu vydání (předání, resp. uchopení držby)] takto volně přístupného a žalovaným neužívaného pozemku a jeho odevzdání žalobci nedůvodná. Jinými slovy řečeno, v popsaných souvislostech není zde již žádného důvodu takový pozemek žalobci vracet, resp. jej žalovaným vyklízet a odevzdávat žalobci.

  2. Vzhledem k výše uvedenému je proto Nejvyšší soud toho právního názoru, že potvrdil-li v dané věci odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba dovolatele, aby žalovanému byla uložena povinnost předmětné pozemky vyklidit a vyklizené předat dovolateli oproti zaplacení příslušné peněžité částky (coby vzájemného plnění z titulu vrácení plnění ve smyslu § 457 obč. zák.), a to při skutkovém zjištění, že uvedené pozemky jsou volně přístupné a žalovaný k nim nevykonává držbu, pozemky neužívá ani on, ani případní detentoři (nájemci), učinil tak v důsledku správného právního posouzení. Přitom dovolací námitka dovolatele, odkazující na důsledky ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., je zde nepřípadná (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, in ASPI).

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z., zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 25, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 141/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. června 2010, č.j. 30 Co 540/2009-111, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 25.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po změně žaloby (připuštěné usnesením Okresního soudu v Děčíně při jednání dne 7. července 2009 – viz protokol o jednání na č.l. 66 verte – při kterém žalobce současně vzal žalobu o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zpět) domáhal vydání rozsudku, jímž by byla žalovanému uložena povinnost „vrátit, tj. vyklidit a vyklizený žalobci předat pozemek parc. č. 2042/7 – trvalé travní porosty, zapsaný na LV č. 11158 (původně na LV č. 10002) pro okres D., obec a k.ú. D. P., a pozemek parc. 1153/1 – trvalé travní porosty, zapsaný na LV č. 1741 (původně na LV č. 10002) pro okres D., obec a k.ú. Š., oba vedené u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Rumburk (dále též „předmětné pozemky“), proti zaplacení částky 4.914 Kč, která se za každý započatý kalendářní měsíc, počínaje měsícem srpnem 2009(,) snižuje o částku Kč 4,33 do předání věci, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.“ Žalobu odůvodnil tím, že „Pro vrácení nemovitosti ve smyslu ustanovení § 457 o. z. nestačí, že nepřešlo vlastnictví, ale povinnost vrátit vše zahrnuje i vrácení užívání nemovitosti, resp. její držby, která samotným určením vlastnictví nezaniká, nezaniká ani neužíváním věci, ani tím, že držitel věc svěří do dočasné detence někomu jinému. Hmotně právnímu pojmu vrátit odpovídá u nemovitostí pojem vyklidit, neboť jen vykonatelné soudní rozhodnutí, které stanoví povinnost vyklidit, může být vykonáno v řízení podle části šesté o. s. ř.“
Okresní soud v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. července 2009, č.j. 13 C 141/2008-70, řízení o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy (v důsledku zpětvzetí žaloby) zastavil (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci předmětné pozemky oproti zaplacení předmětné částky (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobu o vyklizení a předání pozemků oproti zaplacení předmětné částky soud prvního stupně zamítl z toho důvodu, že se „žalobci nepodařilo zjistit skutečný způsob užívání těchto nemovitostí, neboť v kupní smlouvě žádný konkrétní způsob užívání sjednán nebyl, navíc že je povinen plnit povinnosti vyplývající z platného práva ve vztahu k pozemkům, které jsou součástí zemědělského půdního fondu, tak k tomu soud uvádí, že skutečnosti plnění povinností vyplývající z platného práva ve vztahu k pozemkům a řádného hospodaření neobsahují to, že by žalovaný jakkoliv bránil a zasahoval do práv žalobce a bylo zapotřebí vyklizovacího výroku. V daném případě se nejedná o žádný konkrétní způsob zásahu do vlastnictví žalobce a skutečnosti uváděné shora žalobcem jsou ve světle shora uvedeného právně bez významu, když žalobce konkrétně netvrdí ani neprokazuje na základě takového tvrzení, že by žalovaný jakkoliv zasahoval do práv žalobce, tudíž v tomto směru neunáší své důkazní břemeno, přestože byl o tom řádně poučen a žalobě proto na vyklizení dle shora uvedeného zákonného ustanovení tak, jak to konkrétně uplatnil žalobce, nebylo možno vyhovět. Rovněž soud zamítnul tu část žaloby, dle které žalovaný měl zaplatit žalobci oproti vyklizení uplatněnou částku, neboť dle názoru soudu v daném případě s ohledem na shora uvedené skutečnosti se nejedná o synallagmatický právní vztah, když dle § 457 o. z. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle něj dostal. Tato skutečnost na předmětný právní vztah za tohoto vztahu nedopadá. Žalobci v této souvislosti nic nebrání, aby se svého práva domáhal příslušnou žalobou.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil meritorní výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), dále změnil jeho výrok III. o náhradě nákladů řízení (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a posledním výrokem konstatoval, že „Ve výroku I. o zastavení řízení zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen.“ (výrok IV.). V odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolací soud mimo jiné uvedl, že jestliže je smlouva neplatná, nemůže způsobovat právní následky v ní zamýšlené a práva a povinnosti účastníků trvají v té podobě, jaké je měli k předmětu neplatné smlouvy před jejím uzavřením. Jestliže již bylo podle takové smlouvy plněno, je každý z účastníků neplatné smlouvy povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.). V případě kupní smlouvy je založen synallagmatický závazkový vztah, z něhož prodávajícímu vznikne závazek převést na kupujícího vlastnické právo k předmětu koupě a kupujícímu zaplatit prodávajícímu dohodnutou cenu. Tomu pak odpovídá i obsah povinnosti účastníků neplatné kupní smlouvy vrátit si vše, co podle ní nabyli. V případě jejího dobrovolného plnění prodávající kupujícímu vrátí zaplacenou kupní cenu a oba účastníci smlouvy o koupi nemovitosti učiní vůči katastrálnímu úřadu souhlasný projev vůle směřující k tomu, aby