JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 3920/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) A. K., a b) T. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované S. ž. d. c., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 145/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006, č.j. 1 Co 256/2006-72, takto:

Dovolání žalobců proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006, č.j. 1 Co 256/2006-72, se zamítá.

Dovolání žalobců proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006, č.j. 1 Co 256/2006-72, se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2006, č.j. 34 C 145/2005-32, ve znění usnesení ze dne 12. července 2006, č.j. 34 C 145/2005-57, uložil v zákonné lhůtě žalované povinnost zaplatit žalobci a) 200.000,- Kč (výrok I.) a žalobci b) 200.000,- Kč (výrok II.). Žalobu, aby žalovaná zaplatila každému z žalobců dalších 40.000,- Kč zamítl (výrok III.). Současně zavázal žalovanou zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši po 23.142,75 Kč (výrok IV.).

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že J. K., otec žalobců, přišel dne 10. 5. 2002 o život při dopravní nehodě zaviněné pracovníky žalované, při níž došlo k čelnímu střetu protijedoucích nákladních vlakových souprav poté, co jeho zaměstnanci pustili na jednu kolej proti sobě dvě vlakové soupravy. Dovodil, že tak došlo k neodčinitelnému a definitivnímu zásahu do soukromí žalobců, konkrétně do jejich práva na rodinný život. S ohledem na velice úzké vzájemné rodinné vazby shledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. V této souvislosti dospěl k závěru, že náhrada nemajetkové újmy v penězích se nepromlčuje. Při stanovení její výše přihlédl jako k vodítku k ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. a dále k tomu, že na rozdíl od M. K., matky žalobců, žijící s jejich otcem ve společné domácnosti, které byla na této náhradě přiznána částka 240.000,- Kč, žili žalobci již odděleně ve vlastních rodinách, popř. s přítelkyní, takže u nich došlo k méně závažnému zásahu do osobnostních práv.

K odvolání žalobců i žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému žalobci 200.000,- Kč (výrok I.). V zamítavém výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož úmrtím otce žalobců v souvislosti s nehodou způsobenou jednáním zaměstnanců žalované došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, konkrétně do práva na jejich soukromí, jehož součástí je i rodinný život. Shodně se soudem prvního stupně dovodil odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 obč. zák. Za opodstatněné považoval v obdobných případech i uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích jako prostředku ochrany proti neoprávněnému zásahu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však zaujal právní názor, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se promlčuje. Jestliže tento prostředek ochrany proti neoprávněnému zásahu do osobnostních práv je vyjádřen peněžním ekvivalentem, odvolací soud neshledává důvod, aby na rozdíl od jiných práv majetkové povahy nepodléhal promlčení. Na podporu tohoto závěru poukázal jednak na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, v němž se s odkazem na čl. 5 odst. 5 Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dovozuje, že pojmem škoda se rozumí jak škoda hmotná, tak škoda nehmotná, jednak na zák. č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, který i u nyní již zákonem zakotveného nároku na náhradu nemajetkové újmy stanovil promlčecí dobu. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se proto podle názoru odvolacího soudu promlčuje v obecné tříleté promlčecí době (§ 101 obč. zák.). Jestliže v projednávané věci vznikla nemajetková újma dne 10.5.2001 a žaloby žalobců následně spojené ke společnému projednání byly doručeny soudu prvního stupně dne 27. 10. 2005, byly podány po uplynutí promlčecí doby. Námitka promlčení uplatněná žalovanou v řízení před soudem prvního stupně je proto důvodná a je třeba k ní při rozhodování přihlížet.

Proti výrokům I. a II. tohoto rozsudku podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují, pokud směřuje proti výroku I., z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,

a pokud směřuje proti výroku II., z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání podávají z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2

písm. b) o.s.ř. Žalobci namítají, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou podání odvolání subjektem, který nebyl účastníkem předchozího řízení, totiž Českými drahami, a.s., jak vyplývá z razítka u podpisu na odvolání žalované. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích jako forma satisfakce za neoprávněný zásah do osobnostních práv se promlčuje. Pokud odvolací soud opírá svoji argumentaci o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, nepřípustně směšuje nárok na náhradu škody a nárok na náhradu nemajetkové újmy jako formu satisfakce za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Za nepřípadný žalobci považují

i odkaz odvolacího soudu na zák. č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zák.

č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a který upravuje nárok na náhradu nemajetkové újmy, u něhož stanovil promlčecí dobu. Jedná se ovšem o speciální ustanovení, které se uplatní jen v tomto konkrétním případě a na ustanovení obč. zák.

o ochraně osobnosti upravující finanční satisfakci nedopadá. Žalobci nastolují rovněž otázku, proč odvolací soud považoval za okamžik vzniku nemajetkové újmy den smrti žalobce, od kterého počíná běžet promlčecí doba. S tím spojují otázky, zda vzniká zásah do osobnostních práv objektivně již na základě právní skutečnosti nebo až poté, co tuto právní skutečnost vnímá subjekt jako zásah do svého osobnostního práva. Dále, jestli zde tedy pro běh promlčecí doby platí subjektivní a objektivní lhůty, a posuzuje-li

se běh těchto lhůt jako u škod na zdraví. Žalobci jsou toho názoru, že dovolací soud

by při posuzování důvodnosti dovolání měl vzít v úvahu, že žalobci postupovali

při uplatnění svého nároku také v důvěře v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v minulosti judikoval, že právo na přiměřené zadostiučinění podle ustanovení § 13

obč. zák. se nepromlčuje jako celek. Bylo by v rozporu s principem právní jistoty, kdyby se dovolací soud od svého předchozího názoru odchýlil, aniž zde byl dostatečně legitimní důvod pro takový postup. V tomto směru žalobci odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05. Žalobci navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. změněn, jde o rozhodnutí, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, proto v uvedeném rozsahu přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)

a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolateli tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se ze spisu nepodávají. Dovolatelé zpochybňují, že odvolání bylo podáno žalovanou, a dovozují, že bylo podáno Č. d., a.s., jak vyplývá z razítka u podpisu na odvolání. Z obsahu spisu vyplývá, že zaměstnanec žalované M. J. prokázal, že je oprávněn jednat za žalovanou předložením pověření jednat za žalovanou v předmětné věci udělené mu statutárním zástupcem žalované (č.l. 22 spisu) v souladu s ustanovením § 21 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně (č.l. 36 – 38) bylo podáno na hlavičkovém papíře žalované a je řádně podepsané pověřeným zaměstnancem žalované M. J. Skutečnost, že k jeho podpisu

je připojeno razítko Č. d., a.s., které není nezbytnou náležitostí podpisu, nemůže zpochybnit skutečnost, že dovolání podala žalovaná.

Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, předmětem přezkumu je uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v závěrech o promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to morální nebo případně i relutární).

Podle ustanovení § 100 odst. 2 věta první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

K otázce, zda se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčuje či nikoliv, se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník 2009, v němž konstatoval, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje, a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde

o osobní právo majetkové povahy (obdobně viz. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2008). Proto právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. promlčení podléhá.

V citovaném rozsudku se poukazuje na to, že problematikou právní úpravy možnosti náhrady imateriální újmy se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (vyhlášen pod č. 265/2005 Sb.), kde dovodil, že legislativní pojetí škody jako materiální újmy nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu, spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle § 11 a § 13 občanského zákoníku. Jedná se o jiný nárok, než je náhrada škody, jejíž způsob a rozsah náhrady odškodnění pozůstalých za ztrátu blízké osoby upravil § 444 odst. 3 obč. zák. v důsledku jeho novely provedené zák. č. 47/2004 Sb. s účinností od 1. 5. 2004.

Ani odlišnost takového nároku (v daném případě předmětu tohoto řízení)

od náhrady škody, s níž zákon nepochybně její nevymahatelnost pro případ námitky promlčení spojuje, však předmětný nárok nečiní nemajetkovým a tudíž jej nemůže zakládat nepromlčitelným. Institut náhrady nemajetkové újmy jako subjektivního práva specifického obsahu je s promlčitelností spojován i v § 1 odst. 3 a § 33 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Je-li obsahem nároku na náhradu nemajetkové újmy požadavek na zaplacení peněžní částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby plynutí času nebyly přiznány žádné právní účinky. Přípustnost námitky promlčení proti takovému nároku umožňuje přihlédnout k omezeným možnostem prosaditelnosti práva a obrany proti němu. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění

u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.

K vyloženému právnímu závěru dovolací soud přihlédl i při svém rozhodování o tomto dovolání a pro stručnost na něj odkazuje. Počátek běhu obecné tříleté promlčecí doby dle ustanovení § 101 obč. zák. je vázán na okamžik, kdy došlo k neoprávněnému zásahu objektivně způsobilého porušit nebo ohrozit osobnostní práva fyzické osoby (srov. shora citované rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2008). Promlčecí doba tedy začíná běžet dnem následujícím po dni, kdy došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv. V projednávané věci bylo prokázáno,

že neoprávněný zásah byl způsoben smrtí otce žalobců J. K. dne 10. 5. 2002. Žalobci mohli své právo na uplatnění náhrady nemajetkové újmy v penězích vykonat poprvé dne 11. 5. 2002. Od tohoto dne počala běžet obecná tříletá promlčecí doba, která skončila dnem 11. 5. 2005. Žalobci ovšem svoji žalobu podali u soudu až dne 27. 10. 2005, tedy po uplynutí promlčecí doby, a žalovaná proto uplatnila námitku promlčení důvodně.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.

Uvedené závěry mají podpůrný význam i pro úvahu, zda je ve věci přípustné dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé. V této části rozhodnutí odvolacího soudu nelze klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Není proto možno dovodit, že by proti tomuto výroku bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců – aniž by se mohl věcí dále zabývat – v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. října 2009

JUDr. Karel Podolka,v. r.

předseda senátu

Vydáno: 09. October 2009