JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 3536/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyň a) Z. M., b) J. D., a c) Z. S., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému B. L., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 62/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2006, č.j. 1 Co 210/2006-190, takto:

I. Dovolání žalobkyň se zamítá.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. září 2004 pod č.j. 11 C 62/2003-97 výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a/ (dále jen první žalobkyně) částku 200.000,- Kč, žalobkyni b/ (dále jen druhá žalobkyně) částku 100.000,- Kč a žalobkyni c/ (dále jen třetí žalobkyně) též částku 100.000,- Kč

z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen “o.z.”). Výrokem II. žalobu zamítl, pokud první žalobkyně požadovala dalších 800.000,- Kč a každá z dalších dvou žalobkyň částku vždy po 400.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Poté Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2005 pod č.j. 1 Co 345/2004-129 rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil první žalobkyni částku 130.000,- Kč a každé z dalších dvou žalobkyň částku vždy po 65.000,-Kč. Jinak tento rozsudek ve vztahu k první žalobkyni potvrdil co do částky 70.000,- Kč a ve vztahu ke každé ze zbývajících dvou žalobkyň pak co do částky 35.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaný dne 19. prosince 1998 při honu zranil pana J. M., manžela první žalobkyně a otce dalších dvou žalobkyň, který tomuto zranění podlehl (žalovaný byl za uvedený skutek též odsouzen v trestním řízení). Šlo o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyň chráněných ustanovením § 11 násl. o.z., konkrétně do práva na soukromí, jehož součástí je i rodinný život, jenž odůvodňoval přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. Zásah je svou povahou trvalý a neodstranitelný a nelze jej odčinit žádnými prostředky morálního zadostiučinění. Při úvaze o výši relutární satisfakce odvolací soud zdůraznil, že satisfakčním prostředkem byl v dané věci i trestněprávní rozsudek, stejně tak jako konstatování porušení osobnostních práv

ve vlastním řízení o ochranu osobnosti. Zdůraznil, že současně přihlédl k celkovým poměrům žalovaného zjištěným soudem prvního stupně. Za přiměřenou proto považoval částku náhrady této újmy ve výši 70.000,- Kč pro první žalobkyni a částky po 35.000,- Kč pro každou z dalších dvou žalobkyň. Odvolací soud též zmínil otázku možnosti promlčení uplatněného nároku, když konstatoval, že v oblasti občanského práva nepodléhají promlčení nemajetková osobnostní práva, takže se nepromlčuje ani právo na ochranu osobnostních práv.

Rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. března 2006, č.j. 30 Cdo 2992/2005-172, a v tomto rozsahu byla věc vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud tehdy mimo jiné konstatoval, že pokud může být nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby zmírněna některou z forem zadostiučinění

ve smyslu ustanovení § 13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná. Při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce je pak třeba především vycházet jak

z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí být přihlédnuto např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru

a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Dále připomněl, že pokud občanský zákoník v § 13 odst. 2 za kvalifikovaných předpokladů umožňuje přiznat postižené fyzické osobě náhradu nemajetkové újmy v penězích, nevymezuje současně případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení její výše, neboť zmíněné ustanovení hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je pak povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti,

za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.

Dovolací soud se ztotožnil s odvolacím soudem, pokud zdůraznil, že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobkyň chráněného ustanovením

§ 11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o.z. je i při vědomí neodčinitelnosti zásahu (do určité míry) adekvátním prostředkem obrany ve vztahu k němu.

U úvah odvolacího soudu o určení výše náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 o.z., dovolací soud v předchozím rozhodnutí akceptoval, že bylo přihlédnuto k (možné) satisfakční roli samotného rozsudku (vydaného, resp. vydávaného v řízení o ochranu osobnosti) konstatujícího neoprávněnost zásahu, stejně tak jako i k této roli rozsudku, jímž byl ten, kdo se zásahu dopustil, odsouzen

v trestním řízení. Dovolací soud zdůraznil, že z této možné role zmíněných rozhodnutí, která je podřaditelná pod ustanovení § 13 odst. 1 o.z., je třeba vycházet v konkrétním případě při posouzení nároku podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. Současně při určení výše finančního zadostiučinění ve smyslu posledně uvedeného ustanovení je však nutno vycházet ze zjištěné závažnosti nemajetkové újmy a ověřených okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (§ 13 odst. 3 o.z.).

Dovolací soud současně připomněl, že výši nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat v zásadě s obtížemi, kdy se vesměs uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř. a soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit ji na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. To však dřívější rozhodnutí odvolacího soudu důsledně umožňovalo.

Vrchní soud v Praze ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 22. srpna 2006, č.j. 1 Co 210/2006-190, kterým rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný nad rámec pravomocně přiznané náhrady nemajetkové újmy ve výši 70.000,- Kč ve vztahu k první žalobkyni a ve vztahu ke každé ze zbývajících dvou žalobkyň ve výši po 35.000,- Kč, zaplatil první žalobkyni dalších 130.000,- Kč, a druhé a třetí žalobkyni po dalších 65.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud poukázal na skutečnost, že na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl k tomu, že se žalobkyním dostalo již morálního zadostiučinění rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ve věci sp.zn. 4 T 200/2000, přičemž šlo o významný prostředek morálního zadostiučinění. Společnost prostřednictvím orgánu, jemuž náleží výkon soudní moci, (totiž) odsoudila jednání původce neoprávněného zásahu. Současně bylo přihlédnuto i k zadostiučinění, které se žalobkyním dostává (v této věci) rozsudky soudů obou stupňů, v nichž je konstatován neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyň. Přihlédl též k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo, mimo jiné i za situace, kdy újma byla způsobena nedbalostí žalovaného, stejně jako k celkovým poměrům žalovaného tak, aby přisouzená náhrada nemajetkové újmy v penězích pro něj neznamenala ekonomickou likvidaci. Konečně učinil odkaz na konkrétní judikaturu odvolacího soudu v obdobných věcech.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyň dne 3. října 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně v pondělí dne 4. prosince 2006 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Za způsobilý dovolací důvod považují naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Připomínají mimo jiné, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že protiprávním jednáním žalovaného došlo k zásahu do osobnostního práva všech tří žalobkyň, konkrétně do práva na ochranu soukromí. Odvolací soud však

při plném převzetí skutkových zjištění soudu prvního stupně zcela nelogicky snížil výši náhrady nemajetkové újmy celkově o 260.000,- Kč. Důvodem byl odkaz na satisfakční roli rozsudku, jímž byl v souvislosti s popsaným skutkem žalovaný odsouzen v trestním řízení. Přitom neoprávněný zásah žalovaného se jeví jako zásah, u něhož jedinou možností nápravy je přiznání relutární satisfakce. Nadto v trestním řízení vystupovala pouze první žalobkyně, avšak nikoliv již ostatní. Soud prvního stupně konstatoval značnou intenzitu neoprávněného zásahu, jenž je neodčinitelný žádnými prostředky morálního zadostiučinění. Smyslem relutární satisfakce je zmírnění vzniklé nemajetkové újmy, přičemž i zde platí hledisko přiměřenosti. Dovolatelky sice pokládají za správný postup soudu prvního stupně, pokud zjišťoval majetkové a výdělkové poměry žalovaného s cílem, aby pro něj případná povinnost k náhradě nemajetkové újmy v penězích nebyla likvidační, avšak snížení této občanskoprávní sankce Vrchním soudem je zcela nesprávné a ničím nepodložené. Peněžní satisfakce přiznaná odvolacím soudem zdaleka nedosahuje výše přisuzovaných zadostiučinění v jiných sporech o ochranu osobnosti, ač posuzovaný případ má nesrovnatelně závažnější charakter. Poukazují též na zákonnou možnost odškodnění podle novelizovaného ustanovení § 444 o.z., kdy však tento nárok je v souzené věci již promlčen.

Dovolatelky proto žádají, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem zrušen a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyň se vyjádřil žalovaný podáním zde dne 12. prosince 2006. Má zato, že Vrchní soud v Praze své rozhodnutí správně a přiléhavě zdůvodnil, přičemž zvážil též okolnosti, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobkyň došlo. Dovolání proto považuje za nedůvodné a žádá, aby proto bylo zamítnuto, a aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (se současným přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen "o.s.ř.") ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyň bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak

ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že je třeba jej považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Již v předešlém zrušovacím rozhodnutí (na něž se současně odkazuje) dovolací soud připomněl, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny

v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly, a to přesto, že dovolatelky ve svém dovolání formálně poukazují též na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Samy však tvrzené naplnění tohoto důvodu blíže neodůvodňují.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení výši finanční náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Určení výše zadostiučinění v penězích se stává předmětem uvážení soudu podle ustanovení § 136 o.s.ř., neboť zákon nestanoví jeho konkrétní kvantitativní rámec. Je však třeba především trvat na respektování zásady přiměřenosti přisuzovaného zadostiučinění, který se uplatní nejen u zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. o.z., ale i v případě zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona. Bylo již zmíněno, že soud je povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska.

Z dovolání vyplývá, že žalobkyně sice nesouhlasí s výší odvolacím soudem přisouzené výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, kdy ji považují za nízkou,

a tedy za nikoliv přiměřenou okolnostem případu, současně však nekonkretizují, v čem odvolací soud podle nich pochybil v jednotlivých úvahách při aplikaci ustanovení

§ 13 odst. 2 a 3 o.s.ř. Protože pak odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela zřetelně vychází z právního názoru vysloveného dovolacím soudem v předchozím zrušovacím rozhodnutí, a při současné vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, je třeba napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací

(§ 10a o.s.ř.) proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 150 téhož zákona, když dovolací soud přihlédl k okolnostem případu představovaným konstatovaným závažným zásahem

do osobnostních práv žalobkyň žalovaným.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2007

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 31. January 2007