byl v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti nadále zapsán prodávající. Jinak se může prodávající z neplatné kupní smlouvy o koupi nemovitosti, na základě níž již bylo vloženo vlastnické právo k předmětu koupě do katastru pro kupujícího, domáhat ochrany svých práv zejména žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. na určení svého vlastnického práva. Existence naléhavého právního zájmu na takovém určení přitom není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny. Není ani vyloučeno (když opak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) a soudní praxe to připouští, aby se vedle žaloby na určení, nebo i samostatně prodávající domáhal přímo ochrany svého vlastnického práva, pokud je do něj zasahováno, žalobou na plnění podle § 126 obč. zák., tj. žalobou na vyklizení. Nesplnil-li žalovaný svoji povinnost vrátit kupujícímu zaplacenou kupní cenu, může se svého práva domáhat jedině oproti své povinnosti kupní cenu kupujícímu vrátit (§ 457 obč. zák.), tedy s vyjádřením vzájemné vázanosti plnění účastníků neplatné smlouvy. I v tomto případě však může být taková žaloba úspěšná jedině tehdy, pokud je do vlastnického práva žalobce zasahováno. „Aby byla žaloba na vyklizení úspěšná (jedno zda uplatněná samostatně, nebo podmíněná vydáním vzájemného plnění), musí být tvrzen nějaký zásah do vlastnického práva žalobce k nemovitosti, tedy že žalovaný má v (na) nemovitosti své věci nebo nemovitost sám užívá nebo žalobci brání v užívání nemovitosti nebo vstupu do (na) ní či jakýmkoli jiným způsobem ji činí nepřípustnou či žalobci brání v jejím ovládání, a tento musí být k okamžiku rozhodnutí soudu také prokázán.“ V projednávané věci však žalobce s odkazem na specialitu § 457 obč. zák. dovozuje, že zásah do svého vlastnického práva tvrdit nemusí, když má – s odkazem na judikaturu - za to, že zásah do jeho vlastnického práva představuje již to, že se žalovaný chopil držby předmětných pozemků vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. To však z žádného z žalobcem označených rozhodnutí neplyne. Zcela bez významu pak je žalobcovo tvrzení o tom, že žalovaný ohledně jiných pozemků uzavíral nájemní smlouvy. Soud prvního stupně nepochybil ve svých úvahách, pokud žalobu neshledal důvodnou proto, že žalobcem není tvrzen žádný zásah do vlastnického práva ze strany žalovaného. Žalobci lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně jej výslovně nepoučil o jeho procesní povinnosti tvrdit konkrétní zásah do vlastnického práva k předmětným pozemkům, resp. o následcích jejího nesplnění. Tato vada řízení vsak nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v řízení před oběma soudy žalobce setrval na tom, že pro úspěch žaloby nemá takové tvrzení význam a že o konkrétním způsobu užívání pozemku nemá informace. Správná není ani představa žalobce (ovšem ani názor soudu prvního stupně), že by zamítnutím žalobcova požadavku na vyklizení předmětných pozemků oproti zaplacení určité peněžité částky bylo rozhodnuto (zamítavě) rovněž o nároku žalovaného na vrácení zaplacené kupní ceny z neplatné smlouvy a že takové rozhodnutí by v případě nabytí právní moci představovalo překážku věci rozhodnuté podle § 159a odst. 5 o. s. ř. Ani v případě vyhovění takové žalobě totiž není rozhodnutím soudu deklarováno právo žalovaného na zaplacení ve výroku uvedeného peněžitého plnění, nýbrž splněním této vzájemné povinnosti žalobcem je pouze podmíněno jeho právo domáhat se výkonu přiznaného plnění, tedy vyklizení nemovitosti.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst.1 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolání je podáváno především z důvodu, že předmětem řízení je postižení dosud neřešené (právní) otázky držby nemovitosti u osoby, která se nikdy vlastníkem nemovitosti nestala v důsledku (absolutně) neplatné kupní smlouvy, a především z důvodu posouzení otázky, zda vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy je povinen i ten účastník, který na svou obranu uvádí, že nemovitosti neužívá a že se ztrátou vlastnického pocitu u něj zanikla i držba.

Naplnění prvně uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel především v absenci poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu, který namísto řádného poučení napadený rozsudek potvrdil na základě právního názoru odlišného od soudu prvního stupně. Další pochybení dovolatel spatřuje v tom, že při hodnocení důkazů odvolací soud postupoval jednostranně ve prospěch žalovaného, aniž respektoval ustálenou rozhodovací praxi a aniž se vypořádal s jakoukoliv námitkou dovolatele. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) dovolatel namítá, že uvedeným pochybením odvolací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, že rysy jurisdikční libovůle nese i skutečnost, že soud pominul převážnou většinu dovolatelem tvrzených skutečností a vycházel ze skutečností, které převážně nemají pro posouzení věci význam, když se spokojil s posouzením věci jen na základě izolovaného výkladu jednoho ustanovení zákona, konkrétně § 126 obč. zák. Za porušení principu legitimního očekávání je třeba považovat i postup soudu v rozporu se zásadou iura novit curia, což ve svých důsledcích ohrožuje právní jistotu dovolatele ve vztahu k celé kategorii právních vztahů souvisejících s převody státní zemědělské půdy. Rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje současně ani požadavek, aby žalovanému nebyla poskytována ochrana tam, kde mu podle zákona nepřísluší. Dovolatel dále namítá, že jiný senát téhož odvolacího soudu ve skutkově obdobné věci dospěl k závěru, že žalovaný pozemky, které nabyl na základě neplatné smlouvy, drží, a rozhodl o povinnosti žalovaného tyto pozemky vyklidit oproti vrácení kupní ceny. Rozdílný je i postup soudů v otázce, zda upřesnění žalobního petitu tak, aby vyjadřoval vzájemnou podmíněnost vrácení plnění z neplatné smlouvy, je změnou žaloby, o níž je třeba rozhodnout podle § 95 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že uvedení návrhu na zahájení řízení, a to i bez poučení, příp. výzvy soudu, do souladu s ustanovením § 457 obč. zák., je toliko upřesněním žaloby, nikoliv její změnou. Měl by proto soud upřesnění žalobního návrhu vzít usnesením na vědomí a seznámit s ním účastníky.

Dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel vymezuje těmito tvrzeními. Předně vytýká oběma soudům, že i přes formulaci žalobního návrhu odpovídajícího podmínkám platného práva pro vrácení plnění z neplatné smlouvy, žalobu posuzovaly nikoliv podle § 457 obč. zák., nýbrž jako žalobu vindikační podle § 126 odst. 1 obč. zák., za současného přenášení důkazního břemene na dovolatele. Pokud odvolací soud vyvodil, že na dovolatele se povinnost vrácení plnění z neplatné smlouvy podle § 457 obč. zák. nevztahuje, jde o výjimku, kterou zákon neumožňuje. V další části svého dovolání dovolatel obšírně argumentuje ve prospěch závěru o naplnění podmínek podle § 457 obč. zák. a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo dovolací soud“). Připomíná, že žaluje-li žalobce jako kupující o vrácení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy, soud žalobě vyhoví v tom smyslu, že ve výroku rozsudku vyjádří vzájemný synallagmatický závazek účastníků neplatné smlouvy k vrácení plnění z obou stran. Ustanovení § 457 obč. zák. je přitom ve vztahu k ustanovení § 126 odst. 1 téhož zák. ustanovením speciálním. Odkazuje též na právní názor JUDr. Jiřího Spáčila (publikovaný v článku: Odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti v případě, že nemovitost byla převedena na třetí osobu, in ASPI pod č. LIT26817CZ), v němž je rovněž zdůrazněna specialita ustanovení § 457 obč. zák. před ustanovením § 126 odst. 1 obč. zák. s tím, že zatímco vlastník musí prokázat, že žalovaný má věc u sebe, v případě žaloby z ustanovení § 457 obč. zák. tomu tak není, neboť závazek vrátit přijaté plnění totiž obsahuje i závazek obstarat věc od toho, komu ji nabyvatel předal. Dovolatel dále argumentuje, že ze speciální povahy § 457 obč. zák. ve vztahu k § 126 cit. zák. vyplývá, že institut vyklizení nemovitosti jako prostředek k vrácení plnění z neplatné smlouvy není totožný s vyklizením nemovitosti jako prostředkem k ochraně vlastnického práva. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 797/2008 (in např. www.nsoud.cz, ASPI), z nějž cituje následující právní názor: „Je-li zrušena kupní smlouva, na jejímž základě prodávající na kupujícího převedl nemovitosti, které jsou předmětem zápisu v katastru nemovitostí, a kupující zaplatil prodávajícímu část kupní ceny, prodávající povinnost vyplývající z ustanovení § 451 a 457 obč. zák. splní tak, že vrátí kupujícímu to, co obdržel na úhradu kupní ceny, a povinnost kupujícího je splněna tak, že nemovitosti odevzdá prodávajícímu a v katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí znovu zapsán prodávající.“ Odvolací soud k žádnému ze závěrů vyslovených v platné a dovolatelem citované judikatuře nepřihlédl, nevypořádal se ani s argumentací, kterou dovolatel s odkazem na tato rozhodnutí uplatnil. Dovolatel v další své argumentaci vytěsňuje přiléhavost odvolacím soudem použité judikatury v odůvodnění jeho rozsudku. Vytýká odvolacímu soudu také chybnou úvahu o tom, že vyhověním žalobě na vyklizení bez nějakého konkrétního zásahu do vlastnického práva žalobce by soud deklaroval povinnost žalovaného, kterou by nebylo možné splnit. Odvolací soud zde pomíjí, že vyklizení nemovitosti (zvláště pak, když v režimu § 457 obč. zák. je prostředkem k vrácení plnění z neplatné smlouvy), zahrnuje rovněž (především) odevzdání (předání) nemovitosti do dispozice oprávněného, jímž se nerozumí jen její zpřístupnění (dovolatel zde odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 2001/2007). Stavu věci a judikatuře neodpovídá ani úvaha odvolacího soudu, že z žádného dovolatelem označených rozhodnutí soudu nejvyššího či ústavního soudu neplyne, že se žalovaný chopil držby předmětných pozemků. Pro nabytí držby není třeba faktického odevzdání nemovité věci, „neboť je nahrazeno zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Skutečnost, že tímto zápisem ...nastaly nejen věcně právní účinky smlouvy, jimiž prodávající splnil svou povinnost předmět koupě odevzdat kupujícímu, ale došlo i k přechodu držby, lze doložit ještě dalším právním názorem, podle něhož postačí, že prodávající přestane pozemek užívat, neboť pak se může držby uchopit kupující, kdy odevzdání je nahrazeno zápisem vlastníků do pozemkových knih (k tomu srov. též Rv I 1315/22).“ Podle dovolatele v daném případě „přešla držba i na žalovaného, zvláště když žalovaný v souvislosti s uzavíráním kupních smluv nikdy neprohlásil, že nenabývá držbu nakoupených pozemků, pokud mu tyto např. nebudou fyzicky (protokolárně) předány.“ Pokud by odvolací soud tyto skutečnosti řádně hodnotil, musel by spatřovat zásah do vlastnického práva alespoň v tom, že žalovaný předmětné pozemky protiprávně drží. Předmětná úvaha odvolacího soudu je navíc zcela nepodstatná se zřetelem k právnímu názoru „občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR v již zmíněné věci 31 Cdo 2250/2009, neboť pro vznik synallagmatického závazku mezi účastníky neplatné smlouvy není rozhodující ani okolnost, zda se kupující fakticky ujal držby či nikoliv.“ Stejně vadná je další úvaha o přechodu držby zpět na prodávajícího v případě, že bylo určeno jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům. Odvolací soud zde přehlíží, že nabytí (přechod) držby kupujícím v souvislosti s kupní smlouvou, k němuž může dojít (a k čemuž v dané věci došlo) i konkludentně, nelze ztotožňovat s přechodem držby zpět na prodávajícího v případě neplatnosti takové smlouvy, „neboť v režimu § 457 obč. zákoníku představuje vrácení držby kupujícím součást zákonné povinnosti vrátit vše, čeho neplatnou smlouvou nabyl.“ Neobstojí přitom ani vývody žalovaného o jeho subjektivních pocitech, které by vedly k zániku držby. Dovolatel ani nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o tom, že je zcela bez významu skutečnost, že žalovaný ohledně jiných pozemků uzavíral nájemní smlouvy. Namítá, že uzavření nájemní smlouvy domnělým vlastníkem je vždy zásahem do vlastnického práva skutečného vlastníka bez ohledu na to, zda domnělý nájemce pozemky skutečně užíval (užívá). „Pro vrácení plnění z neplatné smlouvy má však takový užívací vztah jiný význam: je tu povinnost domnělého vlastníka opatřit pozemky od toho, komu je jako vlastník zapsaný v katastru předal, a jednak je tu povinnost domnělého vlastníka vrátit bezdůvodné obohacení dosažené užíváním předmětu neplatné smlouvy, ať již přímo, nebo prostřednictvím jiného (28 Cdo 3391/2009), aniž je rozhodující způsob, jakým bylo právo věc užívat konzumováno (33 Odo 882/2006).“ Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zamítnutí předmětné žaloby nepředstavuje překážku věci rozhodnuté, aby žalovaný mohl svůj nárok kdykoli v budoucnu uplatnit u soudu.

Ze všech vyložených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, vyjma jeho (dovoláním nedotčeného) výroku IV., zrušil, stejně jako v dotčených výrocích rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání, podaném prostřednictvím svého advokáta, odmítl uplatněnou dovolací argumentaci. Dovolatel soustředil enormní množství nejrůznější judikatury, která ve většině případů je vztažena k souzeným otázkám zcela nepřiléhavě, vyslovuje se k jiným problémům nebo k jinému procesnímu stadiu řízení. S určitým zjednodušením lze zobecnit, že dovolatel se potýká s řešením otázky, jak procesně vyjádřit povinnost vrátit plnění z neplatné smlouvy v případě nemovitých věcí. Tato otázka je však v soudní praxi vyřešena a dlouhodobě je zastáván názor naprosto jednoznačný; povinnost vrátit plnění se projeví žalobou o vyklizení, v případě movitých věcí žalobou o vydání. Není sporu o tom, že synallagmatická formulace žalobního žádání nepředstavuje vyřízení nároku žalovaného na vrácení zaplacené části kupní ceny, ale stanovuje pouze podmínku, kterou by dovolatel musel splnit v případě, že by jeho žalobě bylo vyhověno a chtěl by přistoupit k výkonu rozhodnutí nebo exekuci. V tom spočívá také specialita ustanovení § 457 ve vztahu k ustanovení § 126 obč. zák. Dovolatel se ve svém dovolání zabývá i skutečností údajné pohledávky z bezdůvodného obohacení, kterou se pokouší vypořádat proti nároku žalovaného na vrácení zaplacené části kupní ceny. V těchto úvahách však zapomíná, že žalovaný žádný protinávrh neučinil a v tomto řízení se vrácení zaplacené části kupní ceny nedomáhá. Žalovaný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl, případně zamítl a přisoudil žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, nejprve zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.

Uvedené platí i pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (podle § 219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu posoudil jinak. Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, žalobu posuzoval jako reivindikační, tj. z hlediska naplnění podmínek ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák., kdežto odvolací soud – jak je zase zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku – tuto žalobu, resp. v řízení zjištěný skutkový stav právně posoudil ve smyslu § 457 obč. zák., tj. jako žalobu o vrácení vzájemného plnění z (absolutně) neplatné převodní (kupní) smlouvy. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v daném případě je dovolání přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12/2003 pod SJ 210/2003), není však důvodné.

Lze do jisté míry souhlasit s názorem žalovaného potud, že dovolatel (nepochybně ve zjevné snaze co nejvíce precizovat svou právní argumentaci podporující jím uplatněný žalobní nárok) v předchozím řízení zahltil soudy výčtem judikovaných názorů, které de facto pokrývají celé spektrum problematiky od reivindikační žaloby až po žalobu o vrácení vzájemně poskytnutých plnění podle zrušené, resp. neplatné smlouvy ve smyslu § 457 obč. zák., včetně právního institutu držby a problematiky tzv. uchopení držby. Zatímco soud prvního stupně se v daném případě zaměřil na posuzování naplnění podmínek reivindikační žaloby, odvolací soud správně – vázán předmětem řízení vymezeným narativní částí žaloby ve spojení s konstrukcí žalobního petitu – právně posuzoval zjištěný skutkový stav věci se skutečnostmi předvídanými v hypotéze ustanovení § 457 obč. zák., jež stanoví, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Dovolatel tedy ve svém dovolání nedůvodně namítá, že i odvolací soud posuzoval žalobu jako reivindikační ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. namísto žaloby podle § 457 téhož zák. (k tomu srov. zejména poslední větu prvního odstavce na str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Dovolatel předně dovoláním uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu, resp. jinou vadu však dovolací soud v odvolacím řízení nezaznamenal.

Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém základě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C.H. Beck, svazek 13, publ. pod označením C 962).

Dovolatel, jak je v úvodu tohoto odůvodnění rozsudku citováno, nejenže skutkově vymezil, ale též i právně kvalifikoval své podání jako žalobu ve smyslu § 457 obč. zák., přičemž zastával názor (zjednodušeně vyjádřeno), že již sama právní situace vzniklá v důsledku absolutně neplatné kupní smlouvy osvědčuje jeho nárok domáhat se po žalovaném, aby vyklidil předmětné pozemky [v odvolání dovolatel sice připouští možnost tzv. protokolárního předání věci – viz str. 10, písm. d/ odvolání – arg.: „právní termín »vyklidit a vyklizené předat« u nemovité věci předpokládá sepis předávacího protokolu, který může být jediným myslitelným důkazem o tom, že k předání věci skutečně došlo (a současně jediným možným způsobem obrany žalovaného v případném vykonávacím řízení)“, avšak ve své replice k vyjádření žalovaného tuto formu „předání“ pozemků v dané věci již vylučuje - viz str. 4, čtvrtý odstavec „stanoviska“ – arg.: „Žalobce nemá zájem žalovaného přinutit k protokolárnímu předávání pozemků, neboť se domáhá vrácení plnění z neplatné smlouvy a je jen věcí žalovaného, jakým způsobem tuto svou zákonnou povinnost splní...“], a že případné skutkové doplnění žaloby v uvedeném směru je bez významu. Pro posouzení naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je přitom relevantní, že z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný do vlastnického práva dovolatele nějakým způsobem zasahoval a že by sám anebo prostřednictvím jiné osoby k předmětným pozemkům vykonával držbu [(skutkový stav v době rozhodování soudu); k otázce držby viz ještě níže]. Soud prvního stupně, resp. odvolací soud měl sice správně přistoupit k poučení dovolatele ve smyslu § 118a odst. 1 (doplnit skutková tvrzení týkající se uplatněného nároku na vyklizení žalovaného z předmětných pozemků) a odst. 3 téhož par. o. s. ř. (označení důkazů k takto doplněným skutkovým tvrzením), avšak v této (specifické) procesní situaci, kdy takové doplnění sám dovolatel ve svých podáních vylučoval, resp. kdy k otázce tvrzené držby předmětných pozemků žalovaným se v podaném odvolání vyjádřil skutkově tak, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně (pro absenci právně relevantních skutkových tvrzení) vycházel ze skutkového závěru, že důvody pro uložení povinnosti žalovanému vyklidit předmětné pozemky nejsou osvědčeny (odvolací soud tak učinil nikoliv při posuzování skutku z pohledu poskytnutí ochrany vlastnického práva, nýbrž v důsledku posuzování podmínek ve smyslu § 457 obč. zák. – viz k tomu poznámky níže), taková absence poučovací povinnosti nepředstavuje procesní vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí dovoláním napadeného rozsudku.

Pokud pak dovolatel na str. 11 svého dovolání vytýká odvolacímu soudu, že „při hodnocení důkazů...postupoval jednostranně ve prospěch žalovaného, aniž respektoval ustálenou rozhodovací praxi a aniž se vypořádal s jakoukoliv námitkou žalobce; své závěry ani řádně neodůvodnil“, jde o výtku zcela nedůvodnou, pramenící z odlišného právního pohledu dovolatele na zjištěný skutkový stav věci. Odvolací soud přehledně a zcela srozumitelně vyložil skutkové a právní okolnosti jím posuzované věci, přičemž nelze ani dovodit, že by při hmotněprávním posouzení postupoval v rozporu s judikaturou, na kterou dovolatel ve svém odvolání a v dalších svých podáních odkazoval.

Z vyloženého je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) nebyl dovolatelem uplatněn důvodně.

Zbývá nyní posoudit druhý dovolatelem uplatněný důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vycházející z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.

V dané věci dovolatel podanou žalobou (její narativní částí a zformulovaným žalobním petitem) skutkově vymezil předmět řízení jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 obč. zák., jež stanoví, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle dovolatele v daném případě synallagmatická povaha vrácení vzájemně poskytnutých plnění sestává z nároku dovolatele na vyklizení předmětných pozemků žalovaným coby způsobu předání, resp. uchopení držby, oproti specifikovanému peněžitému plnění dovolatele vůči žalovanému v důsledku absolutně neplatné kupní smlouvy, na základě které byl ve prospěch žalovaného příslušným katastrálním úřadem povolen vklad k předmětným pozemkům, ohledně nichž již bylo soudem prvního stupně pravomocně určeno (deklarováno) vlastnické právo dovolatele a došlo tak k souladu mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem (realitou).

