JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 461/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce L. J., zastoupeného advokátem, proti žalované R. Ch., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 27 C 473/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. června 2005, č.j. 30 Co 129/2005-85, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne

2. září 2004, č.j. 27 C 473/2001-62, jímž bylo vyhověno žalobě na určení, že právní úkon uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů, uzavřené dne 5.8.1998 mezi R. a J. Ch., je vůči žalobci právně neúčinný (výrok I.). Současně zavázal žalovanou k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci v zákonné lhůtě ve výši 2.325,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.). Ve vztahu k výroku, jímž byla žaloba zamítnuta v té části, ve které se žalobce domáhal určení, že zrušení společného jmění manželů R. a J. Ch. ze dne 28.5.1998 je vůči žalobci právně neúčinné, krajský soud rozhodl, že rozsudek okresního soudu zůstává nedotčen (výrok III.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry.Vycházel zejména ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníkovi J. Ch., manželu žalované, vymahatelnou pohledávku ve výši 58.119,- DM s příslušenstvím, přiznanou mu na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.9.2002, č.j. 9 Cmo 16/2001-42. V důsledku předmětné dohody došlo ke zkrácení možnosti uspokojení pohledávky žalobce, přičemž existence dalšího majetku dlužníka, z něhož by bylo možné pohledávku žalobce uspokojit, nebyla prokázána. Žalované se nepodařilo jako osobě blízké s přihlédnutím

ke všem okolnostem prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit žalobce nemohla ani

při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat. Soud vycházel ze závěru, že pro úspěch odpůrčí žaloby není rozhodné, zda v době uzavření dotčené dohody šlo o pohledávku vymahatelnou, splatnou či nesplatnou. Odvolací soud uzavřel, že byly splněny všechny podmínky pro vyslovení neúčinnosti odporované dohody dle ustanovení § 42a obč. zák.

Proti tomuto rozsudku si do výroků I. a II. podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v závěru odvolacího soudu, že žalobce měl ke dni 28.5.1998 za J. Ch. vymahatelnou pohledávku. Namítá, že její manžel nebyl pravým dlužníkem žalobce, neboť byl ručitelem ze směnky, když směnečným dlužníkem je paní H. Ch., matka jejího manžela, a směnka byla splatná 1.4.1998 paní H. Ch. Dle dovolatelky vznikla směnečná pohledávka žalobce za jejím manželem ve výši 58.119,- DM s příslušenstvím až

na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.9.2002, č.j. 9 Cmo 16/2001-42, nejdříve následující den po doručení rozsudku zástupkyni jejího manžela dne 15.1.2003. Vzhledem k tomu ke dni podání žaloby dne 29.3.2001 neměl žalobce vůči jejímu manželovi vykonatelnou pohledávku, nebyl aktivně legitimován a svou žalobu mohl žalobce podat nejdříve dnem 15.1.2003. K tomuto datu však již došlo k prekluzi žalobcova práva, neboť odporovat právním úkonům dlužníka může věřitel dne znění

§ 42a odst. 3 obč. zák. pouze v tříleté prekluzivní lhůtě, která ale skončila ke dni 5.8.2001. Odvolacímu soudu proto vytýká nesprávný závěr, pokud v rozporu s uvedenými skutečnostmi dovodil splnění podmínek odporovatelnosti dle ustanovení

§ 42a obč. zák. Dovolatelka dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že existence dalšího majetku dlužníka, z něhož by bylo možné pohledávku žalobce uspokojit, nebyla prokázána a že věřitel je krácen v uspokojení své pohledávky, neboť dle jejího názoru z právního úkonu dohody o vypořádání SJM vyplývá, že dlužníkův majetek přesahuje svojí hodnotou výši věřitelovy pohledávky. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil

se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit. Věřitel je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a obč. zák. oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele. Není rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda byla pohledávka vymahatelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.10.1999, sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52, ročník 2000, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalovanou (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Žalovaná dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že existence dalšího majetku dlužníka, z něhož by bylo možné pohledávku žalobce uspokojit, nebyla prokázána a že věřitel je krácen v uspokojení své pohledávky, neboť dle jejího názoru z právního úkonu dohody o vypořádání SJM vyplývá, že dlužníkův majetek přesahuje svojí hodnotou výši věřitelovy pohledávky.

Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaná nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalované

pro posouzení věci významné. Žalovaná tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. září 2006

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 01. September 2006