JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 2712/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce I. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 68/2003,

o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2005, č.j. 1 Co 113/2004-100, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2005, č.j. 1 Co 113/2004-100, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2004, č.j. 24 C 68/2003-76, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. dubna 2004, č.j. 24 C 68/2003-76, vyhověl žalobě na ochranu osobnosti a určil, že je nepravdivý výrok žalovaného o tom, že žalobce psal v minulosti na zakázku různých průmyslových lobby, zveřejněný dne

7. 5. 2003 v deníku P. v článku „Kdyby Zelení byli v parlamentu, Klaus by nebyl

na Hradě, řekl šéf Strany zelených J. B.“ (výrok I.), dále uložil žalovanému povinnost zaslat žalobci doporučený dopis, ve kterém se měl za uvedený výrok písemně omluvit (výrok II.), a současně zavázal žalovaného zaplatit v zákonné lhůtě žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.800,- Kč (výrok III.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci ve výši 1.000,- Kč (výrok IV.). Soud dospěl k závěru, že sporný výrok, že „I. B. … psal na zakázku různých průmyslových lobby,“ není hodnotícím úsudkem (kritikou), nýbrž skutkovým tvrzením, a proto bylo na žalovaném, aby jeho pravdivost prokázal. Žalovaný důkazní břemeno týkající se pravdivosti sporného tvrzení však neunesl. Krajský soud v Brně uzavřel, že žalovaný předmětným výrokem porušil osobnostní práva žalobce na čest a profesní důstojnost podle ustanovení § 11 obč. zák., a proto ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. uložil žalovanému povinnost omluvit se písemně žalobci za tento nepravdivý výrok.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. července 2005, č.j. 1 Co 113/2004-100, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a současně zavázal žalobce v zákonné lhůtě nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 8.980,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 11.591,- Kč (výrok III.). V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které učinil z předmětného článku zveřejněného dne 7.5.2003 v deníku P. Dospěl však k odlišnému právnímu závěru, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován, a soudu prvního stupně vytkl, že se touto otázkou vůbec nezabýval. Dovodil, že z titulku článku „Kdyby Zelení byli v parlamentu, Klaus by nebyl na Hradě, řekl šéf Strany zelených J. B.,“ jakož i z jeho samotného obsahu, v němž se žalovaný vyjadřuje jako předseda strany o situaci ve Straně zelených, i z kontextu celého sporného výroku, je zřejmé, že žalovaný nemluví sám za sebe, nýbrž celý článek, včetně sporného výroku, se týká událostí ve Straně zelených a žalovaný poskytuje rozhovor jako řádně zvolený předseda této politické strany – jako její statutární orgán – v rámci výkonu této funkce. Samostatná odpovědnost žalovaného za porušení osobnostních práv žalobce je v takovém případě vyloučena. Tento právní názor odpovídá analogicky i ustanovení

§ 420 odst. 2 obč. zák., podle něhož je škoda způsobena právnickou nebo fyzickou osobou, byla-li způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili, a tyto osoby samy za způsobenou škodu neodpovídají. Odvolací soud uzavřel, že přímá odpovědnost žalovaného jako fyzické osoby by byla dána pouze v případě, bylo-li by jeho jednání vybočením z výkonu funkce předsedy. Takovýto exces ale žalobce vůbec netvrdil ani neprokazoval, ani ze sporného článku a výroku nevyplývá.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Žalobce především namítá, že se nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný poskytl rozhovor deníku P. jako předseda Strany zelených, a nikoli jako fyzická osoba. Pro účely posouzení pasivní legitimace v projednávaném sporu je nutno uvážit, jakým dojmem působí na čtenáře celý zveřejněný článek, a zejména hodnotit formulace užité v té jeho pasáži, kde byl zveřejněn žalovaný výrok. Uveřejněný rozhovor působí dojmem, že redaktor jej uskutečnil s osobností, jež byla právě zvolena předsedou strany, a tato osobnost prezentuje v článku svoje postoje a názory. Tomu nasvědčuje i formulace pokládaných otázek, které směřují evidentně na osobu žalovaného, nikoliv na Stranu zelených. Ani jazykovým výkladem pasáže článku, z níž pochází „žalovaný výrok“, nelze dospět k závěru, že by tento výrok byl žalovaným činěn za Stranu zelených. Žalobce dále dovozuje, že Strana zelených by mohla být v tomto sporu pasivně legitimována pouze za předpokladu, že by její předseda pronášel tyto výroky např. na její tiskové konferenci nebo např. rozesílal za tuto stranu tiskové zprávy obsahující podobné žalovatelné výroky. V případě rozhovoru poskytovaného médiu, v němž žalovaný vystupoval sám za sebe, se již nejedná o právní úkon, který by žalovanému jako statutárnímu zástupci příslušel a zavazoval by přímo stranu. Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž neposiluje právní jistotu, neboť žalobci by

i v jiných podobných případech museli zkoumat, jestli se žalovaný, jenž je činný např. v několika veřejných funkcích, vyjadřoval za svou osobu, případně za koho by se vyjadřoval. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i jejich právním posouzením. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně zamítl.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon

č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl

k závěru, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), a to v závěrech o pasivní věcné legitimaci subjektu, kterého

za neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a důsledky z toho vyplývajícími dovolatel nesouhlasí.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže, odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 13 obč. zák. občanskoprávní sankce postihují subjekty, resp. původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, chráněné všeobecným osobnostním právem. Původcem neoprávněného zásahu přitom mohou být jakékoliv fyzické či právnické osoby. Jestliže byl neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby způsoben někým, kdo byl použit právnickou nebo jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické či jiné osoby, přičítá se za použití analogie ustanovení § 420 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák. neoprávněný zásah samotné fyzické či jiné právnické osobě. Soud se musí zabývat splněním předpokladu tohoto druhu odpovědnosti, a to že právnická osoba vědomě použila takové osoby a že taková osoba vědomě jednala, byla použita za právnickou osobu v rámci pověřením vymezené činnosti. Je-li totiž na základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu – především z hlediska místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti – na místě závěr, že se činnost použité osoby již neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení (exces) z tohoto rámce, o jednání za jiného z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu, postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák. přímo tuto použitou osobu. Právě tak, pokud předseda politické strany vysloví svůj názor na určitou událost a přitom zároveň nejde o názor přijatý oprávněným orgánem politické strany, odpovídá ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu postižené fyzické osobě za neoprávněný zásah do osobnostních práv sám předseda politické strany, nikoli však politická strana sama. Takový výrok není totiž výrokem politické strany, a tedy ani předmětem její vlastní odpovědnosti podle ustanovení § 13 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 30 Cdo 79/2001).

Ačkoli odvolací soud ve věci správně užil analogie podle ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák., závěry, jež dovodil aplikací citovaného ustanovení na zjištěný skutkový stav, jakož i jeho rozhodnutí, nevycházejí ze shora uvedených závěrů judikatury Nejvyššího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá

na nesprávném právním posouzení věci s tím, že nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených

v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení

(§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. června 2006

JUDr. Karel Podolka,v. r.

předseda senátu

Vydáno: 22. June 2006