Dovolatel za uvedeného skutkového stavu věci se přesto domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit předmětné pozemky a vyklizené je předat dovolateli, a to nikoliv z důvodu zásahu (zásahů) žalovaného do výkonu vlastnického práva dovolatele k tomuto nemovitému majetku, nýbrž jako způsob předání, resp. uchopení držby v důsledku vypořádání vzájemných nároků vzhledem k tomu, že kupní smlouva, kterou účastníci tohoto sporu uzavřeli, byla soudy shledána absolutně neplatnou.

Povinnost účastníků zrušené smlouvy, kteří si podle ní dříve navzájem plnili, vrátit druhému vše, co podle ní dostali, je zakotvena v ustanovení § 457 obč. zák. Jedná se o zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení, kterým je plnění z právního důvodu, který odpadl. Přímo ze zákona zde dochází ke vzniku synallagmatického závazku, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána; jinými slovy, vydání předmětu bezdůvodného obohacení se může domáhat jen ten, kdo sám již předmět bezdůvodného obohacení vrátil, popřípadě je připraven vrátit a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Z kupní smlouvy vzniká prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Je-li zrušena kupní smlouva, na jejímž základě prodávající na kupujícího převedl nemovitosti, které jsou předmětem zápisu v katastru nemovitostí, a kupující zaplatil prodávajícímu část kupní ceny, prodávající povinnost vyplývající z ustanovení § 451 a 457 obč. zák. splní tak, že vrátí kupujícímu to, co obdržel na úhradu kupní ceny, a povinnost kupujícího je splněna tak, že nemovitosti odevzdá prodávajícímu a v katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí znovu zapsán prodávající (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 797/2008, in www.nsoud.cz).

Výše cit. judikátem Nejvyšší soud se mj. vyjádřil k otázce odevzdání, resp. vrácení nemovitosti v důsledku zrušené či neplatné převodní smlouvy. Odevzdáním či vrácením nemovitosti přitom nelze chápat nic jiného, než předání držby nemovité věci. Vzhledem k tomu, že právní úprava bezdůvodného obohacení tuto otázku, vyjma již shora konstatované vzájemné restituční povinnosti účastníků neřeší, je nezbytné při posuzování důvodnosti uplatněného nároku ve smyslu § 457 obč. zák., týkajícího se vrácení nemovitosti (kdy prodávající se nedomáhá reivindikační žalobou vyklizení kupujícího z předmětné nemovitosti ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák., nýbrž vrácení nemovitosti ve formě žaloby na vyklizení nemovitosti kupujícím a jejím předáním prodávajícímu jako způsobu uchopení držby), vycházet z právní úpravy institutu držby ve smyslu § 129 a násl. obč. zák.

Podle § 129 odst. 1 držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle druhého odstavce cit. par. držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

Neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi (srov. § 131 odst. 1 obč. zák.).

Formálně právním vyjádřením uplatněného nároku na vydání (předání, resp. uchopení) držby nemovité věci je i formulace žalobního petitu ústícího v požadavek, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci označenou nemovitost. Takový žalobní požadavek přitom může vycházet nejen v důsledku výkonu vlastnického práva žalobce k žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu § 126 odst. 1 a § 130, resp. § 131 obč. zák., ale i v důsledku požadavku na vrácení plnění (vrácení nemovitosti) z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 obč. zák.

V posuzované věci se ovšem dovolatel domáhá vydání (předání, resp. uchopení) držby předmětných pozemků přesto, že pravomocným soudním rozhodnutím (shora cit. rozsudkem soudu prvního stupně) bylo jeho vlastnické právo k těmto pozemkům již určeno (deklarováno) a byl tak odstraněn do té doby trvající nesoulad mezi stavem zápisů v katastru (podle kterého byl k evidovaným pozemkům v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán žalovaný) a právním stavem (podle kterého v důsledku absolutně neplatné smlouvy ke změně vlastnictví k tomuto nemovitému majetku vůbec nedošlo a proto vlastníkem těchto pozemků byl a stále i je dovolatel).

Odvolací soud v napadeném rozsudku spojoval úspěch vyklizovací žaloby s prokázáním zásahu do vlastnického práva dovolatele, „tedy že žalovaný má v (na) nemovitosti své věci nebo nemovitost sám užívá nebo žalobci brání v užívání nemovitosti nebo vstupu do (na) ní či jakýmkoli jiným způsobem ji činí nepřípustnou či žalobci brání v jejím ovládání, a tento musí být k okamžiku rozhodnutí také prokázán.“ Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud sice dovolatelem uplatněný nárok na vydání (předání, resp. uchopení) držby předmětných pozemků, s přihlédnutím k vymezenému předmětu řízení, zkoumal zjevně v širším rozsahu, než měl, avšak že tato jeho aplikační úvaha v konečném výsledku neměla žádný (negativní) vliv na správnost učiněného právně kvalifikačního závěru, jímž odvolací soud nevybočil z přezkumných mezí při posuzování podmínek pro vrácení vzájemného plnění z titulu bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák.

Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je tedy zřejmé, že se odvolací soud zabýval i otázkou držby předmětných pozemků žalovaným, přičemž tento držební stav vyloučil již s ohledem na pravomocné soudní určení vlastnického práva dovolatele k těmto pozemkům (viz str. 5, odstavec první odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nyní je třeba posoudit, zda tato úvaha odvolacího soudu, jež měla vliv na (celkové) právní posouzení věci, je z pohledu meritorního výsledku správná či nikoliv.

