JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 359/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce K., spol. s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému E. M., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti darovacích smluv, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 80/98,

o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2004, č.j. 11 Co 403/2004-218, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. dubna 2004, č.j. 8 C 80/98-190, jímž bylo vyhověno žalobě na určení, že darovací smlouvy ze dne 20.3.1998, o převodu ve výroku označených nemovitostí, které ve prospěch žalovaného uzavřeli jeho rodiče B. a D. M., jsou vůči žalobci právně neúčinné, a dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I.). Současně zavázal žalovaného nahradit žalobci v zákonné lhůtě jeho zástupci náklady odvolacího řízení ve výši 5.091,- Kč (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel zejména ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníkovi D. M., otci žalovaného, vykonatelnou pohledávku ve výši 2,446.750,- Kč, a že odporovanými darovacími smlouvami došlo objektivně ke zkrácení žalobce, přičemž žalovanému se nepodařilo jako osobě blízké s přihlédnutím ke všem okolnostem prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit žalobce nemohl ani při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat. Odvolací soud dovodil, že byly splněny všechny podmínky odporovatelnosti dle ustanovení § 42a obč. zák.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení „do jaké míry je osoba blízká povinna zkoumat osobní poměry, stav majetku a závazků jiné blízké osoby, se kterou uzavřela smlouvu

o převodu majetku.“ Dovolatel je toho názoru, že je potřeba diferencovat mezi osobami blízkými vzhledem k rozsáhlému okruhu příbuzných, a to s ohledem k různým úrovním komunikace a vzájemné důvěry mezi těmito osobami. V dané věci jde o poměr rodičů a syna, který je nejtěsnější. Dle dovolatele v řízení bylo prokázáno, že úroveň rodinných vztahů, vzájemné komunikace a z toho vyplývající důvěry, byla, resp. je, na velmi dobré a vysoké úrovni. Za této situace lze přisvědčit žalovanému, že jeho péče, kterou by bylo nutno vynaložit na odhalení úmyslu jeho rodičů zkrátit své případné věřitele, bude zcela rozdílná od péče, kterou by měl vynaložit vzdálenější rodinný příslušník. Žalovaný neměl k osobě svých rodičů žádné negativní poznatky stran existence věřitelů, výše a povahy jejich případných závazků. Není pravdou, že by si žalovaný neobstaral před uzavřením darovacích smluv naprosto žádné informace. Vycházel z údajů, které mu poskytl především jeho otec, a tyto důvodně považoval za úplné a pravdivé. O existenci pohledávky, kterou je odůvodňována odpůrčí žaloba, neměl žalovaný sebemenší tušení, stejně jako neměl tušení o jakýchkoli závazcích svých rodičů. V řízení bylo prokázáno, že nikdy nezaznamenal žádné snahy věřitelů svých rodičů o vymáhání pohledávek, nikdy se nesetkal s žádnou úřední listinou, která by o čemkoliv podobném svědčila, nikdy se nesetkal s žádnou úřední osobou, jako např. exekutorem, ž čehož by snad mohl dovodit existenci závazků svých rodičů. Neměl tedy sebemenší záminku pochybovat

o důvodech převodu vlastnických práv k předmětným nemovitostem darovací smlouvou, jak mu je rodiče prodali. Žalovaný je za dané situace přesvědčen, že se soudy obou stupňů dopustily chybného právního hodnocení, když jeho vědomost o závazcích jeho otce a zejména úmysly tyto závazky zkrátit bez dalšího presumovaly a stupni příbuzenství, jakož i vztahům mezi osobami blízkými, nevěnovaly pozornost. V opačném případě by podle mínění žalovaného musely dospět k názoru o tom, že chování žalovaného bylo adekvátní situaci a věci věnoval náležitou pečlivost, kterou lze vzhledem k uvedenému a prokázanému požadovat. Žalovaný navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že posouzení neúčinnosti darovacích smluv, jak bylo provedeno oběma soudy, je správné, a že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu proto není přípustné; navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon

č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaný nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné. Žalovaný tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je žalovaný povinnen ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.

Žalobce vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem.

Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno)

po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů

a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky [srov. její ustanovení § 8 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15] vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobce náleží odměna ve výši 2.250,- Kč

a paušální částka náhrad ve výši 150,- Kč [srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.]. Celkovou částku 2.400,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. září 2006

JUDr. Karel Podolka,v. r.

předseda senátu

Vydáno: 01. September 2006