JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 438/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně D. B., zastoupené advokátkou, proti žalované M. J., zastoupené advokátem,

o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 199/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

26. ledna 2005, č. j. 11 Co 319/2004 - 119, t a k t o :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí bytu č. 686 (15 ve 4. nadzemním podlaží domu čp. 686 včetně spoluvlastnického podílu 458/12175

na společných částech domu dp. 686 a na pozemku parc. č. 1325, P., zapsaných na LV č. 1524 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P., Obec P., kat. úz. N. Žalobu odůvodnila zejména tím, že v dubnu 1998 se na ní obrátila její kamarádka M. L. se žádostí o pomoc při řešení její finanční situace, neboť potřebovala peníze na doplacení leasingu na auto. Ve firmě B. - investiční a realitní kanceláři, kterou kontaktovaly prostřednictvím inzerátu, jim bylo sděleno, že podmínkou půjčení peněz je ručení nemovitostí nebo automobilem. Posléze dne 9. 4. 1998 byla mezi žalobkyní jako dlužníkem a J. Š. (která pro uvedenou firmu pracovala) jako věřitelem uzavřena písemná dohoda o půjčce, jejíž výše měla vyplývat z připojených listin. Téhož dne podepsaly žalobkyně a J. Š. i kupní smlouvu, jejímž předmětem byly uvedené nemovitosti, s tím, že podle dohody ze dne 9. 4. 1998 bylo převedení nemovitostí protihodnotou půjčeného finančního obnosu, jehož výši žalobkyně nezná, neboť v částce 300.000,- Kč jsou zahrnuty i úroky z půjčky, a žalobkyně byla současně ujištěna, že kupní smlouva je jen zárukou

na půjčku. Vzhledem k tomu, že katastrální úřad na základě kupní smlouvy neprovedl pro její formální nedostatky vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, byla žalobkyně firmou B. vyzvána, aby podepsala opravenou kupní smlouvu s datem 7. 9. 1998, což učinila dne 1. 12. 1998, a na základě této smlouvy byl povolen vklad vlastnického práva s právními účinky ke dni 7. 12. 1998. Žalobkyně byla opětovně ujištěna, že se jedná pouze o záruku a o jistotu věřitele a že pokud bude dlužná částka doplacena M. L., případně žalobkyní, „vše se urovná“. Ve skutečnosti žalobkyně nikdy neměla v úmyslu byt prodat a pokud podepsala obě kupní smlouvy, bylo to jen v důsledku jejího omylu vyvolaného uvedeným ujištěním J. Š.

Obvodní soudu pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 11. 2003, č. j. 14 C 199/2000 - 93, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 9. 4. 1998 byla mezi žalobkyní jako dlužnicí a J. Š. jako věřitelkou uzavřena „dohoda“, podle níž „žalobkyně obdržela finanční obnos určený dalšími dokumenty, které jsou nedílnou součástí této dohody“; dále bylo ujednáno, že protihodnotou proti finančnímu obnosu byly převedeny nemovitosti v obci P., katastrální území N., měst. část P., registrované u KÚ P. na LV č. 1524, s tím, že výše zmiňované nemovitosti zůstanou ve vlastnictví věřitele....pokud dlužník nesplatí finanční obnos definovaný dalšími dokumenty“. V souvislosti s poskytnutím půjčky žalobkyni došlo mezi týmiž smluvními stranami k podpisu kupní smlouvy ze dne 9. 4. 1998, jejím předmětem byly uvedené nemovitosti za dohodnutou kupní cenu ve výši 300.000,- Kč, přičemž vklad vlastnického práva nebyl pro formální nedostatky smlouvy katastrálním úřadem proveden. Z tohoto důvodu podepsaly žalobkyně a J. Š. novou kupní smlouvu datovanou dnem 7. 9. 1998 o převodu předmětných nemovitostí za kupní cenu 300.000,- Kč s právními účinky vkladu ke dni 7. 12. 1998. J. Š. jako prodávající pak nemovitosti převedla kupní smlouvou ze dne 3. 2. 1999 na společnost K. O., s. r. o., která je kupní smlouvou ze dne 31. 5. 1999 prodala žalované a ta je jako jejich vlastnice zapsána v katastru nemovitostí. Dále bylo z výpovědi svědkyň J. Š. a M. L., jakož i z obsahu vysvětlení, které učinila žalobkyně, J. Š. a J. B. v rámci šetření vedeném Policií České republiky, Obvodním úřadem vyšetřování P. pod ČVS:OV4 - 1649/30-SP99, zjištěno, že kupní smlouva ze dne 9. 4. 1998 a kupní smlouva datovaná dnem 7. 9. 1998 byly uzavírány za účelem zajištění splacení půjčky žalobkyní J. Š. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.