Řešení této otázky souvisí, resp. odvíjí se od posouzení vzniku, resp. zániku držby. V římském právu, od nějž vychází (kontinentální) koncepce dnešního pojetí držby, byl institut držby (possessio) chápán jako faktická všeobecná moc nad věcí (hmotnou), přičemž na rozdíl od vlastnictví, které představovalo právní panství, byla držba faktickým panstvím, pokud byly splněny dva její základní předpoklady. A to 1. fyzické ovládání věci (corporalis possessio) doprovázené vůlí ovládat věc jako vlastní, a dále 2. vůle držitele mít věc naprosto a úplně pro sebe (animus possidendi), tj. nakládat s ní jako s vlastní, jako s předmětem svého vlastnictví. Ke ztrátě držby docházelo při odpadnutí toho kterého jejího předpokladu. Ztráta držby corpore znamenala, že držitel ztratil možnost (trvale) působit na věc fyzicky. Ztráta držby corpore nepředstavovala jen to, že dosavadní držitel pozbyl možnosti věcí nakládat, neboť každá taková ztráta držby mohla být doprovázena (a zpravidla také byla) tím, že držbu nabyl někdo jiný, nebo se věci zmocnila (nikoliv však jako detentor – tj. osoba, jež „měla věc u sebe, nikoliv však pro sebe“) jiná osoba – nový držitel. Protože držba byla faktickým stavem, bylo třeba, aby tento stav u dosavadního držitele jasně pominul a u nového se výrazně uskutečnil. Ztráta držby animo se zase uskutečnila tím, že držitel dal najevo vůli, že věc nechce nadále ovládat jako vlastník. Tak mohl držbu pozbýt jen ten, kdo byl schopen po právu vůli platně projevit. Vůle mohla být projevena i konkludentně, mlčky (např. jestliže držitel ponechal pozemek trvale neobdělaný). Ke ztrátě držby animo et corpore docházelo také odpadnutím obou znaků držby; bylo tomu tak vždy při předání věci (srov.Kincl, J., Urfus, V., Římské právo, Panorama Praha 1990, str. 208 a násl.).

Obecný zákoník občanský (dál již „o. z. o.“), jenž vycházel z římskoprávní koncepce držby, v ustanovení § 309 stanovil, že „Kdo má věc ve své moci nebo úschově, sluje její majitel. Má-li majitel vůli, ji za svou podržeti, jest jejím držitelem.“ V tomto pojetí tzv. naturální držby se vycházelo ze dvou základních předpokladů, resp. náležitostí, jež musely být splněny pro existenci (vznik) držby, a to z držitelské vůle (animus possidendi) a z kvalifikovaného projevu držitelské vůle (corpus possessionis). Předmětem držby mohly být pochopitelně také nemovitosti; držba k nim se získala (způsob nabytí držby) „vstoupením na ně, omezením, ohrazením, označením nebo vzděláním.“ (§ 312 o. z . o.). V případě nemovitosti evidované ve veřejné knize příslušelo právo držby výlučně tomu, kdo byl zapsán jako její držitel (srov. § 322 o. z. o.). Tuto tzv. tabulární držbu ovšem nebylo možno považovat za zvláštní držbu vedle držby naturální. K tomu Rouček v komentáři k § 322 o. z. o. mj. uvádí: „v platném obč. zákoně není snad dvojí držba (naturální a tabulární), nýbrž jen jediná (naturální), která však může být různě kvalifikována a jedním z případů kvalifikace jest titul (držba takto kvalifikovaná bývá nazývána »titulovaná«). Pod »tabulární držbou« tedy rozumíme držbu (»naturální«), ale kvalifikovanou (totiž titulovanou), neboť je-li držitel (»naturální«) zapsán ve veř. knihách, má titul, a tedy jest jeho držba (»naturální«) držbou pořádnou.“ (Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl II., str. 111).

Současný občanský zákoník institut držby vymezuje v ustanovení § 129, výslovně však nestanoví způsoby jejího uchopení; pouze setrvává na dvou (historicky daných) základních předpokladech nezbytných pro vznik držby věci, a to na: 1. faktickém ovládání věci určitou osobou (corpus possessionis) a na 2. nakládání s věcí jako s vlastní (animus possidendi). Faktickým ovládáním se ovšem nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá jen ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. V úvahu tak přicházejí různé způsoby uchopení držby, a to v závislosti na konkrétních podmínkách a mnohdy i (místních) zvyklostech. Tato různorodost způsobů uchopení držby se přirozeně uplatní také u nemovitostí. Zatímco např. v případě reivindikačního sporu k vydání (předání, resp. uchopení) držby domu či bytu nebude zpravidla postačovat pouhé vyklizení domu či bytu žalovaným, nýbrž též jeho předání žalobci, i kdyby snad žalovaný tvrdil, že v domě či v bytě již fakticky nebydlí (k tomu srov. zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. prosince 1983, sp. zn. Cpj 40/83, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1984, pod poř. č. 27, s. 140/328 - 141/329, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4445/2007, in www.nsoud.cz: „Ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost byt vyklidit, aniž by zároveň stanovilo povinnost byt odevzdat, vycházejí soudy správně z toho, že ve vyklizení je obsaženo i odevzdání bytu, takže nesplní-li povinný povinnost také byt oprávněnému odevzdat (např. předáním klíčů), nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti.“), v případě vydání (předání, resp. uchopení) držby např. pozemků požadavek na uložení povinnosti, aby žalovaný vyklidil předmětné pozemky a tyto předal žalobci, ztrácí praktický význam, pokud žalovaný tyto pozemky již nedrží a pro uchopení jejich držby není zapotřebí jejich předání (např. v situaci, kdy pozemky jsou volně přístupné). O jiný případ by se jednalo, pokud by pozemky byly např. oplocené se vstupní zamykatelnou bránou a bylo by tak nezbytné předat žalobci klíče od brány umožňující vstup na tyto pozemky.

V ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. jsou obsaženy jednak žaloba vindikační a jednak žaloba negatorní. Za žalobu vindikační (reivindikační) je právní teorií (srov. např. Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J., Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. 12. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2006, str. 172) a praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, v sešitu 2, ročník 2001, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007, in www.nsoud.cz) pokládána zejména žaloba vlastníka věci na vydání a odevzdání proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje. Žalobou na vydání věci se tedy vlastník věci domáhá na tom, kdo mu tuto věc neoprávněně zadržuje, aby mu ji vydal do jeho (vlastníkovy) moci. Vydání nemovité věci (pozemku) ve smyslu uchopení se její držby pak znamená její předání do dispozice vlastníka resp. její zpřístupnění tak, aby ji mohl ovládat (užívat). Rozhodovací praxe soudů dovodila (srov. výňatek ze Zprávy o zhodnocení rozhodovací činnosti soudů a státních notářství při řešení některých vlastnických a užívacích vztahů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky 29. 3. 1973, Cpj 25/73, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 1973, sešit 7), že domáhá - li se vlastník vydání (vindikace) ve smyslu uchopení se držby nemovité věci (pozemku), musí znít žalobní petit na jeho vyklizení. Procesně právní teorie pak v souvislosti s tím dovozuje, že nemovitost je vyklizena tehdy, jestliže z ní povinný nejen odstranil všechny v ní (na ní) umístěné věci, nýbrž až tehdy, kdy ji učinil přístupnou oprávněnému [(předal mu klíče, odstranil uzávěry, apod.); k tomu srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str.670.]

Jakkoliv s vydáním (předáním, resp. uchopením) držby nemovité věci je v soudní praxi spojován požadavek na formulaci žaloby na vyklizení nemovitosti, může v praxi nastat i situace, kdy žalobce buďto (z různých důvodů) nemá zájem o vyklizení nemovitosti a usiluje pouze o vydání (předání, resp. uchopení) její držby [odtud také pochází závěr, že nelze bez dalšího ztotožňovat vydání (předání, resp. uchopení) držby nemovitosti s požadavkem na její vyklizení a naopak – k tomu srov. např. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplnění vydání, Praha: C.H. Beck, 2005, str. 42], anebo z důvodů učiněných právních úkonů oprávněným držitelem (žalovaným) se ani nemůže úspěšně domáhat vyklizení nemovitosti užívané např. detentorem (nájemcem). V takovém případě - vzhledem k absenci příslušné právní úpravy – by ovšem nebylo možno žalobu o vyklizení nemovitosti, jež by zde (za určitých podmínek - vzhledem k § 126 odst. 2 a § 130 odst. 2 obč. zák.) nemusela mít naději na úspěch, nahradit žalobou „o vydání (předání, resp. uchopení držby“, nýbrž v závislosti na daných okolnostech případu by bylo možné domáhat se po žalovaném např. vydání příslušné (listinné) dokumentace nezbytné pro řádnou držbu nemovitosti nebo např. vydání (mezi držitelem a nájemcem) uzavřené nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl pronájem uvedené nemovitosti atd. Prvotním předpokladem pro úspěch žaloby je tedy konstruování (formulování) žalobního petitu v intencích daného (hmotněprávního) pravidla chování, o jehož aplikaci (použití) žalobce usiluje. Poněvadž institut držby v občanském zákoníku neobsahuje práva a povinnosti související s „vydáním (předáním, resp. uchopením) držby“ (nemovité) věci, nýbrž se pouze v ustanoveních § 130 odst. 3 a 131 odst. 1 obč. zák. zmiňuje o vrácení, resp. vydání věci v souvislosti s právy a povinnostmi oprávněného, resp. neoprávněného držitele, nelze – též s přihlédnutím k procesní úpravě (občanskému soudnímu řádu) – dost dobře uvažovat o formulaci žalobního petitu např. na „vydání (předání, resp. uchopení) držby (specifikovaného) pozemku (domu atd.).“

V případě, kdy se držba předmětného pozemku žalobcem stala nesporná již tím, že rozhodnutím soudu bylo pravomocně deklarováno (určeno) jeho vlastnické právo k tomuto pozemku [a na straně žalovaného tak (objektivně) zanikla držební vůle (animus possidendi)], který žalovaný (ani prostřednictvím jiné osoby) v době rozhodování o určení vlastnictví již neužíval [absence znaku faktického ovládání věci (corpus possidendi)], je žaloba na vyklizení [z hlediska žalobcem zamýšleného způsobu vydání (předání, resp. uchopení držby)] takto volně přístupného a žalovaným neužívaného pozemku a jeho odevzdání žalobci nedůvodná. Jinými slovy řečeno, v popsaných souvislostech není zde již žádného důvodu takový pozemek žalobci vracet, resp. jej žalovaným vyklízet a odevzdávat žalobci.

Vzhledem k výše uvedenému je proto Nejvyšší soud toho právního názoru, že potvrdil-li v dané věci odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba dovolatele, aby žalovanému byla uložena povinnost předmětné pozemky vyklidit a vyklizené předat dovolateli oproti zaplacení příslušné peněžité částky (coby vzájemného plnění z titulu vrácení plnění ve smyslu § 457 obč. zák.), a to při skutkovém zjištění, že uvedené pozemky jsou volně přístupné a žalovaný k nim nevykonává držbu, pozemky neužívá ani on, ani případní detentoři (nájemci), učinil tak v důsledku správného právního posouzení. Přitom dovolací námitka dovolatele, odkazující na důsledky ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., je zde nepřípadná (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, in ASPI).

Rozsudek odvolacího soudu je tedy věcně správný a protože nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a dovolateli, jehož dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 4.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 8 ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 960,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.760,- Kč je dovolatel povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 28.února 2010
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu

Vydáno: 28. February 2011
Vloženo: 27. February 2012

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-