JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 4318/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) M. K., b) M. K., c) P. K., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. K., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 12/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č.j. 1 Co 265/2006-170, takto:

Dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č.j. 1 Co 265/2006-170, v části, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III., se zamítá.

Dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č.j. 1 Co 265/2006-170, v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. až VI., se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č.j. 19 C 12/2005-122, uložil v zákonné lhůtě žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) 250.000,- Kč (výrok I.), žalobkyni b) 250.000,- Kč (výrok II.) a žalobci c) 250.000,- Kč (výrok III.). Zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni a) 750.000,- Kč (výrok IV.), žalobkyni b) 750.000,- Kč (výrok V.) a žalobci c) 750.000,- Kč (výrok VI.). Současně zavázal žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni a) ve výši 46.247,50 Kč (výrok VII.)., žalobkyni b) ve výši 6.247,50 Kč (výrok VIII.) a žalobci c) ve výši 6.247,50 Kč (výrok IX.). Žalovanému dále stanovil povinnost zaplatit státu soudní poplatek ve výši 20.000,- Kč (výrok X.).

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že V. K., manžel žalobkyně a) a otec žalobců b) a c) přišel o život při dopravní nehodě dne 24. 7. 1997 v obci V., kdy žalovaný jako řidič osobního automobilu nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky, a v důsledku toho došlo ke sražení chodce V. K., který utrpěl zranění, jimž podlehl. Žalovaný byl uznán vinným způsobením dopravní nehody na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 T 10/98. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalovaného za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, konkrétně jejich práva na soukromí (soukromý a rodinný život s ohledem na velice úzké vzájemné rodinné vztahy). Vzhledem k dalším okolnostem projednávané věci, dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány předpoklady pro přiznání nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Její výši stanovil v částce 250.000,- Kč pro každého žalobce, kterou považoval za přiměřenou. Námitku promlčení uplatněného nároku vznesenou žalovaným neshledal opodstatněnou. Uvedený závěr odůvodnil především odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 1542/2003.

K odvolání žalobců i žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé (odst. I. až III.) tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný zaplatil každému z žalobců na náhradě nemajetkové újmy 250.000,- Kč; v zamítavých výrocích ve věci samé (odst. IV. až VI.) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a že se mu neukládá povinnost zaplatit státu soudní poplatek 20.000,- Kč (výrok III.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož úmrtím manžela žalobkyně a otce žalobců b) a c) v souvislosti s nehodou způsobenou jednáním žalovaného došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobců na jejich soukromí, jehož součástí je i rodinný život, a že je i dána odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Žalobci uplatněný prostředek ochrany považuje i odvolací soud v obdobných případech za důvodný, neboť neoprávněný zásah v těchto věcech je zcela neodčinitelný. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podléhá promlčení a že je možné se odchýlit od závěru vyjádřenému v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu vzhledem k novele občanského zákoníku, provedené zákonem č. 47/2004 Sb. s účinností od 1. 5. 2004. Tato novela v ustanovení § 444 odst. 3 rozšířila případy jednorázového odškodnění pozůstalých z nemateriální újmu. Dále lze poukázat i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, v němž se s odkazem na článek V odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dovozuje, že pojmem škoda se rozumí jak škoda hmotná, tak škoda nehmotná, a na zák. č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. U nyní již zákonem zakotveného nároku na náhradu nemajetkové újmy je stanovena promlčecí doba. Odvolací soud má tedy za to, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., byť je jedním z dílčích prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby a byť vzniká, když morální satisfakce jako ryze osobnostní prostředek k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nepostačuje, vyjádřeným peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o právo majetkové povahy. Jako takové právo promlčení podléhá (§ 100 odst. 2 obč. zák.), a to v obecné promlčecí době stanovené v ustanovení § 101 obč. zák. Protože v této věci bylo – jak správně dovodil soud prvního stupně – prokázáno, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv všech žalobců došlo dne 24. 7. 1997, kdy byl usmrcen manžel žalobkyně a otec žalobců b)

a c), mohli žalobci oprávněně uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích poprvé následujícího dne 25. 7. 1997. Od tohoto data počala také běžet obecná tříletá promlčecí doba. Za situace, kdy žalobci podali žalobu u soudu až 2. 2. 2005, tedy

po uplynutí promlčecí doby, bylo třeba k uplatněné námitce promlčení žalovaným přihlédnout a dovodit promlčení uplatněného nároku.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podávají je z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř., jež shledávají v hodnocení otázky promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Zejména namítají, že nárok na náhradu nemajetkové není možno nepřiznat s ohledem na promlčení, neboť není zřejmé, od kdy by promlčecí doba měla plynout. Od kdy může běžet například subjektivní lhůta, zda se jedná o promlčení práva, které odpovídá škodě na zdraví, kde neběží objektivní lhůta ve smyslu ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. Dále též není patrné, od kdy mohlo být právo vykonáno poprvé ve smyslu ustanovení § 101. Pokud se v úvahu ohledně intenzity útoku bere ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k porušení práva došlo, pak je nutné ke každému uplatněnému právu na poskytnutí satisfakce dokládat vždy konkrétní skutečnosti dosvědčující závažnost vzniklé újmy. Teprve tehdy je možno hodnotit výši náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. Najisto by musela být postavena odpovědnost žalovaného za útok až po právní moci rozsudku o jeho vině. Nárok na náhradu škody na zdraví vzniklý v důsledku dopravní nehody je možno uplatnit v adhezním řízení na rozdíl od práva na ochranu osobnosti. Pokud pak není patrna ani promlčecí doba, není možno určit počátek promlčecí doby, není možno uplatnit nároky vzniklé v důsledku porušení osobnostních práv v adhezním řízení, pak se nepochybně o promlčení takových práv jednat nemůže. I přesto, že náhrada nemajetkové újmy je vyjadřována v penězích, neztrácí tímto svou povahu náhrady za zásah do osobnostního, tedy nemajetkového práva. Stále se jedná o právo, které je svým základem právem nemajetkovým a které připadá do úvahy, kdy aplikace zcela jistě nemajetkových práv dle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. nepostačuje. Nemožnost promlčení nároků žalobců na náhradu nemajetkové újmy v penězích vyplývá též ze systematiky občanského zákoníku. Z ustanovení § 16 obč. zák. jasně plyne, že vedle neoprávněného zásahu do osobnostních práv může ten, kdo neoprávněně do nich zasáhne, způsobit škodu, za kterou odpovídá dle příslušných ustanovení obč. zák. Pokud je tedy výslovně připuštěna možnost vedle nároků uvedených v ustanovení § 13 obč. zák. domáhat se též náhrady škody, je na místě závěr, že nároky dle ustanovení § 13 obč. zák. jsou nároky nemajetkové, které se v souladu s ustanovením § 100 odst. 2 obč. zák. nepromlčují. Žalobci dále odkazují i na argumentaci soudu prvního stupně včetně citované judikatury. Žalobci navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, jde o rozhodnutí, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, proto v uvedeném rozsahu přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)

a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).

Protože nebylo zjištěno a ani dovolateli tvrzeno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, předmětem přezkumu je pouze uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v závěrech o promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to morální nebo případně i relutární).

Podle ustanovení § 100 odst. 2 věta první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

K otázce, zda se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčuje či nikoliv, se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn.

31 Cdo 3161/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník 2009, v němž konstatoval, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje, a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde

o osobní právo majetkové povahy (obdobně viz. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2008). Proto právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. promlčení podléhá.

V citovaném rozsudku se poukazuje na to, že problematikou právní úpravy možnosti náhrady imateriální újmy se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (vyhlášen pod č. 265/2005 Sb.), kde dovodil, že legislativní pojetí škody jako materiální újmy nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu, spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle § 11 a § 13 občanského zákoníku. Jedná se o jiný nárok, než je náhrada škody, jejíž způsob a rozsah náhrady odškodnění pozůstalých za ztrátu blízké osoby upravil § 444 odst. 3 obč. zák. v důsledku jeho novely provedené zák. č. 47/2004 Sb. s účinností od 1. 5. 2004.

Ani odlišnost takového nároku (v daném případě předmětu tohoto řízení) od náhrady škody, s níž zákon nepochybně její nevymahatelnost pro případ námitky promlčení spojuje, však předmětný nárok nečiní nemajetkovým a tudíž jej nemůže zakládat nepromlčitelným. Institut náhrady nemajetkové újmy jako subjektivního práva specifického obsahu je s promlčitelností spojován i v § 1 odst. 3 a § 33 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Je-li obsahem nároku na náhradu nemajetkové újmy požadavek na zaplacení peněžní částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby plynutí času nebyly přiznány žádné právní účinky. Přípustnost námitky promlčení proti takovému nároku umožňuje přihlédnout k omezeným možnostem prosaditelnosti práva a obrany proti němu. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění

u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.

K vyloženému právnímu závěru dovolací soud přihlédl i při svém rozhodování o tomto dovolání a pro stručnost na něj odkazuje. Počátek běhu obecné tříleté promlčecí doby dle ustanovení § 101 obč. zák. je vázán na okamžik, kdy došlo k neoprávněnému zásahu objektivně způsobilého porušit nebo ohrozit osobnostní práva fyzické osoby (srov. shora citované rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2008). Promlčecí doba tedy začíná běžet dnem následujícím po dni, kdy došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, jak správně uvádí v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud, s jehož závěry o promlčení nároku žalobců se dovolací soud ztotožňuje, a proto na ně v plném rozsahu odkazuje.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.

Uvedené závěry mají podpůrný význam i pro úvahu, zda je ve věci přípustné dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé. V této části rozhodnutí odvolacího soudu nelze klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Není proto možno dovodit, že by proti tomuto výroku bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců – aniž by se mohl věcí dále zabývat – v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o.s.ř., když dovolací soud v daném případě shledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující, aby úspěšnému žalovanému nebyla výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána, jež spočívají v okolnostech daného případu, když žalovaný byl původcem neoprávněného zásahu do osobností žalobců.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. října 2009

JUDr. Karel Podolka,v. r.

předseda senátu

Vydáno: 09. October 2009