JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 2328/2015

K možnosti "dožalování" náhrady škody za další průběh průtažného řízení

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce M. Č., zastoupeného Mgr. Jozefem Barátem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 325/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 98/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, č. j. 64 Co 341/2014-92, takto:

Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2014, č. j. 12 C 98/2013-72, a Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, č. j. 64 Co 341/2014-92, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 64 Co 341/2014-92, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2014, č. j. 12 C 98/2013-72, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s 7,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 18. 1. 2013 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobce domáhá po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 442/99, v němž se domáhal výkonu rozhodnutí (rozsudku téhož soudu ze dne 8. 9. 1998, č. j. 229/98-18, jímž mu byl přiznán nárok na zaplacení částky 371 209,33 Kč s příslušenstvím) prodejem nemovitostí manželů B., přičemž v průběhu řízení, a to dne 6. 4. 2004, podal návrh na rozšíření výkonu rozhodnutí (ohledně rozsudku téhož soudu, jímž mu byl přiznán další nárok na zaplacení částky 371 209,32 Kč s příslušenstvím). Po téměř 14 letech od zahájení řízení nedošlo k dražebnímu jednání a dochází k opětovným vyhotovováním znaleckých posudků. Žalobce dále uvedl, že na základě stanoviska žalované ze dne 4. 11. 2008, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2009, č. j. 17 C 180/2008-60, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010, č. j. 23 Co 145/2010-91, byl žalobce odškodněn částkou 120 000 Kč s příslušenstvím za dobu 10 let namítaného řízení od doby jeho zahájení. Žalobce tak požadované zadostiučinění žádá za dobu následnou namítaného řízení. Konečně žalobce uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované podáním podaným k poštovní přepravě dne 16. 7. 2012, přičemž žalovaná se v šestiměsíční lhůtě nevyjádřila, a je tak od 18. 1. 2013 v prodlení.

3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se též s jím provedeným právním hodnocením. Řízení vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 442/99 bylo zahájeno dne 26. 3. 1999 a rozhodnutí, jímž řízení skončilo, nabylo právní moci dne 11. 4. 2014. Vycházet bylo možno ovšem jen z délky řízení tři roky a deset měsíců, tj. ode dne 10. 6. 2010, kdy došlo k vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu. Soud prvního stupně vzal správně v úvahu, že řízení bylo vedeno před třemi stupni soudní soustavy, a to opakovaně. Nejednalo se sice o mimořádně složitou věc po stránce hmotněprávní, složitou ovšem byla situace po procesní stránce, zejména vzhledem k množství procesních rozhodnutí reagujících na opakované opravné prostředky povinných, které soud prvního stupně správně hodnotil jako až zneužívání procesních práv s tím, že tento postup nemůže být k tíži žalované. Správně byl též hodnocen význam řízení pro žalobce jako standardní a délka řízení jako nepřesahující časový rámec pro skončení řízení. Správným byl také shledán závěr, že při rozhodování o dalším nároku již nelze přihlížet k celkové době vykonávacího řízení v rozsahu téměř čtrnácti let, jak požaduje žalobce, nýbrž je třeba vycházet pouze z délky řízení tří let a deseti měsíců. Tato doba pak není nepřiměřenou pro vykonávací řízení za situace, že jde o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v řízení od 10. 6. 2010 nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť délka řízení po tuto část řízení je přiměřená. Újma, která byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení počítanou od počátku řízení, tedy od 26. 3. 1999, byla kompenzována již dříve přiznanou celkovou částkou ve výši 120 000 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) brojí proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu dovoláním, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně se jedná o řešení otázky, zda při opakovaném uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, se přihlíží k celé délce řízení, ve kterém již jednou byla pravomocně konstatována nepřiměřená délka řízení, nebo pouze na dobu po pravomocném rozhodnutí, v němž byla konstatována nepřiměřená délka řízení, a přitom se nepřihlíží na celkovou délku řízení. Posouzení dané otázky je dle žalobce nesprávné.

5. Dovolatel je toho názoru, že způsobem, jakým soudy nižších stupňů zhodnotily předestřenou otázku, došlo k opomenutí § 159a odst. 5 občanského soudního řádu, podle nějž, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu. Žalobce poukázal též na § 159a odst. 3 občanského soudního řádu. Odvolací soud pochybil, nezohlednil-li výroky dřívějších rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze ve věci přiměřeného zadostiučinění, ze kterých jasně plyne, že ve vykonávacím řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 442/99 docházelo k průtahům. Odvolací soud svým rozhodnutím v podstatě popřel možnost opakované žádosti o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Odvolací soud při svém rozhodování nepřihlédl k tomu, že žalobce nepožadoval poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za celé vykonávací řízení, ale pouze za období od 10. 6. 2010, tedy ode dne následujícího po vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010, č. j. 23 Co 145/2010-91. Žalobce si je vědom stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého: „je možné shledat důvodnou i žalobu na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. (…) Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou.“ Z citovaného stanoviska ale není patrné, zda se posuzuje nepřiměřenost délky řízení pouze za období po dřívějším pravomocném rozhodnutí o nepřiměřené délce řízení, nebo je nutno pohlížet na celkovou délku řízení, ve kterém dochází k průtahům. Rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva vychází z předpokladu, že délka řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení soud toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková délka řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Z uvedeného žalobce vyvozuje, že je nezbytné délku celého řízení i při posuzování pouze určité části řízení. Soudy nižších stupňů tedy měly zohlednit, že celkově vykonávací řízení trvalo téměř čtrnáct let. Nad rámec uvedeného žalobce dodává, že za nepřiměřenou považuje i délku tří let a deseti měsíců ve vztahu k vykonávacímu řízení, jež není složité. Skutečnost, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a to opakovaně, nelze připisovat k tíži žalobce, ale zřejmě nastavení soudní soustavy ČR, která umožňuje nestandardní chování povinných a v podstatě zneužívání práva.

6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

8. Podle § 241 odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy.

9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

10. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání je přípustné pro řešení otázky stanovení celkové délky řízení, za situace, kdy byl poškozený odškodněn již v kompenzačním řízení skončeném dříve, než bylo skončeno řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, [s]tát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk, [b]ez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

16. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk, [z]adostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

17. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk, [v] případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

a) celkové délce řízení,

b) složitosti řízení,

c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a

e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Jak uvedl dovolatel sám v podaném dovolání, ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „stanovisko“), bylo konstatováno, že Evropský soud pro lidská práva (dále jako „ESLP“) upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Ve stanovisku bylo také konstatováno, že [p]řiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona, nebylo doposud pravomocně skončeno. Z hlediska vnitrostátní právní úpravy i z hlediska rozhodnutí ESLP je možné shledat důvodnou i žalobu na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. Soud v kompenzačním řízení podle okolností případu k této okolnosti přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a to i v zájmu preventivního působení rozhodnutí o újmě na dosud neskončené řízení. Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu I. stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení § 212a odst. 3 o.s.ř. tím není dotčeno. Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou.

