JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 3810/2007

Bezdůvodným obohacením je i plnění podle vykonatelného rozhodnutí, které bylo zrušeno.

Právní věty

  1. Bezdůvodné obohacení představuje závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§ 48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§ 518 obč. zák.), dohody stran (§ 572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§ 36 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4189).

  2. Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva - tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno - plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku řeší soud jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1181, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, případně též publikaci Neoprávněný majetkový prospěch, Josef Vaněk, Panorama Praha 1987, str. 49 až 52, v níž je ohledně uvedených závěrů odkazováno na rozsudky bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 38/81, sp. zn. 1 Cz 75/82 a sp. zn. 1 Cz 39/83). Z uvedeného vyplývá, že spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak trvá i v případě zrušení pravomocného a vykonatelného rozsudku, který ho deklaroval, a poskytnuté plnění bylo od počátku i nadále podloženo právním důvodem; nemůže proto být posuzováno jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. Jestliže však právní důvod pro plnění dán nebyl a původní rozsudek tak byl nesprávný, spočíval právní důvod plnění jen ve vykonatelném soudním rozsudku; jeho zrušením však do té doby existující právní důvod odpadl a dříve zaplacené plnění se stalo bezdůvodným obohacením (přijetím plnění, jehož právní důvod odpadl).

  3. Těmito závěry se odvolací soud řídil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - pouze ohledně žalobcem uplatněného nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované tím, že jí jeho právní předchůdce v exekuci zaplatil podle později zrušeného pravomocného rozhodnutí náhradu nákladů řízení, když v novém rozhodnutí o zastavení řízení nebyla již povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení uložena, tak jako v původním rozhodnutí. V tomto rozsahu, tj. ohledně částky 78.985,- Kč, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s právní teorií i soudní praxí (dovolatelka navíc ani žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání nevymezila, neboť dovozovala přípustnost dovolání jako celku z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), a dovolání žalované není tudíž podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

30 Cdo 3810/2007

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce T., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované D. B. O. a.s., zastoupené
advokátkou, o zaplacení 1.108.370,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 48/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2007, č. j. 22 Co 763/2007-119, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2007, č. j. 22 Co 763/2007-119, se v části výroku, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.029.385,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % od 16. 9. 2005 do 31. 12. 2005, s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 24. 4. 2007 a od 25. 4. 2007 s úrokem z prodlení ve výši, která je v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka závislá na výši repo sazby stanovené Č. a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 % bodů, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Původní žalobce (T., s.r.o.) se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 3. 2. 2005, domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.108.370,30 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 17. 2. 2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 6 Co 2441/2002, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 33 C 79/2002, jímž bylo žalovanému (nyní žalobci) uloženo zaplatit žalobkyni (nyní žalované) částku 502.721,10 Kč jako neuhrazené nájemné za II., III. a IV. čtvrtletí roku 1998 na základě nájemní smlouvy ze dne 10. 4. 1996 a dále úroky z prodlení a náklady řízení ve výši 59.385,- Kč. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalovaný (nyní žalobce) dovolání, než však o něm bylo dovolacím soudem rozhodnuto, došlo na základě usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. 34 Nc 6435/2002, k exekuci, přičemž z účtu žalovaného (nyní žalobce) byly odepsány částky 502.721,10 Kč (jistina), 526.664,20 Kč (úroky z prodlení), 59.385,- Kč (náklady řízení) a 19.600,- Kč (náklady žalovaného v exekuci), tj. celkem 1.108.370,30 Kč. Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2003, č. j. 29 Odo 162/2003-99, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté dne 11. 12. 2003 vzala žalobkyně (nyní žalovaná) žalobu zpět a Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením sp. zn. 8 Co 2552/2003 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože tak neexistuje pravomocné rozhodnutí soudu, které by žalobci ukládalo povinnost zaplatit žalované částku 502.721,10 Kč s úroky, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení. Žalobce se navíc domnívá, že nárok uplatňovaný žalovanou v původním řízení o zaplacení nájemného za II. až IV. čtvrtletí 1998 je promlčen.

Okresní soud v Českých Budějovicích poté, co rozhodl, že namísto dosavadního žalobce bude v řízení pokračováno se společností T., spol. s r.o. (které byla pohledávka původním žalobcem postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek), rozsudkem ze dne 21. 12. 2006, č. j. 34 C 48/2006-87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 78.985,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky
od 17. 2. 2004 do zaplacení, co do částky 1.029.385,30 Kč s 2 % úrokem z prodlení
od 17. 2. 2004 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění,
že v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
33 C 79/2002 uplatnil žalobou D. B. O. a.s. proti T., s.r.o. nárok na zaplacení dlužného nájemného za II., III. a IV. čtvrtletí roku 1998 podle smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi nimi dne 10. 4. 1996. Rozsudkem soudu prvního stupně byla právnímu předchůdci žalovaného (nyní žalobce) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (nyní žalované) částku 502.721,10 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 59.385,- Kč; tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu a právnímu předchůdci žalovaného (nyní žalobce) bylo uloženo zaplatit žalobkyni (nyní žalované) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19.600,- Kč. Na základě těchto titulů vedla žalobkyně (nyní žalovaná) vůči právnímu předchůdci žalovaného (nyní žalobce) exekuci (viz spis Okresního soudu v Českých Budějovicích zn. 34 Nc 6435/2002), v níž uvedené nároky byly vymoženy, přičemž právní předchůdce žalovaného (nyní žalobce) zaplatil celkem 165.338,- Kč jako odměnu exekutora a dále částku 1.108.370,30 Kč ve prospěch žalobkyně (nyní žalované); z této částky činila jistina 502.721,10 Kč, úroky z prodlení 526.664,20 Kč, 59.385,- Kč náklady za řízení před soudem prvního stupně a 19.600,- Kč náklady odvolacího řízení. K dovolání právního předchůdce žalovaného (nyní žalobce) byl rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 29 Odo 162/2003-99, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu, že se měl zabývat námitkou promlčení uplatněnou žalovaným (v daném řízení žalobcem, resp. jeho právním předchůdcem),
a to jak z pohledu platnosti tak i neplatnosti nájemní smlouvy. V odvolacím řízení pak žalobkyně (nyní žalovaná) vzala žalobu zpět z důvodu, že uplatněný nárok byl zcela uspokojen v exekuci; odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ustanovení § 451 a § 455 obč. zák. a zaujal právní názor, že přijal-li věřitel
plnění (lhostejno, zda dobrovolné, či vymožené v exekuci) a později došlo
cestou mimořádného opravného prostředku ke zrušení exekučních titulů, aniž by v pokračujícím řízení bylo věcně rozhodnuto, může být takové plnění považováno
za bezdůvodné obohacení jako plnění z právního důvodu, který odpadl, pouze v případě, že právní důvod pohledávky vyplývá pouze z rozhodnutí soudu (rozhodnutí soudu má v takovém případě konstitutivní charakter); jde např. o nárok na náhradu zaplacených nákladů soudního řízení. Pokud však ohledně jiného nároku má soudní rozhodnutí povahu pouze deklaratorní, když právní důvod vyplývá z ustanovení hmotného práva,
a existuje ještě před vydáním rozhodnutí, o bezdůvodné obohacení se jednat nemůže, neboť právní důvod pohledávky, která byla plněna, zrušením rozhodnutí soudu neodpadl, ale zůstal zachován. Zaplatil-li tudíž právní předchůdce žalobce žalované
v exekuci částku 502.721,10 Kč na jistinu a částku 526.664,20 Kč na úroky z prodlení, právním důvodem, který bez ohledu na zrušení rozhodnutí soudu trvá, je nárok na úhradu nájemného z nájemní smlouvy, eventuelně při závěru o neplatnosti smlouvy nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nebytových prostor, neboť takový právní důvod trvá od samého počátku, rozhodnutím soudu je pouze přezkoumán a deklarován, nikoliv založen. Zdůraznil, že pro rozhodování v dané věci není rozhodné, zda nájemní smlouva ze dne 10. 4. 1996 byla či nebyla platná, neboť
při obou eventualitách existuje od samého počátku hmotněprávní důvod nároku,
ať již jde o nárok z platné smlouvy, či o nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Dovodil, že zrušením exekučních titulů v dovolacím řízení nevzniká ohledně přisouzené jistiny a úroku z prodlení bezdůvodné obohacení z důvodu odpadnutí právního důvodu, když právním důvodem takového plnění nejsou rozhodnutí soudu, ale právním důvodem je plnění ze smlouvy, event. nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor. Jiná je však situace u nároku na náhradu nákladů řízení, protože rozhodnutí soudu o tomto nároku je jediným a přímým právním důvodem jeho vzniku. Bylo-li tedy v konečném rozhodnutí rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, právní důvod plnění náhrady nákladů řízení na základě předchozích zrušených rozhodnutí takovým rozhodnutím odpadl. Pokud pak jde
o námitku žalobce, že v době nuceného vymožení nároku byl nárok promlčen, poukázal soud prvního stupně na ustanovení § 455 odst. 1 obč. zák., podle nějž přijetí plnění z promlčeného dluhu se nepovažuje za bezdůvodné obohacení. Uzavřel, že ohledně plnění částky 1.029.385,30 Kč, která je souhrnem plateb na jistinu a úroky z prodlení,
se nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalované, a proto žalobu v tomto rozsahu zamítl; ohledně částky 78.985,- Kč s příslušenstvím, která je souhrnem plnění právního předchůdce žalobce na úhradu nákladů řízení, žalobě vyhověl.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2007, č. j. 22 Co 763/2007-119, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 1.108.370,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % od 16. 9. 2005 do 31. 12. 2005, s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 24. 4. 2007 a od 25. 4. 2007 je úrok z prodlení ve výši, která je v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka závislá na výši repo sazby stanovené Č. a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 % bodů, žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci úrok z prodlení z částky 1.108.370,30 Kč ve výši 2 % od 17. 2. 2004 do 15. 9. 2005 zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na rozdíl od něj dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou bezdůvodným obohacením (plněním na základě právního důvodu - pravomocného rozhodnutí - který později odpadl) nejen částky, které byly v rámci exekuce poukázány žalované jako náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 78.985,- Kč, ale i to, co bylo vymoženo exekučně na jistině, tedy částka 502.721,10 Kč, a na úrocích z prodlení částka 526.664,20 Kč, když exekučními tituly byla rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu, která byla později zrušena. Dále dovodil, že neuhradil-li právní předchůdce žalobce uvedené částky žalované dobrovolně na základě vydaných pravomocných rozhodnutí, nýbrž až na základě nařízené exekuce, „pak ze strany právního předchůdce žalobce se nejednalo o to, že by chtěl přivodit zánik závazku vyplývajícího, ať již z platné či neplatné nájemní smlouvy na nebytové prostory“. Právní důvod, na jehož základě byly právnímu předchůdci žalobce exekučně sraženy uvedené částky ve prospěch žalovaného, odpadl dnem nabytí právní moci zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Dále vyslovil názor, že byla-li žalovaná v této fázi řízení, kdy se věc vrátila opět k novému rozhodnutí odvolacímu soudu, přesvědčena, že má na částky, které obdržela (zejména pokud jde o jistinu ve výši 502.721,10 Kč a úroky z prodlení ve výši 526.664,20 Kč) nárok z titulu pohledávky, kterou měla vůči právnímu předchůdci žalobce z titulu nájemní smlouvy na nebytové prostory, případně z důvodu, že právní předchůdce žalobce užíval nebytové prostory žalované, aniž by za to něco platil, měla žalovaná v tomto řízení možnost se uvedenému požadavku žalobce bránit projevem směřujícím k započtení této své pohledávky v tom stádiu řízení, kdy ještě na straně žalobce vystupovala společnost T., s.r.o. Žalovaná však takovýto úkon směřující k započtení své pohledávky vůči požadavku původního žalobce na vydání bezdůvodného obohacení neučinila a bezdůvodným obohacením jsou tedy nejen exekučně vymožené náklady řízení, nýbrž i vymožená jistina a úroky z prodlení. Odvolací soud dále přiznal žalobci úroky z prodlení z žalované částky od 16. 9. 2005, když nárok na vydání bezdůvodného obohacení se podle jeho názoru stal splatným dnem 15. 9. 2005, neboť žaloba byla žalovanému doručena dne 14. 9. 2005.
Proti měnícímu výroku ohledně platební povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.108.370,30 Kč s úroky z prodlení, a proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s tím, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, když již při zpětvzetí žaloby v rámci předchozího řízení vedeného před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 Co 2552/2003, s nímž žalovaný (nyní žalobce) vyslovil souhlas, učinila „prohlášení v tom smyslu“, že přijaté plnění je plněním dlužné částky. Domnívá se, že v rámci odvolacího řízení byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí a že ze strany odvolacího soudu šlo o překvapivé rozhodnutí, když se na rozdíl od soudu prvního stupně poprvé zabýval otázkou započtení pohledávky, aniž by na takovou skutečnost byla žalovaná upozorněna. Je toho názoru, že zamítne-li soud prvního stupně žalobu, nemůže odvolací soud, vycházejíc z odlišného závěru (že žalovaný se měl bránit projevem směřujícím k započtení své pohledávky, kterou podle něj měl vůči původnímu žalobci, a toto neučinil), postupovat jinak, než „podle
§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. měl napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení“. Žalované tak bylo upřeno právo na doplnění skutkových tvrzení a předložení dalších důkazů (tj. korespondence a dalších důkazů svědčících o případné kompenzaci a neexistenci pohledávky firmy T. s.r.o.), které z dosavadního právního pohledu na věc nebyly relevantní. Dále dovolatelka namítá,
že žalobci žádná pohledávka nevznikla, „rozhodně ne co se týká jistiny“, neboť poskytnuté plnění žalovaná přijala na nezaplacený nájem za II., III. a IV. čtvrtletí roku 1998. Odvolací soud však, aniž by prováděl k tomuto svému názoru dokazování, vlastně dospěl k závěru, že zaplacením dluhu vznikla žalobci pohledávka. Navíc považuje dovolatelka „převedení pohledávky z firmy T. s.r.o. na firmu T. s.r.o. smlouvou ze dne 1. 2. 2006 za neplatné“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je dovolání částečně (pokud se týká částky 1.029.385,30 Kč a úroků z prodlení z této částky) přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že v tomto rozsahu je i důvodné, a proti výroku ohledně částky 78.985,- Kč s příslušenstvím není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

K posouzení toho, zda jde o rozsudek měnící ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není rozhodující, jak je samotný výrok rozsudku odvolacího soudu formálně označen, nýbrž to, zda skutečně znamená změnu oproti rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je totiž založena na zásadě tzv. diformity, tj. rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení věci, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva
a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
Jestliže v dané věci soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 78.985,- Kč s příslušenstvím, a odvolací soud rozsudek tohoto soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.108.370,30 Kč, pak ohledně částky 78.985,- Kč s příslušenstvím jde o rozsudek potvrzující, neboť práva a povinnosti účastníků byla v uvedeném rozsahu stanovena soudy obou stupňů shodně.
Přípustnost dovolání v dané věci lze tedy ve vztahu k částce 78.985,- Kč s příslušenstvím posuzovat jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Bezdůvodné obohacení představuje závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§ 48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§ 518 obč. zák.), dohody stran (§ 572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§ 36 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4189).
Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva - tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno - plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku řeší soud jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1181, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, případně též publikaci Neoprávněný majetkový prospěch, Josef Vaněk, Panorama Praha 1987, str. 49 až 52, v níž je ohledně uvedených závěrů odkazováno na rozsudky bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 38/81, sp. zn. 1 Cz 75/82 a sp. zn. 1 Cz 39/83). Z uvedeného vyplývá, že spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak trvá i v případě zrušení pravomocného a vykonatelného rozsudku, který ho deklaroval, a poskytnuté plnění bylo od počátku i nadále podloženo právním důvodem; nemůže proto být posuzováno jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. Jestliže však právní důvod pro plnění dán nebyl a původní rozsudek tak byl nesprávný, spočíval právní důvod plnění jen ve vykonatelném soudním rozsudku; jeho zrušením však do té doby existující právní důvod odpadl a dříve zaplacené plnění se stalo bezdůvodným obohacením (přijetím plnění, jehož právní důvod odpadl).

Těmito závěry se odvolací soud řídil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - pouze ohledně žalobcem uplatněného nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované tím, že jí jeho právní předchůdce v exekuci zaplatil podle později zrušeného pravomocného rozhodnutí náhradu nákladů řízení, když v novém rozhodnutí o zastavení řízení nebyla již povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení uložena, tak jako v původním rozhodnutí. V tomto rozsahu, tj. ohledně částky 78.985,- Kč, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s právní teorií i soudní praxí (dovolatelka navíc ani žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání nevymezila, neboť dovozovala přípustnost dovolání jako celku z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), a dovolání žalované není tudíž podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto v této části podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl. Dovolání žalované proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně úroků z prodlení z částky 78.985,- Kč bylo odmítnuto podle § 243b
odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné, když dovolatelka tento výrok výslovně nenapadala a žádné námitky proti němu v dovolání neuplatnila.
Pokud se však týká uplatněného nároku žalobce na zaplacení částky 1.029.385,30 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, dovolací soud se s právními závěry odvolacího soudu, který v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, neztotožňuje. Při svém rozhodnutí totiž jako předběžnou neposoudil otázku, zda podle hmotného práva - tedy i bez pravomocného rozhodnutí soudu, jež bylo následně zrušeno - plnil právní předchůdce žalobce povinnost, kterou skutečně měl či nikoliv, v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumal, ačkoliv jeho závěr, že právní důvod plnění právního předchůdce žalobce vycházel z hmotného práva, žalobce zpochybnil, a naopak dovodil, že právní důvod, na jehož základě byla právnímu předchůdci žalobce exekučně sražena uvedená částka ve prospěch žalované, odpadl dnem nabytí právní moci zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rovněž nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že „neuhradil-li právní předchůdce žalobce uvedenou částku žalované dobrovolně na základě vydaných pravomocných rozhodnutí, nýbrž až na základě nařízené exekuce, pak ze strany právního předchůdce žalobce se nejednalo o to, že by chtěl přivodit zánik závazku vyplývajícího, ať již z platné či neplatné nájemní smlouvy na nebytové prostory“, neboť není rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto dobrovolně a přijato na základě pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, které bylo později v dovolacím řízení zrušeno, či na základě jeho výkonu nebo nařízené exekuce; podstatné je obecně to, že žalovaná pohledávka byla plně uspokojena a dluh (pokud existoval) zanikl plněním.
Zpochybňuje-li žalovaná v dovolání platnost „postoupení pohledávky z firmy T. s.r.o. na firmu T. s.r.o. (žalobce) smlouvou ze dne 1. 2. 2006“, nemohl dovolací soud k této námitce přihlédnout, neboť dovolatelka v tomto ohledu žádné konkrétní výtky nevznesla, a navíc tato námitka byla uplatněna až v dovolacím řízení, v němž však nové skutečnosti a důkazy nelze uplatnit (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v té části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, není správný. Nejvyšší soud ČR proto rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami dovolatelky.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2009

JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu

Vydáno: 19. May 2009
Vloženo: 26. April 2010

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin