JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 2371/2010

Relativní neplatnost a ochrana dobré víry při nabývání majetku.

Právní věty

  1. Žalovaný 1) byl tedy v době převodu vlastníkem předmětných nemovitostí, byť uvedený právní úkon, který nebyl realizací obvyklé správy majetku náležejícího do společného jmění manželů, učinil bez souhlasu žalobkyně (své tehdejší manželky); ve smyslu § 145 odst. 2, poslední věty za středníkem, obč. zák. byl tento právní úkon tedy postižen (pouze) relativní neplatností.

  2. Žalobkyně se neplatnosti tohoto právního úkonu dovolala až poté, kdy podle této převodní smlouvy byl již povolen vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaných 2) a 3), kteří při uzavírání smlouvy vycházeli ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, tzn. z informace, že jako vlastník převáděných nemovitostí je v katastru zapsán (výlučně) prodávající – žalovaný 1), aniž by věděli nebo vědět měli, resp. při vynaložení obvyklé míry opatrnosti vědět mohli, že převáděné nemovitosti ve skutečnosti jsou předmětem společného jmění žalovaného 1) a žalobkyně, a že tedy stav zápisů v katastru nemovitostí neodpovídá právnímu stavu (tzv. právní realitě).

  3. Za této skutkové konstelace je pak Nejvyšší soud toho názoru, že při právním posouzení této věci je zapotřebí reflektovat i princip právní jistoty a ochrany nabytých práv (iura quaesita) dovolatelů, a to při obdobném nazírání, k jakému dospělo plénum Ústavního soudu České republiky v nálezu ze dne 31. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (in www.nalus.usoud.cz) při řešení důsledků spojených s odstoupením od smlouvy o převodu nemovitosti. Podle tohoto nálezu odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák. se – není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak – smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.

  4. Jestliže de lege lata právní úkon učiněný jedním z manželů, který není spjat s výkonem práva při obvyklé správě majetku tvořícího společné jmění manželů, není postižen absolutní neplatností, nýbrž se ve smyslu § 40a obč. zák. považuje za právní úkon platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá, je v takovém případě zapotřebí zvažovat poskytnutí ochrany nabytých práv nabyvateli jednajícímu v dobré víře. I když důsledkem (po právu) dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu je neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc, je – s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebí mít na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatností postiženého právního úkonu nikdy nedošlo k založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně neplatného právního úkonu práva a povinnosti z něho vznikly, byť v důsledku následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (s již připomenutými účinky ex tunc) zanikly. Bylo by však očividně v rozporu s principem právní jistoty a ochranou nabytých práv v dobré víře apriori odmítnout ochranu těm nabyvatelům, kteří při uzavírání předmětné převodní smlouvy (objektivně) nemohli ani při dodržení náležité opatrnosti vědět, že převáděné nemovitosti nejsou (pouze) ve vlastnictví prodávajícího (byť ten byl jako jejich výlučný vlastník evidován v katastru nemovitostí a z pozice vlastníka také vystupoval vůči nabyvatelům), nýbrž že tvoří společné jmění převádějícího a jeho manželky (která naopak mohla před předmětným převodem právem předvídaným způsobem dosáhnout zápisu v katastru nemovitostí o tom, že pozemek je ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 1/), a že tedy přistupují k uzavření tzv. relativně neplatného právního úkonu, jehož neplatnost – s účinky ex tunc – nastane v případě, že se této neplatnosti (právně relevantním způsobem) dovolá manželka převádějícího.

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, proti žalovaným 1) Mgr. V. Č., zastoupenému opatrovníkem JUDr. Petrem Hanzalem, advokátem se sídlem v Praze 6, Makovského 1331, 2) Mgr. A. F., a 3) S. F., zastoupeným JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 13 C 126/2007, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 30 Co 443/2009-162, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 30 Co 443/2009-162, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 24. března 2009, č.j. 13 C 126/2007-111, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. března 2009, č.j. 13 C 126/2007-111, určil, že „pozemek – stavební parcela č. 452 zastavěná plocha a nádvoří a pozemek – parcela č. 95/89, orná půda, nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ na LV č. 610, pro katastrální území O. a obec O.(,) jsou součástí zaniklého společného jmění manželů J. H., a Mgr. V. Č.“ (dále již „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že předmětné nemovitosti byly zakoupeny žalovaným 1) za trvání jeho manželství s žalobkyní a „jelikož byly pořízeny alespoň částečně z prostředků náležejících do společného jmění manželů, staly se i tyto nemovitosti předmětem společného jmění žalobkyně a prvního žalovaného.“ Vzhledem k tomu, že žalovaný 1) převedl bez souhlasu žalobkyně předmětné nemovitosti (kupní smlouvou ze dne 20. května 2004) na žalované 2) a 3) a žalobkyně se vůči těmto žalovaným dovolala neplatnosti uvedeného právního úkonu, je tato kupní smlouva neplatným právním úkonem s účinky ex tunc.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že v průběhu dokazování (v řízení před soudem prvního stupně) bylo prokázáno, že se žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě dovolala relativní neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 40a obč. zák., přičemž žalovanému 1) se nepodařilo prokázat (přestože byl soudem prvního stupně řádně poučen ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti důkazní), že k tomuto převodu byl dán souhlas ze strany žalobkyně. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaných, podle které soud prvního stupně v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. zasáhl do petitu, neboť tím, že změnil petit žaloby, ve skutečnosti rozhodl o něčem jiném, než sama žalobkyně navrhovala. Konečně důvodnou neshledal ani námitku žalovaných, že jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud uvedl, že jednání žalobkyně bylo logické a šlo o jediné možné řešení, jak se mohla domoci svých práv.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalovaní 2) a 3) (dále již „dovolatelé“), jehož přípustnost odvozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.(neboť podle jejich názoru má napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam) a uplatňují v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o. s. ř.

Podle dovolatelů „otázkami zásadního právního významu s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou:
a) zda je soud oprávněn i bez návrhu navrhovatele »upravit« petit jeho návrhu a rozhodnout v typové věci, která byla předmětem daného řízení, rozsudkem, jehož výrok nekoresponduje s návrhem žalobce,
b) zda doručení hmotněprávního úkonu (v daném případě námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy) pouze jednomu z manželů, kteří nevedou společnost domácnost a bydlí odděleně ve dvou samostatných bytech, lze považovat za hmotněprávní úkon, který se dostal do sféry dispozice druhého z manželů (který listinu nepřevzal) a tedy zda je takovýto právní úkon možno považovat za projev vůle, který byl doručen adresátovi,
c) zda je či není uplatnění námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy právním úkonem učiněným v rozporu s dobrými mravy, tedy právním úkonem neplatným za situace, kdy osoba, která takovýto úkon činí, již při nabývání nemovitého majetku, který byl následně předmětem prodeje, jednala po dohodě se svým manželem tak, aby byla »skrytým spoluvlastníkem« a priori zmocnila svého manžela do budoucna k veškerým úkonům, které se budou předmětných nemovitostí týkat.“

Uvedené dovolací důvody dovolatelé ve svém dovolání blíže vymezují, přičemž v závěru svého dovolání zdůrazňují, že při uzavírání kupní smlouvy vycházeli v dobré víře ze stavu zápisů v katastru nemovitostí v tom směru, že žalovaného 1) považovali za výlučného vlastníka předmětných nemovitostí. Dovolatelé z vyložených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím svého advokáta) k podanému dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a jednotlivě (nesouhlasně) se vyjádřila k dovolacím námitkám dovolatelů. Navrhla, vzhledem k tomu, že podle jejího názoru v tomto případě není dovolání přípustné, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelů odmítl s tím, že přizná žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně konstatuje, že dovolání v této věci bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje zákonem stanovené údaje (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně vydal shora cit. rozhodnutí poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 26. února 2008, č.j. 13 C 126/2007-54 (kterým byla předmětná žaloba zamítnuta pro absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1/), byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 16. června 2008, č.j. 30 Co 177/2008-71, se (pro soud prvního stupně) závazným právním názorem, že „žalobkyně prokázala, že účastníci mají věcnou legitimaci a zároveň se jí podařilo prokázat, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem“, je dovolání dovolatelů proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné a je i – jak bude rozvedeno níže – důvodné.

Pokud jde o shora citované první dvě námitky, které dovolatelé podřadili pod dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud relevanci takto uplatněné dovolací argumentace (která je v zásadě totožná s odvolací argumentací) neshledává a má za to, že odvolací soud – vzhledem ke skutkovému závěru, z nějž vycházel a jejž dovolatelé ani nezpochybňují – správně uzavřel, že tyto námitky nejsou důvodné; proto postačí pro stručnost zcela odkázat na ty části odůvodnění, v nichž odvolací soud podrobně a věcně správně reaguje na tyto námitky, jež dovolatelé opětovně vznášejí v nyní podaném dovolání (srov. str. 5 poslední odstavec a celou str. 6 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu).

Třetí dovolací námitka dovolatelů naplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. při tvrzení, že popsané jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a že dovolatelé v dobré víře ve stav zápisů v katastru nemovitostí uzavírali převodní smlouvu s žalovaným 1) (tehdy ještě manželem žalobkyně) s tím, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí.

Za skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel též odvolací soud, je tato dovolací argumentace dovolatelů důvodná a tedy naplňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.

Podle § 40a, věty první a druhé, obč. zák., ve znění účinném k datu uzavření kupní smlouvy (20. května 2004), jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

Podle § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.

Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle § 40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, nesplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto právního úkonu (smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemovitostí věcné právo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007, jež je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Při posuzování důsledků spojených s (po právu) dovoláním se tzv. relativní neplatností právního úkonu ovšem nelze pouze vystačit s (mechanickou) verifikací právně rozhodných skutečností stran posouzení jejich případné (ne)podřaditelnosti pod shora již citované ustanovení § 40a obč. zák., nýbrž při rozhodování je nezbytné též pečlivě zohlednit všechny okolnosti souzeného případu a přihlédnout též i k judikatuře Ústavního soudu, in concreto k Ústavním soudem vykonatelným rozhodnutím, jimiž byly (z ústavně právního hlediska) řešeny (skutkově či právně) obdobné věci, neboť tato rozhodnutí českého orgánu ochrany ústavnosti jsou ve smyslu § 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány i osoby.

Vztaženo na posuzovaný případ je podle názoru Nejvyššího soudu zapotřebí rozlišovat, zda v době uzavření kupní smlouvy dne 20. května 2004 mezi prodávajícím - žalovaným 1) a kupujícími – dovolateli, byl převodce vlastníkem těchto nemovitostí či nikoli. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při rozhodování vycházel ze závěru, že převáděné nemovitosti v době uzavření zmíněné převodní smlouvy tvořily společné jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1). Žalovaný 1) byl tedy v době převodu vlastníkem předmětných nemovitostí, byť uvedený právní úkon, který nebyl realizací obvyklé správy majetku náležejícího do společného jmění manželů, učinil bez souhlasu žalobkyně (své tehdejší manželky); ve smyslu § 145 odst. 2, poslední věty za středníkem, obč. zák. byl tento právní úkon tedy postižen (pouze) relativní neplatností. Žalobkyně se neplatnosti tohoto právního úkonu dovolala až poté, kdy podle této převodní smlouvy byl již povolen vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaných 2) a 3), kteří při uzavírání smlouvy vycházeli ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, tzn. z informace, že jako vlastník převáděných nemovitostí je v katastru zapsán (výlučně) prodávající – žalovaný 1), aniž by věděli nebo vědět měli, resp. při vynaložení obvyklé míry opatrnosti vědět mohli, že převáděné nemovitosti ve skutečnosti jsou předmětem společného jmění žalovaného 1) a žalobkyně, a že tedy stav zápisů v katastru nemovitostí neodpovídá právnímu stavu (tzv. právní realitě).

Za této skutkové konstelace je pak Nejvyšší soud toho názoru, že při právním posouzení této věci je zapotřebí reflektovat i princip právní jistoty a ochrany nabytých práv (iura quaesita) dovolatelů, a to při obdobném nazírání, k jakému dospělo plénum Ústavního soudu České republiky v nálezu ze dne 31. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (in www.nalus.usoud.cz) při řešení důsledků spojených s odstoupením od smlouvy o převodu nemovitosti. Podle tohoto nálezu odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák. se – není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak – smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.

Jestliže de lege lata právní úkon učiněný jedním z manželů, který není spjat s výkonem práva při obvyklé správě majetku tvořícího společné jmění manželů, není postižen absolutní neplatností, nýbrž se ve smyslu § 40a obč. zák. považuje za právní úkon platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá, je v takovém případě zapotřebí zvažovat poskytnutí ochrany nabytých práv nabyvateli jednajícímu v dobré víře. I když důsledkem (po právu) dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu je neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc, je – s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebí mít na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatností postiženého právního úkonu nikdy nedošlo k založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně neplatného právního úkonu práva a povinnosti z něho vznikly, byť v důsledku následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (s již připomenutými účinky ex tunc) zanikly. Bylo by však očividně v rozporu s principem právní jistoty a ochranou nabytých práv v dobré víře apriori odmítnout ochranu těm nabyvatelům, kteří při uzavírání předmětné převodní smlouvy (objektivně) nemohli ani při dodržení náležité opatrnosti vědět, že převáděné nemovitosti nejsou (pouze) ve vlastnictví prodávajícího (byť ten byl jako jejich výlučný vlastník evidován v katastru nemovitostí a z pozice vlastníka také vystupoval vůči nabyvatelům), nýbrž že tvoří společné jmění převádějícího a jeho manželky (která naopak mohla před předmětným převodem právem předvídaným způsobem dosáhnout zápisu v katastru nemovitostí o tom, že pozemek je ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 1/), a že tedy přistupují k uzavření tzv. relativně neplatného právního úkonu, jehož neplatnost – s účinky ex tunc – nastane v případě, že se této neplatnosti (právně relevantním způsobem) dovolá manželka převádějícího.

Poněvadž odvolací soud se uvedenými otázkami při právním posouzení věci nezabýval, ač dovolatelé v řízení poukazovali na okolnosti, za kterých přistupovali k uzavření předmětné kupní smlouvy, je třeba konstatovat, že dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d ost. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. října 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu

Vydáno: 19. October 2011
Vloženo: 14. February 2012

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás