JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 4084/2014

Nárok účastníků nabídkového řízení účastnit se procesu posuzování obci doručených nabídek

Právní věty

  1. Účastníci tzv. nabídkového řízení, jež se realizuje za podmínek publikovaných v obecním záměru, nemají právní nárok účastnit se procesu posuzování obci doručených nabídek, či procesu otevírání obálek v případě nabídkového řízení formou tzv. obálkové metody. To neplatí, pokud by bylo zjištěno, že důsledkem vyhodnocovacího procesu nabídkového řízení bylo obejít zákon a upřednostnit konkrétní subjekt, s nímž nakonec obec uzavřela předmětný právní úkon, nebo v případě, že podmínkou vyhodnocovacího procesu bylo i oprávnění účastníků nabídkového řízení zúčastnit se takového procesu, jež však ze strany obce nebylo dodrženo.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně RODISO, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, identifikační číslo osoby 241 32 136, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalovaným 1) městu Přibrami, se sídlem v Příbrami I, Tyršova 108, identifikační číslo osoby 002 43 132, zastoupenému JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Mariánské údolí 126, a 2) TRITICUM, a. s., se sídlem v Plzni, Slovanská alej 24/1960, identifikační číslo osoby 630 80 702, zastoupené Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem se sídlem v Plzni, Nádražní 2744/14, za účasti Z. H., vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného Z. B., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 12/2012, o dovolání žalobkyně a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2013, č. j. 24 Co 390/2013-457, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2013, č. j. 24 Co 390/2013-457, se ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací zpět Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. února 2013, č. j. 14 C 12/2012-289, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný 1) je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni a o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo jednoznačně prokázat, že by ze strany žalovaného (1/) došlo při oznámení záměru prodeje sporných nemovitostí k porušení zákona, neboť kupní cena nabídnutá žalovanou (2/) byla ze všech nabídek nejvyšší a téměř o 50 % překročila částku, na kterou nemovitosti ohodnotil znalec․ Nepodařila se ani prokázat jakákoliv manipulace s nabídkami a netransparentnost vypsaného nabídkového řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva ze dne 19. ledna 2012, na základě které žalovaný 1) prodal žalované 2) předmětné nemovitosti, není postižena absolutní neplatností. Nákladový výrok nalézací soud odůvodnil odkazem na § 5 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na její straně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2013, č. j. 24 Co 390/2013-457, potvrdil (v napadených výrocích I., III. a IV.) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rovněž ani odvolací soud neshledal, že by předmětná kupní smlouva byla postižena absolutní neplatností, a že by v důsledku toho žalovaný 1) byl (i nadále) vlastníkem předmětných nemovitostí (nabídkové řízení vycházelo z podmínek zákona o obcích, upravených v publikovaném záměru žalované 1/, kupní cena nebyla v podstatném rozporu s cenou nemovitostí v daném místě a čase, nebyl shledán nesoulad mezi zveřejněným záměr prodeje a příslušným usnesením zastupitelstva o majetkoprávním úkonu, nabídkové řízení nebylo netransparentní).
Nákladový výrok odvolací soud odůvodnil s tím, že v předmětné věci jde o právo ocenitelné penězi (s ohledem na sjednanou kupní cenu v předmětné kupní smlouvě), a proto by v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (dále též „vyhláška č. 177/1996 Sb.“) bylo sice namístě vycházet při stanovení sazby mimosmluvní odměny podle § 7 této vyhlášky z ceny tohoto práva, a následně v souladu s § 9 odst. 4 písm. c) cit. vyhl. z tarifní hodnoty 50.000,- Kč (3 úkony právní služby), což by ovšem ve srovnání se zrušenou vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníků advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (dále též „vyhláška č. 484/2000 Sb.“) znamenalo sazbu odměny za 1 úkon právní služby v částce 52.500,- Kč bez daně z přidané hodnoty (u 5, resp. 4 úkonů právní služby) a v částce 3.100,- Kč bez daně z přidané hodnoty (u 3 úkonů právní služby), tedy soudní přísudek v podstatně vyšší částce, než podle zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. S ohledem na Ústavním soudem zrušenou vyhlášku č. 484/2000 Sb. musel odvolací soud při aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. respektovat předchozí judikaturu (zejména Ústavního soudu), která zdůrazňovala, že výše nákladů řízení nemůže být zjevně nepřiměřená předmětu sporu. I když vyhláška č. 177/1996 Sb. respektuje počet vynaložených úkonů právním zástupce, ve své podstatě však je i nadále založena jinak na paušalizaci odměny za právní zastoupení advokátem, která nemusí vždy odrážet skutečnou věcnou a časovou náročnost právního zastoupení při uplatňování či bránění práva. V dané věci se odvolacímu soudu jevila odměna advokáta, vypočtená pro řízení před soudem prvního stupně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., jako zcela zjevně nepřiměřená věcné a časové náročnosti tohoto sporu. Za přiměřenou a s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu za ústavně konformní, se mu jeví náhradě nákladů řízení, kterou v součtu za všechny úkony právní služby přiznal soud prvního stupně, tj. odměna ve výši 20.000,- Kč s připočtením režijních paušálů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby. Vzhledem k tomu, že žalovaní do nákladového výroku odvoláním nebrojili, odvolací soud nemohl právní postavení žalovaných v tomto směru (změnou prvoinstančního nákladového výroku) zhoršit, a proto potvrdil i rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení.
Náklady odvolacího řízení odvolací soud odůvodnil s odkazem na § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy vycházel z tarifní odměny 50.000,- Kč, což představuje odměnu 3.100,- Kč za jeden úkon právní služby; v daném případě tedy činila advokátní odměna (advokátů žalovaných 1/ a 2/) při třech úkonech právní služby částku 9.300,- Kč, to vše ještě s připočtením režijních nákladů a přísl. daně z přidané hodnoty.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně i žalovaná 2).
Žalobkyně spatřuje „nesprávnost názoru odvolacího soudu v tom, že neumožnění kontroly při otevírání obálek v rámci výběrového řízení nezakládá nedostatek netransparentnosti či neprůhlednosti při nakládání s obecním majetkem.“ Namítá, že v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) byla stanovena zásada, že při prodeji majetku ve vlastnictví obce musí být dodrženy požadavky transparentnosti, průhlednosti a účelnosti nakládání s majetkem (žalobkyně v tomto směru odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4255/2009). Z toho žalobkyně dovozuje, že byl-li v posuzovaném případě prodej prováděn žalovaným 1) tzv. obálkovou metodou při stanovení pevné lhůty pro podávání nabídek, pak je pro dodržení zásady transparentnosti nezbytné umožnit uchazečům účast při otevírání obálek a kontrolu tohoto procesu. Tento požadavek ovšem v daném případě dodržen nebyl.
Žalobkyně dále spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu při řešení otázky, zda v posuzované věci byla dodržena lhůta pro podávání nabídek podle § 39 odst. 1 zákona o obcích. Žalovaný 1) lhůtu pro podávání nabídek zkrátil (lhůta skončila ve 12.00 hod. 15. dne od zveřejnění), navíc stanovil další věcné podmínky pro možnost podání nabídky (složit kauci ve výši 6.000.000,- Kč)., což způsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy.
Žalobkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že určí, že žalovaný 1) je vlastníkem předmětných nemovitostí, a přizná žalobkyni vůči žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, případně rozsudek odvolacího soudu zruší, zruší též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátí prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) (dále též „dovolatelka“) dovolánim napadla nákladový výrok II. rozsudku odvolacího soudu, když z hlediska přípustnosti dovolání je určující výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla dovolateli odepřena (dovolatelka odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 34/2013). Odvolací soud při určení výše nákladů odvolacího řízení sice správně vyšel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., nesprávně však aplikoval § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky, neboť v daném případě se jednalo o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, jejichž hodnotu bylo možné ocenit, a to částkou shora uvedené kupní ceny ve výši 20.500.000,- Kč (na podporu své argumentace dovolatelka odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 33 Odo 725/2005, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, a dále na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1332/07 a sp. zn. II. ÚS 2811/08). Odvolací soud tedy měl při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení vycházet podle § 8 odst. 1 za použití § 7 bod 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a teprve poté, měl-li za to, že částka takto vypočtená je nepřiměřená, měl využít jiné právní prostředky k modifikaci její výše. Odvolací soud navíc závěr o nepřiměřenosti dovoletelkou požadované částky náhrady nákladů řízení nijak konkrétně neodůvodnil a své úvahy týkající se otázky věcné a časové náročnosti sporu v odůvodnění svého rozsudku vůbec neuvedl. Kromě toho měl odvolací soud znovu určit výši nákladů prvoinstančního řízení, a to podle vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť v době rozhodování odvolacího soudu byla vyhl. č. 484/2000 Sb. zrušena. Dovolatelka předkládá správný výpočet náhrady nákladů řízení před oběma soudy a navrhuje, aby v tomto rozsahu dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a dovolatelce přiznal náhradu nákladů řízení (nyní již) před soudy všech stupňů.
K podaným dovoláním se vyjádřil žalovaný 1) i žalovaná 2).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně proti (v záhlaví označenému) rozsudku odvolacího soudu je třeba podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je souladné s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu.
Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce3b) obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní jednání neplatné. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního (katastrálního) zákona platného ke dni zveřejnění záměru.
Smyslem a účelem institutu záměru je, aby příslušné právní úkony probíhaly transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli případně upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a případně, aby měli možnost sami vstoupit do tzv. nabídkového řízení jako zájemci, a aby před uplynutím stanovené lhůty orgány obce neučinily taková opatření, pro která by ke včasné nabídce jiného zájemce již nemohlo být přihlédnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2146/2010; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 19. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 1932/2008, zdůraznil, že zákon o obcích přesně stanoví, jaké povinné náležitosti záměru obce k nakládání s majetkem obce musí být splněny, a že jeho povinné náležitosti tedy nelze rozšiřovat na údaje zákonem nevyžadované a z jejich absence pak dovozovat absolutní neplatnost následně uzavřeného právního úkonu. Dále uvedl, že je logické, že naprosto postačí, aby záměr obce obsahoval pouze zákonem stanovené základní informace, když jeho smyslem je pouze informovat o tom, že obec hodlá určitým způsobem s určitým majetkem obce naložit a okolnost, že záměr obce nebyl publikován po (celou) dobu patnácti dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu ovšem (bez dalšího) nevede k absolutní neplatnosti právního úkonu; takový právní úkon by byl stižen neplatností od samého počátku pouze v situaci, jestliže by v důsledku nedodržení doby publikace nemohl potencionální zájemce učinit obci příslušnou nabídku, resp. pokud by obec při rozhodování takto učiněnou nabídku zájemce (právě z důvodu nedodržení zákonné patnáctidenní doby) již nevzala v úvahu. V usnesení ze dne 3. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 4108/2008, Nejvyšší soud dodal, že splnění dalších podmínek není při převodu vlastnického práva k nemovitosti na straně obce zákonem vyžadováno, jestliže však obec stanovila poměrně detailním způsobem kritéria výběru zájemce o koupi, může být tento postup plně srozumitelný v případech, kdy obec jakožto prodávající má zájem na tom, aby nemovitost nabyl takový subjekt, u něhož budou naplněny předpoklady finančně zajištěného a řádného hospodáře. Takový postup Nejvyšší soud neshledal ani v rozporu s právními předpisy. Akcentoval obecný požadavek, aby tzv. nabídkové řízení probíhalo v souladu s dobrými mravy a principy slušnosti, tedy aby předem stanovená kritéria nebyla chápána pouze jako záminka pro výběr předem stanoveného zájemce, a uzavřel, že by nebylo možné přijmout ani takový postup, při němž by byl vybrán zájemce, jenž předem stanovená kritéria nesplňoval, a to na úkor jiného zájemce, jenž daným podmínkám dostál.
Záměr obce prodat nemovitý majetek není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí, nepředstavuje návrh na uzavření převodní smlouvy a nebyl (ve smyslu přechozího občanského zákoníku) ani právním úkonem, který by podléhal režimu občanského zákoníku; Teprve tehdy, až dojde k vlastní realizaci předsevzatého záměru (nemovitost prodat), budou účastníci následného právního vztahu vystaveni závazkovému režimu podle občanského zákoníku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. 258/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 1383/2010). V této souvislosti lze také odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 3 Ans 8/2005 (veřejnosti přístupný na internetových stránkách uvedeného soudu http://nssoud.cz), v němž se připomíná, že při nakládání s vlastním majetkem a hospodaření s ním vystupuje obec jakožto účastník soukromoprávních vztahů, nikoli jako nositel moci veřejné, a že usnesení zastupitelstva obce, jímž byl schválen k prodeji pozemek ve vlastnictví obce, není rozhodnutím, jímž by obec autoritativně rozhodovala o veřejných subjektivních právech fyzických a právnických, a nelze je tudíž napadnout žalobou ve správním soudnictví. Lze k tomu doplnit, že tyto závěry lze tím spíše přiměřeně vztáhnout na proceduru týkající se publikace záměru, příp. vyhodnocení nabídek orgánem obce k tomu určeným, příp. pro tento účel komisí zřízenou příslušným orgánem obce atd.
Z obecního zřízení ani z žádného jiného právního předpisu, ani z dosud publikované judikatury dovolacího soudu či Ústavního soudu nelze dovodit, že by účastníci tzv. nabídkového řízení, jež se realizuje za podmínek publikovaných v záměru, měli právní nárok účastnit se procesu posuzování obci doručených nabídek, či procesu otevírání obálek v případě nabídkového řízení formou tzv. obálkové metody. O zcela jinou situaci by se jednalo, pokud by bylo zjištěno, že důsledkem vyhodnocovacího procesu nabídkového řízení bylo obejít zákon a ve skutečnosti privilegovat konkrétní subjekt, s nímž nakonec obec uzavřela předmětný právní úkon. Případně pokud by součástí podmínek takové verifikace bylo i oprávnění účastníků nabídkového řízení zúčastnit se takového procesu, jež však ze strany obce nakonec dodrženo, resp. respektováno nebylo; o žádnou z těchto alternativ se v daném případě ovšem nejedná.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při posuzování souladnosti a transparentnosti vyhodnocení nabídek doručených žalovanému 1) podle publikovaného záměru z hlediska řešení právní otázky platnosti následně učiněného právního úkonu (předmětné kupní smlouvy) nijak nepochybil a jeho přijaté závěry, s ohledem na učiněná skutková zjištění, nejsou v rozporu s připomenutou judikaturou dovolacího soudu.
K otázce zachování doby zveřejnění záměru odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že v daném případě „původní záměr obce prodat svůj nemovitý majetek byl vyvěšen dne 19. 09. 2011 a doplněný závěr obce prodat svůj nemovitý majetek byl vyvěšen dne 19. 09. 2011“, přičemž k tomu uvedl, že „i za předpokladu, že by se jednalo o nový záměr, pak, pokud zastupitelstvo Města Příbram na svém veřejném zasedání, konaném dne 19. 12. 2011, přijalo usnesení....kterým byl schválen souhlas prodeje sporných nemovitostí ve prospěch žalované společnosti...nezbývá než uzavřít, že smysl zveřejnění záměru obce k převodu nemovitého majetku byl tímto postupem naplněn, aniž by bylo namístě učinit závěr o neplatnosti posuzovaného kupní smlouvy z tohoto důvodu.“ Rozhodnutí odvolacího soudu tak konvenuje rozhodnutí dovolacího soudu mj. ve věci sp. zn. 30 Cdo 2146/2010, z nějž ostatně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (na podporu svého právního posouzení věci) také cituje. I v tomto směru je tedy dovolací argumentace žalobce nedůvodná.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud ovšem dovolání žalované 2) (dovolatelky), směřující do nákladového výroku II. rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím k závěrům formulovaným např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, shledal ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným i důvodným.
Odvolací soud správně zaznamenal dosah plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž došlo (dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, kterážto skutečnost nastala dne 7. května 2013, kdy byl uvedený nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/2013 Sb., v částce 52) ke zrušení již shora označené vyhlášky č. 484/2000 Sb. a správně vyvodil, že je zapotřebí při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení postupovat ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. Pominul však, že je-li odvolacím soudem po dni 7. května 2013 přezkoumávána správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení za zastoupení advokátem, pak s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13 – k onomu nálezu – uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., a při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, je namístě postup podle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tedy o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně za právní zastoupení účastníka advokátem lze rozhodnout jen podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. závěry vyjádření v R 73/2013, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 25 Cdo 1258/2014, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013).
Potvrdil-li odvolací soud jako správný (byť s vyloženými výhradami) rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o náhradě nákladů řízení, ač v něm vypočtená náhrada nákladů řízení dovolatelky za zastoupení advokátem vycházela z již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud dále nezohlednil důsledně judikaturu dovolacího soudu, která ve sporech o určení vlastnického práva k nemovitému majetku dospěla k závěru odlišnému od odvolacího soudu (k tomu srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, sp. zn. 30 Cdo 449/2014). Poněvadž v daném případě předmětem právního úkonu bylo určení vlastnického práva k nemovitým věcem, které jsou penězi ocenitelné, bylo nezbytné, aby odvolací soud nejprve vypočetl z příslušné tarifní hodnoty výši odměny a teprve poté se případně zabýval otázkou reflexe právních závěrů obsažených ve shora označeném plenárním nálezu Ústavního soudu. Jinými slovy řečeno, teprve po takovém výpočtu byl vytvořen prostor pro následné úvahy odvolacího soudu stran zohlednění a do přijatého rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (ve vazbě na zjištěné okolnosti případu) promítnuté otázky týkající se věcné náročnosti sporu, počtu provedených úkonů ve věci, časové náročnosti a účelnosti vymáhání práva nebo bránění práva, kdy hranice ústavní souladnosti, resp. limity odměn advokátů byly (z hlediska pojetí právního státu) nastaveny (vymezeny) nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (s ohledem na závěry obsažené v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 988/12) závěrem vyložil, že za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.
Nutno také zdůraznit, že v uvedeném plenárním nálezu Ústavní soud navázal na svou předchozí judikaturu, v níž se na základě ústavních stížností zabýval otázkou nákladů řízení a stanovení výše jejich náhrady ve sporech, které byly vedeny o bagatelní částky na základě tzv. formulářových žalob podávaných subjekty, které příslušné pohledávky nabyly zpravidla postoupením, a to se záměrem profitovat na přiznané náhradě nákladů řízení, kde na straně žalované stál spotřebitel (srov. zejména bod 98 a obiter dictum; viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. září 2013, sp. zn. III. ÚS 1960/13).
Odvolací soud v posuzované věci nijak nezohlednil zásadní fakt, že dovolatelka v daném případě využila svého zákonného práva a ve sporu, kdy bylo zpochybňováno její vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku v poměrně vysoké hodnotě, se obrátila na advokáta, aby v jejím zastoupení bránil vůči žalobkyni její vlastnické právo, přičemž v důsledku toho jí nepochybně objektivně vznikly náklady, které jen stěží (uplatňoval-li advokát žalobkyně ve smyslu platné právní úpravy – k tomu srov. § 22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů – zálohu na odměnu), s přihlédnutím k předmětu sporu, mohly být pokryty odvolacím soudem přiznanými náklady řízení. Je sice základní povinností soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení zabývat se jejich účelností, avšak současně je zapotřebí velmi pečlivě vážit všechna kritéria (zvláštnost případu, princip proporcionality, nezbytnost jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam, s vyloučením případných duplicitních či snad vícenásobně se opakujících úkonů, které z objektivního hlediska jsou via facti úkony a tedy výdaji – z pohledu uplatňování či bránění práva – zbytnými atd.), která spoluurčují účelnost vynaložených nákladů. Takové posouzení ovšem z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyvodit nelze.
Poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném nákladovém výroku II. není z vyložených důvodů správné, přičemž nebyly naplněny podmínky pro změnu rozhodnutí ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Vydáno: 25. February 2015
Vloženo: 24. February 2016

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč