JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 2595/2013

Dokazování ohledně doručování zásilek exekutorovi

Právní věty

  1. Stejně jako v případě činnosti soudů i v případě výkonu exekuční činnosti není vztah mezi účastníky exekučního řízení a exekutorem vztahem soukromoprávním, přičemž činnost exekutorů představuje výkon státní moci, jejíž část – specificky moci soudní – na ně přenesl stát. Proto „vykonává-li exekutor funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, resp. soud, je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává; stejně tak pro tyto osoby musí platit stejný standard ochrany jako v řízení před soudy“.

  2. Z uvedeného vyplývá, že stejné nároky kladené na soudy ohledně organizace doručených zásilek je nutno též vyžadovat v případě soudních exekutorů a ani v případě exekučního řízení nelze po jeho účastnících požadovat, aby dokazovali obsah jimi odeslaných zásilek, pokud byly prokazatelně doručeny exekutorskému úřadu.

30 Cdo 2595/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo, IČO: 00048852, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 68.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 187/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, č. j. 53 Co 478/2012 - 112, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, č. j. 53 Co 478/2012 - 112, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2012, č. j. 42 C 187/2011 - 77, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 14. 5. 2012, č. j. 42 C 187/2011 - 77, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 68.000,- Kč s příslušenstvím. Ta měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 Nc 1432/2007 a u soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky pod sp. zn. 77 EX 8697/07, když od 8. 12. 2009 nebylo rozhodnuto o návrhu žalobce na zastavení exekuce. Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že řízení vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 Nc 1432/2007 bylo zahájeno na návrh žalobce jako oprávněného na nařízení exekuce vyklizením bytu vůči povinnému Z. G., který byl podán dne 13. 11. 2007. Usnesením ze dne 3. 12. 2007 byla exekuce nařízena též pro vymožení nákladů nalézacího řízení a nákladů exekuce. Dne 1. 4. 2008 předal povinný vyklizený byt oprávněnému. Dne 15. 4. 2008 vydal exekutor exekuční příkaz pro částku 1.000,- Kč nákladů exekučního řízení a příkaz k úhradě nákladů exekuce. Dále bylo zjištěno, že v soudním spisu ani ve spisu soudního exekutora se nenachází podání datované dnem 8. 12. 2009, o němž žalobce tvrdí, že jím navrhl zastavení exekuce. Bylo však prokázáno, že dne 10. 12. 2009 odeslal žalobce Exekutorskému úřadu ve Zlíně dvě zásilky (podací čísla 7219 a 7220), které dne 11. 12. 2009 převzala za exekutorský úřad H. V. Podle odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) nebylo prokázáno, že by obsahem jedné z těchto dvou zásilek byl návrh na zastavení exekuce. Navíc žalobce zahájil u stejného exekutorského úřadu vícero řízení, mohlo jít tak o zásilky určené do jiných spisů.

Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že žalobce návrh na zastavení exekuce soudnímu exekutorovi doručil, nemohla podle odvolacího soudu obstát žaloba založená na tvrzení, že o tomto návrhu dosud nebylo rozhodnuto.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že otázka prokazování doručení návrhu žalobce soudnímu exekutorovi nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Žalobce totiž namítá, že jediným způsobem, kterým mohl prokázat odeslání návrhu a doručení návrhu na zastavení exekuce, bylo předložení dokladů od České pošty, s. p., což učinil. Odvolací soud podle žalobce pochybil, když po něm vyžadoval další důkazy ohledně odeslání a doručení předmětného návrhu, neboť uvedené není možné jiným způsobem prokázat. Vzhledem k tomu, že žalobce prokázal doručení svého podání, byla žalovaná tím, kdo byl zatížen důkazním břemenem, aby zpochybnil odeslání a doručení tohoto konkrétního podání žalobce soudnímu exekutorovi. Soud měl z úřední povinnosti posoudit, zda je spis exekutora veden v souladu se zákonem a podle § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a také zjistit okolnosti doručení návrhu u exekutora. Dále byl postup odvolacího soudu nepředvídatelný, když žalobci nedal najevo, že nemá doručení návrhu za prokázané, čímž postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 283/03 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Konečně má žalobce za to, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami v odvolání, na které odkazuje.

Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalobce, byť prokázal doručení dvou svých zásilek Exekutorskému úřadu ve Zlíně, neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že obsahem jedné z těchto zásilek byl návrh na zastavení exekuce. Žalobce v dovolání namítá, že to byla žalovaná, kdo byl zatížen důkazním břemenem ohledně předmětné zásilky. Jde tedy o vyřešení otázky procesního práva (výklad důkazní povinnosti a důkazního břemene) ve smyslu § 237 o. s. ř. a žalobcem uplatněný dovolací důvod spadá pod § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 114/2008, a ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1410/2007; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz).

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud postupoval při řešení této otázky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ze stejného důvodu je dovolání též důvodné.

V rozsudku ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3999/2007, se Nejvyšší soud zabýval otázkou rozložení důkazního břemene za situace, kdy žalovaná prokázala doručení zásilky soudu, nicméně nebylo zjištěno, co bylo obsahem této zásilky. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „[b]ylo-li osvědčeno, že zásilka pod podacím číslem 6211, o níž žalovaná tvrdí, že obsahovala vyjádření k výzvě soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jehož kopii dokládá, byla soudu doručena (byť šlo o Krajský soud v B., a nikoli o jeho pracoviště B., jímž byla k vyjádření vyzvána, jelikož šlo v každém případě o soud ve věci příslušný), nemůže soud po účastníkovi požadovat, aby ‚prokázal‘, co bylo obsahem zásilky. Jestliže u zásilky zaslané soudu účastníkem, u níž bylo zjištěno, že soudu došla, nebyl soudem osvědčen opak, tj. že podání tvrzené účastníkem neobsahovala (tj. že obsahovala jiné podání), je nepřípustné, aby soud požadoval po účastníku, aby doložil, co konkrétně v předmětné zásilce odeslal. Tento závěr je zcela konformní i se závěry Ústavního soudu, který ve své judikatuře (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2005, sp. zn. III. ÚS 674/04, dále též nález Ústavního soudu ze dne 13. října 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, pod číslem 139, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 332/2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, pod číslem 173) zdůrazňuje, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod“. Tento závěr byl převzat Nejvyšším soudem také v rozsudku ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1391/2010.

Podobně Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelům nemůže být přičítáno k tíži, že podání prokazatelně podané nebylo v soudní evidenci nalezeno. V takovém případě je podle Ústavního soudu nutno (s přihlédnutím k okolnostem případu) vycházet z presumpce, že tímto podáním byl procesní úkon (např. dovolání či odpor proti platebnímu rozkazu) tvrzený stěžovatelem (srov. nálezy ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 460/97, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 329/2000, ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 547/03, ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 463/03, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 548/03, ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 751/06, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1286/10).

V nálezu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 179/06, Ústavní soud navázal na svoji výše uvedenou judikaturu a dovodil, že „v případě, kdy nelze v soudní evidenci dohledat obsah konkrétního faxového podání obsahujícího dle tvrzení stěžovatele mimořádný opravný prostředek, nemůže být stěžovateli jako účastníku řízení tato skutečnost přičítána k tíži, a je proto nutno vycházet z presumpce jeho včasného podání. Základním předpokladem takového postupu je však unesení důkazního břemene ze strany účastníka řízení, spočívající v prokázání odeslání a též doručení takového podání. Dle náhledu Ústavního soudu je výpis činnosti telefaxu dostatečným důkazem jak o odeslání, tak i o doručení návrhu, a v tomto konkrétním případě lze tak mít doručení návrhu za prokázané. V projednávaném případě předložil stěžovatel Ústavnímu soudu kopii faxové hlášenky o činnosti faxu, z níž je patrné odeslání a také úspěšné doručení zprávy. Není sice zřejmý obsah tohoto podání, ale vzhledem k okolnostem případu a neprokázání skutečného obsahu takto došlé zprávy obecným soudem, lze s největší pravděpodobností předpokládat, že se jednalo o sporné podání, které však nebylo ze strany okresního soudu řádně zaevidováno“ (odst. 15).

Konečně podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 6. 12. 2005 ve věci Hornáček proti Slovensku (stížnost č. 65575/01; rozsudek je dostupný v anglickém jazyce na stránce hudoc.echr.coe.int) došlo k porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v případě stěžovatele, který předložil doručenku zásilky odeslané soudu ve lhůtě pro podání odporu proti platebnímu rozkazu, jež měla podle jeho tvrzení tento odpor obsahovat, nicméně podle slovenských soudů toto své tvrzení stěžovatel neprokázal. ESLP uvedl, že „[v] posuzovaném případě vnitrostátní soudy na třech stupních vyšly z vyjádření zaměstnance Okresního soudu v Martině, že právní zástupce stěžovatele doručil předmětnou písemnost na podatelnu soudu osobně dne 11. prosince 1999, tedy jeden den po uplynutí lhůty. Neakceptovaly tvrzení právního zástupce, že odpor odeslal dne 10. prosince 1999 doporučenou zásilkou, a k prokázání tohoto tvrzení předloženou doručenku. Především Nejvyšší soud [Slovenské republiky] konstatoval, že stěžovatel neprokázal mimo jakoukoli pochybnost, že doporučená zásilka obsahovala předmětný odpor. Je pravdou, že na doručence týkající se doporučené zásilky R 690, na níž byli právním zástupcem označeni odesílatel i adresát, nebylo poznačeno, které věci se zásilka týkala. Nicméně před ESLP nebylo tvrzeno, že by relevantní právní předpis či praxe takové označení vyžadovaly. Stěžovatel tedy prokázal, že odeslal doporučenou zásilku okresnímu soudu ve lhůtě pro podání odporu proti předmětnému platebnímu rozkazu. V souladu s praxí Nejvyššího soudu [Slovenské republiky] je v zásadě taková doručenka považována za spolehlivý doklad toho, že opravný prostředek byl podán dne uvedeném na doručence. Podle názoru ESLP by bylo za daných okolností na místě, aby příslušné soudy zjistily, kdy byla doporučená zásilka R 690 doručena okresnímu soudu a do kterého spisu byla založena. Nic nenasvědčuje tomu, že takový pokus byl učiněn. Soudy se pouze spolehly na vyjádření zaměstnance okresního soudu, že nebylo možné zjistit obsah doporučené zásilky R 690 adresované soudu a stejně tak komu byla předložena“ (odst. 23–26).

Stejně jako v případě činnosti soudů i v případě výkonu exekuční činnosti není vztah mezi účastníky exekučního řízení a exekutorem vztahem soukromoprávním, přičemž činnost exekutorů představuje výkon státní moci, jejíž část – specificky moci soudní – na ně přenesl stát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5127/2007, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 630/03, či nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1331/07). Proto „vykonává-li exekutor funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, resp. soud, je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává; stejně tak pro tyto osoby musí platit stejný standard ochrany jako v řízení před soudy“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 2040/10).

Z uvedeného vyplývá, že stejné – výše citované – nároky kladené na soudy ohledně organizace doručených zásilek je nutno též vyžadovat v případě soudních exekutorů a ani v případě exekučního řízení nelze po jeho účastnících požadovat, aby dokazovali obsah jimi odeslaných zásilek, pokud byly prokazatelně doručeny exekutorskému úřadu.

V nyní posuzované věci bylo zjištěno, že exekutorskému úřadu byly dne 11. 12. 2009 doručeny dvě zásilky (podací čísla 7219 a 7220) odeslané žalobcem. Ten tvrdil, že obsahovaly návrhy na zastavení exekuce – v této věci, vedené pod sp. zn. 77 EX 8697/07, a ve věci vedené pod sp. zn. 77 EX 466/01, kde žalobce taktéž vystupoval jako oprávněný. Soudy nižších stupňů nicméně dospěly k závěru, že žalobce toto své tvrzení neprokázal, a měly tak za to, že žalobce nikdy návrh na zastavení exekuce ve věci vedené pod sp. zn. 77 EX 8697/07 nepodal. Soudy nižších stupňů tedy požadovaly po žalobci, aby prokázal, co bylo obsahem zásilek doručených exekutorskému úřadu, čímž postupovaly v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i ESLP.

Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů. Zároveň podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, neboť důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu se vztahují i na toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy budou v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu (§ 226 odst. 1 ve spojení s § 243g odst. 1, částí věty první za středníkem, o. s. ř.).

Podle § 243 g odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014

JUDr. Pavel S i m o n

Vydáno: 19. August 2014
Vloženo: 11. December 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin