JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 3364/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce B. J., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) D. J., zastoupené advokátem, a 2) Z. J., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 114/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. března 2008, č. j.

7 Co 444/2008-149, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že je výlučným vlastníkem pozemků

ve zjednodušené evidenci - parcel původ Pozemkový katastr (PK) p.č. 120/13 a p.č. 120/14, zapsaných na LV č. 183 pro k.ú. O., obec B., a pozemku p.č. 775/13 v k.ú. H. u D., obec D., zapsaného na LV č. 95, vše u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrálního pracoviště D. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za neplatné považuje dvě kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2005, jimiž žalovaným prodal označené nemovitosti, a to žalovanému pozemek p.č. 120/13 a ideální polovinu pozemku p. č. 775/13 a žalované pozemek p.č. 120/14 a ideální polovinu p. č. 775/13. Smlouvy jsou podle žalobce neplatné jednak z důvodu omylu vyvolaného postupem žalovaných při jejich sepisu, v jehož důsledku se předmětem prodeje stal i pozemek p.č. 120/14, který žalobce neměl v úmyslu prodat, dále pro obcházení zákona, konkrétně § 143 obč. zák., když každý ze žalovaných samostatně nabývá pozemky podle jednotlivých kupních smluv, ač jsou manželé, a i v tom, že ve smlouvách nejsou pozemky správně označeny a že je v nich chybně uvedeno, že nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem.

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 19. 11. 2007, č. j.

5 C 114/2005-120, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., který je podle něj dán z důvodu dokončení vkladového řízení zahájeného u katastrálního úřadu, které bylo přerušeno, dospěl při řešení předběžné otázky k závěru, že obě kupní smlouvy jsou platnými právními úkony. Za nerozhodný považoval záměr toho kterého účastníka smlouvy, neboť rozhodující je, v jaké podobě smlouvu podepsal, a konstatoval, že pokud žalobce, jak sám tvrdí, nevěnoval náležitou pozornost obsahu smlouvy, kterou uzavřel se žalovanou, nelze v tom spatřovat naplnění ustanovení § 49a obč. zák. o neplatnosti právního úkonu v důsledku omylu. V tom, že žalovaní, ač jsou manželé, figurují samostatně jako kupující v kupních smlouvách s rozdílnými předměty koupě, soud obcházení zákona, které by způsobilo neplatnost kupních smluv, neshledal, když skutečnost, že půjde o majetek společný (pokud kupní cena nebude hrazena z odděleného majetku každého z manželů) plyne přímo ze zákona, a rovněž označení pozemků z hlediska určitosti předmětu smluv měl za dostačující. Dále s poukazem na § 40a obč. zák. dovodil, že nenamítají-li žalovaní neplatnost smluv pro nedostatek informace od žalobce jako prodávajícího, že některý z pozemků je zatížen věcným břemenem, nejsou ani z tohoto důvodu kupní smlouvy neplatné. Taktéž nejsou neplatné ani podle § 38 obč. zák., neboť ze znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně z oboru psychiatrie bylo zjištěno, že žalobce v době podpisu kupních smluv netrpěl takovou duševní poruchou či chorobou, která by jej činila k těmto právním úkonům neschopným. Poukázal též na to, že nejednal-li žalobce při podpisu smluv obezřetně a choval-li se lehkomyslně, nemůže to mít dopad na platnost právních úkonů, které učinil.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne

19. března 2008, č. j. 7 Co 444/2008-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu

§ 80 písm. c) o. s. ř., přičemž vzhledem ke skutečnosti, že vkladová řízení ohledně obou sporných kupních smluv byla Katastrálním úřadem pro J. k., katastrální pracoviště D. přerušena (jak vyplývá z obsahu spisu soudu prvního stupně a z přílohových spisů katastrálního úřadu sp. zn. V-620/2005-332 a V621/2005-332), dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem nemá, neboť je stále v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník sporných nemovitostí a jeho vlastnické právo není nikým zpochybňováno, přičemž pro dokončení vkladového řízení není takové určení rozhodné. Významné by mohlo být pouze určení neplatnosti kupních smluv, které jsou předmětem vkladového řízení, avšak takového určení se žalobce v tomto řízení nedomáhá. Z tohoto důvodu se krajský soud nezabýval meritem věci a zamítavý rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť soud jednal a rozhodl

o předmětu (vlastnictví nemovitostí), které nebylo předmětem sporu mezi účastníky, aniž poučil žalobce o vadě předmětu žaloby“. Domnívá se, že „tímto postupem soudu a vadou žaloby, kterou soud prvního stupně neodstranil, byl zbaven svého práva

na spravedlivý proces“, v němž chce prokázat neplatnost kupních smluv. Uvádí, že i když byly prováděny důkazy týkající se neplatnosti smluv, „soud tímto postupem nakonec rozhodl o zcela jiném předmětu řízení a tímto postupem soudu byl poškozen“. Správně mělo být podle něj rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, aby žalobce „formální úpravou žalobního návrhu docílil rozhodnutí

o neplatnosti kupních smluv“. Navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, nejprve zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.

Uvedené platí i pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (podle § 219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, o jehož určení jde, posoudil jinak. Oproti soudu prvního stupně se totiž žalobou nezabýval věcně (nevyslovil názor, zda žalobce je či není vlastníkem předmětných pozemků) a žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12/2003 pod SJ 210/2003), není však důvodné.

V posuzované věci žalobce v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž existenci spatřuje v tom, že soud o žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem jednal a rozhodl, aniž jej poučil „o vadě žaloby“, a že „tímto postupem soudu a vadou žaloby, kterou soud prvního stupně neodstranil, byl zbaven svého práva na spravedlivý proces.“

Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat obecné náležitosti podání uvedené v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. a mimo jiné z ní musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).

Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu § 80 písm. b) o. s. ř., aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není). Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li - bez ohledu na to, zda po stránce „kvalitativní“ nebo „kvantitativní“ - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003]. Z ustálené judikatury soudů dále vyplývá, že ke změně žaloby ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř. může dojít, jen jestliže tzv. žalobní petit nebo jiné náležitosti žaloby nevykazují takové vady, které by bránily dalšímu pokračování v řízení a o jejichž odstranění by tedy soud byl povinen se pokusit postupem podle § 43 o. s. ř. Trpí-li žaloba takovými vadami, musí být nejprve odstraněny, neboť až poté lze posoudit, zda, popřípadě v čem žalobce mění svoji žalobu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2001 sp. zn. 20 Cdo 688/99, které bylo uveřejněno pod č. 87 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).

V posuzované věci podal žalobce žalobu o určení vlastnictví k označeným nemovitostem, která splňovala náležitosti uvedené v § 42 odst. 4 o. s. ř. a § 79 odst. 1 o. s. ř., kterou odůvodnil tím, že za neplatné považuje kupní smlouvy uzavřené se žalovanými, aniž by uvedl, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na tomto určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. O tom, zda žalobce má upravit žalobní návrh (petit žaloby) tak, aby namísto určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, žaloval o určení, že převodní smlouva je neplatná, není soud žalobce povinen poučovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 320/2001). Není tudíž vadou žaloby a ani procesním pochybením soudu, jestliže žalobce nepoučil o tom, jakého určení se má žalobou domáhat.

Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit (srov. § 5, § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.). Zamítne-li soud určovací žalobu

pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní povinnosti, poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002).

V posuzovaném případě odvolací soud zamítl žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení i když žalobce nepoučil o povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má naléhavý právní zájem

na požadovaném určení a takového poučení se žalobci nedostalo ani v řízení

před soudem prvního stupně. Tato vada však nemohla mít vliv na věcnou správnost dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť bylo-li v řízení zjištěno, že žalobce je dosud zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí a že řízení o vkladu vlastnických práv žalovaných do katastru nemovitostí podle uzavřených kupních smluv bylo přerušeno, pak se nelze úspěšně domáhat určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť na takovém určení nemůže být dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., jak odvolací soud správně dovodil.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. správný. Protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. června 2009

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 02. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-