na určení vlastnictví k nemovitostem, neboť tvrdí-li, že je jejich vlastnicí a v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník zapsána žalovaná, nelze souladu mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru dosáhnout jinak než určovací žalobou. Dále dovodil, že mezi žalobkyní a J. Š. byla uzavřena platná smlouva o půjčce peněz ve smyslu ust. § 657 obč. zák., z níž žalobkyni vyplývala povinnost vrátit J. Š. minimálně částku 300.000,- Kč, včetně úroků, a že smluvní strany kupní smlouvy, ať již ze dne 9. 4. 1998 či ze 7. 9. 1998 neměly skutečnou vůli uzavřít kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí ve smyslu ust. § 588 a násl. obč. zák. Poněvadž tato jejich vůle jim při podpisu smluv byla vzájemně známa, nejednalo se

o vnitřní výhradu některé ze stran, naopak šlo o takový nedostatek vůle v uvedeném směru, že ani podpis listin se zcela jednoznačným obsahem nemohl mít za následek uzavření kupní smlouvy, nýbrž oběma stranám byla zřejmá společná vůle uzavřít tuto smlouvu k zajištění závazku „žalobkyně u J. Š.“. Z tohoto důvodu soud

s poukazem na ust. § 41a odst. 2 obč. zák. posoudil uzavřené kupní smlouvy jako simulovaný právní úkon, kterým měl být zastřen jiný právní úkon, a to smlouva

o zajišťovacím převodu práva ve smyslu ust. § 553 obč. zák., která je platná a na základě níž se J. Š. stala vlastnicí předmětných nemovitostí a byla oprávněna je dále převést. Pokud pak jmenovaná převedla nemovitosti na třetí osobu případně

i v rozporu s dohodou uzavřenou se žalobkyní, je na žalobkyni, aby vůči J. Š. jako svému smluvnímu partnerovi uplatnila případné nároky, ať již z titulu náhrady škody či z bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že v daném případě se jednalo o tzv. propadnou zástavu, neboť ta jako institut zástavního práva je odlišná od smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Protože

v daném případě nedošlo ke zpětnému převodu vlastnického práva k nemovitostem

na žalobkyni, není určovací žaloba důvodná.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2005, č. j. 11 Co 319/2004 - 119, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí bytu č. 686/15 ve 4. nadzemním podlaží domu čp. 686 včetně spoluvlastnického podílu 458/12175 na společných částech domu čp. 686 a na pozemku parc. č. 1325 v P., zapsaných na LV č. 1524 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P., Obec P., kat. úz. N., a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel

ze skutkových zjištění obvodního soudu, neztotožnil se však jeho právním závěrem, že v případě dohody ze dne 9. 4. 1998, resp. obou uzavřených kupních smluv, bylo skutečnou vůlí žalobkyně a J. Š. uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu práva podle § 553 obč. zák. Vycházeje z tohoto ustanovení a dále z ust. § 41a odst. 2 obč. zák. dovodil, že podmínkou zastřeného právního úkonu je, že odpovídá vůli smluvních stran, a dále, že tento úkon musí splňovat i všechny náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost; pro posuzovaný případ to znamená, že uzavřené kupní smlouvy by musely odpovídat vůli žalobkyně a J. Š. uzavřít smlouvu podle

§ 553 odst. 1 a 2 obč. zák. Z obsahu ani z názvu dohody ze dne 9. 4. 1998 však nevyplývá, že by se jednalo o tento typ smlouvy a kromě toho je z výpovědí žalobkyně

i J. Š. zřejmé, že ani nebyla dána vůle účastnic smlouvy, což je podmínkou pro to, aby takováto smlouva (byť způsobem podle § 41a odst. 2 obč. zák.) byla platně uzavřena. Jestliže žalobkyně i J. Š., jak výslovně uvedly, neměly ani v případě kupní smlouvy ze dne 7. 9. 1998 v úmyslu převést vlastnické právo k předmětné nemovitosti na J. Š., je tato kupní smlouva absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť její účastnice, jak je zřejmé z okolností tohoto případu, nechtěly svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. „To potom znamená, že byla neplatně uzavřena i kupní smlouva mezi J. Š. a společností K. O., s. r. o. a dále kupní smlouva mezi touto společností a žalovanou. Žalobkyně tudíž nikdy nepřestala být vlastnicí sporné nemovitosti a určovací žaloba je proto opodstatněná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů podle

§ 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Podle jejího názoru se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 9. 4. 1998 byla uzavřena za účelem zajištění splacení půjčky žalobkyní J. Š., ze žádného důkazu však nevyplývá, že

v případě kupní smlouvy datované dnem 7. 9. 1998 nebylo vůlí jejích účastnic převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na J. Š. Dovolatka má za to, že odvolací soud se dopustil „hrubé nepřesnosti“ v tom, že nerozlišuje vůli účastnic smlouvy ze dne 9. 4. 1998 a změněné skutkové okolnosti, které byly „zcela jistě jiné“

v době uzavření druhé kupní smlouvy, mylně označované „ze dne 7. 9. 1998“. Tato druhá smlouva totiž byla uzavřena až dne 1. 12. 1998, kdy ji podepsala žalobkyně; časový rozdíl téměř 3 měsíců je podle dovolatelky podstatný pro správné posouzení jednání účastnic této smlouvy. I kdyby dne 9. 4. 1998 žalobkyně uzavřela právní úkon, jímž měl být zastřen jiný právní úkon, a bylo by možno jí uvěřit, že si nebyla plně vědoma důsledků svého jednání, nelze rozumně předpokládat, že by se ve stejné situaci nacházela i 1. 12. 1998, kdy podepsala opětovně kupní smlouvu, návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a potvrzení o převzetí kupní ceny. Podle dovolatelky nelze přehlédnout skutečnost, že v období 7 měsíců M. L. nesplácela půjčku poskytnutou firmou B., a je tudíž logické, že věřitelka začala jednat za účelem získání finančních prostředků, jejichž splacení neměla zajištěno kupní smlouvou, resp. smlouvou o zajišťovacím převodu práva („kupní smlouva ze dne 9. 4. 1998 byla neúčinná“); proto byl žalobkyni J. Š. předložen návrh kupní smlouvy s datem 7. 9. 1998. Soudy obou stupňů však neměly žádný důkaz o tom, že „by vůle žalobkyně jako prodávající byla nějakým způsobem snížena“ tak, že by nevěděla, co činí. Jestliže lze připustit, že dne 9. 4. 1998 žalobkyně uzavírala právní úkon, kterým měl být zastřen jiný právní úkon, nelze stejně hodnotit jednání žalobkyně dne 1. 12. 1998. V dubnu 1998 sice mohla předpokládat, že k prodeji předmětu koupě nedojde, dne 1. 12. 1998 však byla v jiném postavení, neboť věděla, že L. půjčku nesplácí a že musí získat prostředky, aby „celou věc vyřešila“; je rovněž nelogické, že se žalobkyně z bytu odstěhovala a první žalobu k soudu podala až dne 23. 7. 1999. Dále dovolatelka poukazuje na to, že předmětné nemovitosti nabyla v dobré víře, že předmětný byt je jejím jediným bydlištěm, že byt nabyla od dalšího subjektu, který byl jejím vlastníkem, a že ani při maximální míře opatrnosti, kterou mohla jako kupující vyvinout, nemohla předpokládat, jaký charakter měly předchozí právní vztahy. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z toho, že odvolací soud nezjistil správně skutkový stav a že provedené důkazy nesprávně hodnotil. Je tedy zřejmé, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle

§ 241a odst. 3 písm. o. s. ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování.

O takový případ se jedná, je-li rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a obsahem spisu, a to buď za situace, kdy odvolací soud při rozhodování vycházel

ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, tedy vzal v úvahu skutečnosti, které

z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul-li určitou podstatnou skutečnost, která vyplývá z obsahu spisu, anebo je-li v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo vůlí žalobkyně převést vlastnická práva k předmětné nemovitosti kupní smlouvou datovanou dnem 7. 9. 1998 (jíž podepsala dne 1. 12. 1998) a že tuto smlouvu chápala pouze jako zajištění závazku ze smlouvy o půjčce (dohodě ze dne 9. 4. 1998), jehož správnost dovolatelka zpochybňuje, učinil již soud prvního stupně z listinného důkazu (zejména z obsahu vysvětlení, které před orgány Policie ČR podávala žalobkyně). Z provedeného dokazování však nevyplývá, že by úmyslem J. Š. nebylo nabýt kupní smlouvou, ať již ze dne 9. 4. 1998 či datovanou dnem 7. 9. 1998 (která měla jen nahradit původní kupní smlouvu ze dne 9. 4. 1998, jak to vyplývá ze všech provedených důkazů) vlastnická práva k předmětné nemovitosti, i když uvedla, že „o byt neměla zájem“. Jmenovaná naopak jako svědkyně v daném řízení vypověděla, že pokud by došlo ke splacení půjčené částky (tj. částky 150.000,- Kč, která byla navýšena

o „zastavárenské“ a další platby na částku 300.000,- Kč a která se tak shodovala s výší kupní ceny uvedené ve smlouvě datované dnem 7. 9. 1998), „následně bychom uzavřely kupní smlouvu o zpětném převodu vlastnictví ve prospěch žalobkyně“ a že případně firma situaci řešila odstoupením od kupní smlouvy, neboť zástavní smlouvy se neosvědčily, což jinými slovy řečeno znamená, že pokud by žalobkyně jako dlužnice dlužnou částku, včetně dalších plateb, J. Š. jako věřitelce nezaplatila, zůstala by věřitelka nadále vlastnicí předmětných nemovitostí převedených kupní smlouvou datovanou dnem 7. 9. 1998. I když skutkové zjištění, že J. Š. neměla v úmyslu nabýt touto kupní smlouvou vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nemá oporu v provedeném dokazování, není dovolací důvod podle § 241 odst. 3 o. s. ř. naplněn, neboť se nejedná o okolnost, která by měla vliv na posouzení věci z hlediska hmotného práva. Bylo-li totiž z listinného důkazu (z vysvětlení žalobkyně na Policii ČR) zjištěno, že žalobkyně neměla v úmyslu byt prodat a byla J. Š. ujištěna, že „kupní smlouva je jen zárukou a jistotou na půjčku věřitelce“, nemůže již sama tato okolnost vést k jinému závěru, než že kupní smlouva datovaná dnem 7. 9. 1998 je podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná z důvodu, že žalobkyní nebyl tento právní úkon učiněn vážně (opravdově), když z okolností daného případu je zřejmé, že žalobkyně jako jednající nechtěla svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují, jak odvolací soud dovodil.

Jestliže bylo prokázáno, že kupní smlouva datovaná dnem 7. 9. 1998 (stejně jako předchozí kupní smlouva ze dne 9. 4. 1998) sloužila k zajištění závazku z dohody

ze dne 9. 4. 1998 o půjčce blíže neuvedeného finančního obnosu, poskytnutého žalobkyni J. Š., v níž se výslovně uvádí, že „protihodnotou proti finančnímu obnosu byly převedeny nemovitosti v obci P., katastrální území N., měst. část P., registrované u KÚ P. na LV č. 1524, s tím, že výše zmiňované nemovitosti zůstanou ve vlastnictví věřitele....pokud dlužník nesplatí finanční obnos definovaný dalšími dokumenty“ (tj. kupní smlouvou, jak ve své výpovědi svědkyně J. Š. uvedla), jde v případě uzavřené kupní smlouvy o zajištění pohledávky věřitele

ze smlouvy o půjčce (dohody ze dne 9. 4. 1998) v rozporu s účelem ustanovení občanského zákoníku o zajištění závazků, takže taková kupní smlouva je pro rozpor

s účelem zákona absolutně neplatná podle § 39 obč. zák (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1052/2002 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01), když jejím účelem bylo zajistit pohledávku ze smlouvy

o půjčce převodem vlastnických práv dlužnice k nemovitostem na věřitele, jak je ostatně namítáno i v dovolání.

O zajišťovací převod práva ve smyslu ust. § 553 odst. 1 obč. zák. se v případě dohody ze dne 9. 4. 1998 ani kupní smlouvy datované dnem 7. 9. 1998 nejednalo, neboť v kupní smlouvě bylo dohodnuto, že nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně se převádějí do vlastnictví J. Š. za dohodnutou kupní cenu ve výši 300.000,- Kč, tedy vlastnické právo k nemovitostem bylo převedeno nikoliv bezúplatně a podmíněně, nýbrž při absenci rozvazovací podmínky splnění zajištěného závazku či dohody, že splněním dluhu převedené právo přechází - bez dalšího - zpět na žalobkyni jako dlužníka.

V souladu s institutem zajišťovacího převodu práva pak není ani ujednání obsažené

v dohodě ze dne 9. 4. 1998, že „protihodnotou proti finančnímu obnosu byly převedeny nemovitosti v obci P., katastrální území N., měst. část P., registrované

u KÚ P. na LV č. 1524, s tím, že výše zmiňované nemovitosti zůstanou

ve vlastnictví věřitele....pokud dlužník nesplatí finanční obnos definovaný dalšími dokumenty“, obsažené jen v této dohodě (smlouvě o půjčce), v níž se uvádí, že její „součástí jsou další dokumenty (bez jakékoliv jejich bližší specifikace), avšak součástí kupní smlouvy není smlouva o půjčce, a z obsahu kupní smlouvy ani nevyplývá, že by byla uzavírána k zajištění splnění závazku ze smlouvy o půjčce. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že právní vztah účastníků nelze podle ust. § 553 obč. zák. posuzovat (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99). Další námitky žalované v dovolání proto na právní posouzení věci nemohou mít žádný vliv.

Při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohla J. Š. převést na společnost K. O., s. r. o., vlastnická práva k předmětné nemovitosti, jejichž nositelkou nebyla, stejně jako je tato společnost nemohla prodat kupní smlouvou ze dne 31. 5. 1999 žalované. Z tohoto důvodu je absolutně neplatná i následující smlouva o převodu vlastnických práv

k nemovitosti uzavřená mezi J. Š. a společností K. O., s r. o., a kupní smlouva mezi touto společností a žalovanou. Dovolací soud se z uvedených důvodů ztotožňuje i s konečným závěrem odvolacího soudu, že žaloba o určení vlastnického práva je opodstatněná. Okolnost, že žalovaná byla při uzavírání kupní smlouvy

o převodu předmětných nemovitostí v dobré víře, že je nabývá od vlastníka, je zde nerozhodná. Dobrá víra v tomto směru má totiž právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon (srov. například § 486 obč. zák.), a tak tomu v daném případě není.

Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu věcně správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2006

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 31. July 2006