19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009 uvedl, že: „Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně neupravuje, kdy účastníkovi řízení, který se považuje za poškozeného nepřiměřeně dlouze vedeným řízením, vzniká nemajetková újma, a od kterého okamžiku se může domáhat odškodnění vzniklé újmy. Ustanovení § 32 odst. 3 stanoví promlčecí lhůtu pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy tak, že náhradu nemajetkové újmy lze požadovat do šesti měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo, a to i tehdy, nastaly-li průtahy jen v některé z dřívějších fází řízení. Tím se podtrhuje význam pohledu na řízení jako na jeden celek (srov. důvodovou zprávu k bodu 27 návrhu zákona č. 160/2006 Sb.), neboť teprve po ukončení řízení je možné určit celkový rozsah a závažnost vzniklé nemajetkové újmy, jakož i komplexně zhodnotit postup orgánů veřejné moci během řízení, jednání poškozeného, a další okolnosti případu. V dalších podrobnostech zde Nejvyšší soud odkazuje na závěry Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, bodů II. a III., dostupného na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz (dále jen Stanoviska). Účastník řízení považující se za poškozeného nepřiměřeně dlouhým řízením by měl zpravidla vyčkat jeho skončení, a teprve poté požadovat náhradu vzniklé nemajetkové újmy, což je v souladu s požadavkem hospodárnosti a efektivity soudního řízení. Zaslání a studium spisu původního řízení pro účely řízení kompenzačního si obvykle vyžádá určitou dobu nečinnosti a odklad vydání rozhodnutí v dosud probíhajícím řízení původním. Je-li naprosto zjevné, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nelze již dosavadní délku posuzovaného řízení považovat za přiměřenou, je možné domáhat se kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení i v případě, že dané řízení dosud neskončilo (viz věta 5. uvedeného Stanoviska). Uplatnění nároku v průběhu posuzovaného řízení bude důvodné zejména u účastníka řízení pokročilého věku, u něhož by hrozila ztráta možnosti domoci se náhrady později, nebo u účastníka řízení, kterému v probíhajícím řízení již závažná nemajetková újma vznikla.“

20. Uplatnění nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za trvání řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí (dále též jako „průtažné řízení“), lze považovat za výjimku ve prospěch poškozeného, jež je mu daná k dispozici, neboť by po něm nebylo spravedlivé požadovat, aby na odškodnění jemu vznikající újmy čekal do skončení průtažného řízení. Vyplývá z logiky věci, že má-li soud rozhodovat o zadostiučinění již v průběhu řízení průtažného, nemá objektivně možnost zvážit veškeré okolnosti, jež jsou zvažovány při určení formy (případně výše) zadostiučinění za průběh skončeného průtažného řízení, a vychází tedy jen z těch skutečností, jež jsou mu známy v době jeho rozhodování (viz Stanovisko). Judikaturou byly dovozeny takové případy, kdy uvedenou možnost poškozenému nelze přiznat, a to buď z důvodu, že až do skončení průtažného řízení nelze určit význam tohoto řízení, a tím pádem ani stanovit přiměřenou výši zadostiučinění (v průtažných konkursních a insolvenčních řízeních), či v samotném průtažném řízení lze poškozenému poskytnout přiměřené odškodnění ve formě, jíž v odškodňovacím řízení poskytnout nelze (v případě průtažných trestních řízení).

21. Je při tom nutné vycházet z předpokladu, že poskytnuté zadostiučinění by se nemělo výrazně lišit v závislosti na tom, požádal-li poškozený o jeho poskytnutí jednorázově po skončení průtažného řízení, či žádal-li o zadostiučinění již za trvání průtažného řízení a žádá-li po jeho skončení o zadostiučinění za jeho dosud neodškodněnou část. Pro opačný přístup dovolací soud neshledává žádný logicky ospravedlnitelný důvod. Dojde-li k odškodnění újmy způsobované průtažným řízením již v jeho průběhu, může sice dojít k tomu, že míra strádání (úzkosti, duševního stresu a nejistoty z očekávaného výsledku sporu atp.) poklesne, nelze ovšem uzavřít, že by došlo ke skončení újmu působící situace a že by poškozený další trvání průtažného řízení vnímal jako řízení nově započaté.

22. Sama možnost požadovat zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ještě za trvání průtažného řízení nesmí, na druhou stranu, vést k zneužívání práv (viz § 2 o. s. ř.). Nemělo by tak být připuštěno, aby daná možnost byla užívána ke svévolnému rozmnožování sporů, či dokonce k prodlužování trvání průtažného řízení. Není náhodou, že v části Stanoviska, v níž byla dovozena možnost požadovat náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se hovoří o podmínce „zjevnosti nepřiměřené délky řízení.“ Rovněž na tomto místě je vhodné podotknout, že představitelným je, aby poškozený požadoval náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vícekrát i za trvání průtažného řízení. Uvedený postup poškozeného, tedy vícenásobné uplatňování náhrady újmy za trvání průtažného řízení, dovolací soud nadále pokládá za zdůvodnitelný jen za výjimečných situací, v nichž i po vyhlášení pravomocného rozsudku v kompenzačním řízení vykazuje průtažné řízení opětovně zjevně nepřiměřenou délku, nebo jsou dány jiné konkrétní okolnosti případu (např. závažná choroba či stáří žalobce). Nebude-li v okamžiku, kdy bude rozhodovat soud v kompenzačním řízení, probíhající průtažné řízení trvat opětovně zjevně nepřiměřeně dlouhou dobu, zamítne soud žalobu - pro tentokrát - pro předčasnost (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), to nikoliv pro neexistenci újmy samotné, ale pro nenaplnění výjimečné potřeby pro rozhodování soudů za plně neosvětlených skutkových okolností věci (viz výše). Poškozenému však nic nebrání v tom, aby po skončení řízení nárok na náhradu újmy uplatnil.

23. Odlišnou je situace, pokud poškozený uplatňuje opětovně nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou průtažného řízení poté, kdy průtažné řízení skončilo. Jak již bylo naznačeno výše, jestliže řízení trvalo nepřiměřeně dlouho v okamžiku rozhodnutí o poskytnutí zadostiučinění, trvá nepřiměřeně dlouho i v dalším svém průběhu, čímž i zásadně působí újmu. Nespravedlivým a proti smyslu věci by tedy bylo vázat poskytnutí zadostiučinění za další průběh již skončeného řízení na okolnost, že i v tomto samotném dalším průběhu bylo jeho trvání nepřiměřené, ostatně Stanovisko v tomto smyslu hovoří o nepřiměřené délce řízení založené na jeho další délce. Tzv. „dožalování“ újmy za další průběh průtažného řízení po jeho skončení zásadně není vyloučeno. Opačný závěr by vedl pouze k tomu, že by poskytnutá výhoda (spočívající v možnosti dřívějšího uplatnění práva) musela být nutně chápána za potenciální celkovou nevýhodu. Dovolání bylo shledáno důvodným, neboť odvolací soud řešil právní otázku nesprávně, totiž odlišně od výše vyjádřeného názoru soudu dovolacího.

24. Mělo by být doplněno, že byť § 31a odst. 3 OdpŠk vypočítává okolnosti případu, k nimž se přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk nebo § 22 odst. 1 OdpŠk, nelze toto stanovování považovat za dosazování veličin do vědecky přesného vzorce, ale toliko za nalézání adekvátní satisfakce, jehož výsledek musí být v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Pokud by tedy průběh průtažného řízení po vydání rozhodnutí, jímž bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění, trvalo nevýznamně dlouho, či se vyskytly takové okolnosti, pro něž by nebylo spravedlivé poškozenému poskytnout další zadostiučinění, nemusí být (výjimečně) zadostiučinění za „dožalovaný“ průběh průtažného řízení přiznáno), viz též dále v bodu 28.

25. Na tomto místě je třeba též zmínit, že soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení (nehledě na skutečnost, zda rozhoduje za trvání průtažného řízení či nikoliv), není vázán závěrem soudu v dřívějším odškodňovacím řízení, že průtažné řízení je či není nepřiměřeně dlouhým. V tomto ohledu s dovolatelem souhlasit nelze, pakliže poukazuje na § 159a odst. 3 a odst. 5 (v aktuálním znění odst. 4) o. s. ř. Uvedená zákonná ustanovení hovoří výslovně o výroku pravomocného rozsudku, jenž je závazným pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.) a pro všechny orgány (§ 159a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož posouzení přiměřenosti délky řízení je otázkou prejudiciální, účinek závaznosti se na toto posouzení neuplatní. K tomu viz např. Bohumil Dvořák: Ke vztahu rozsudku o žalobě na plnění a následné žaloby určovací, [Právní rozhledy 9/2008, s. 332]. Vyloučeným tedy není, aby soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení shledal, že délka předmětného řízení je přiměřená, a to navzdory existenci dřívějšího pravomocného rozhodnutí, jímž byl žalobce odškodněn za trvání téhož předmětného řízení. Obecně lze k této problematice uvést, že je třeba rozlišovat mezi procesními pojmy překážky věci rozsouzené a závaznosti rozhodnutí.

26. Jelikož soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích mimo jiné uvedly, že žalovaná nemůže „být hnána k odpovědnosti“ za zneužívání procesních práv ze strany povinných v předmětném řízení, považuje dovolací soud za vhodné, toliko obiter dictum, upozornit na svou judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, v němž konstatoval: „Pokud ovšem soud již dospěl k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, pak při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je nutné rozlišovat, zda průtahy v řízení byly zapříčiněny chováním poškozeného nebo chováním jiného účastníka řízení. Chování (resp. jednání) poškozeného tvoří samostatné kritérium dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Toto kritérium má svůj původ v obecném principu spoluodpovědnosti poškozeného (srov. § 441 obč. zák., resp. nyní § 2918 o. z.). Případné obstrukční chování poškozeného tak bude mít rovněž přímý vliv na výši přiměřeného zadostiučinění, neboť jednak újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení je nižší u účastníka, jenž se chová obstrukčně, jednak za vznik této újmy částečně nese odpovědnost sám. Obstrukční chování jiného účastníka řízení však nemůže mít přímý vliv na výši přiměřeného zadostiučinění poškozené, neboť, jak dovolatelka správně podotýká, stejně jako nemůže být toto chování přičítáno k tíži státu, nemůže být toto chování přičítáno ani k její tíží. Chování jiného účastníka řízení tak bude mít na výši přiměřeného zadostiučinění vliv pouze zprostředkovaný, a to ve prospěch státu při hodnocení kritéria složitosti řízení, pokud v důsledku tohoto chování bylo řízení procesně složitým, anebo v neprospěch státu při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci, pokud soud mohl na základě procesních předpisů obstrukčnímu chování jiného účastníka řízení zabránit a neučinil tak (srov. již výše citovaný rozsudek ESLP ve věci Matoušková proti Slovensku).“

VI. Závěr

27. Jak již bylo uvedeno výše, jestliže soudy v nyní projednávané věci při posouzení přiměřenosti délky předmětného řízení zohlednily samostatně a izolovaně pouze jeho část po vydání pravomocného rozsudku v předchozím kompenzačním řízení, dopustily se nesprávného právního posouzení. Nejvyšší soud z uvedeného důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvod, pro který je rušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud též rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení dle § 243e odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud současně zrušil též závislé výroky o náhradě nákladů řízení.
28. Soudy budou v dalším průběhu řízení při posuzování přiměřenosti délky předmětného řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž, dospějí-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, budou (samozřejmě) při stanovení základní částky zadostiučinění počítat s tou fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Z logiky věci (a též výše uvedených premis) plyne, že při případném stanovení výše zadostiučinění nebude možné provést modifikaci za prvé dva roky řízení. Soudy budou postupovat v souladu se Stanoviskem a budou dbát, aby svým rozhodnutím nenarušily nezměnitelnost rozhodnutí v dřívějším odškodňovacím řízení. Zohlední tedy právě ty konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované fázi průtažného řízení jako nové skutečnosti ve smyslu další délky posuzovaného řízení, a odůvodní, jaké bylo jejich působení v této fázi. Pokud soud přistoupí k úvaze a výpočtu částky, jakou by poskytl poškozenému v případě, rozhodoval-li by v jediném odškodňovacím řízení po skončení průtažného řízení, použije takový výpočet orientačně - jeho základem by měla být úvaha, na jakou výši zadostiučinění by měl poškozený nárok za řízení jako celek, od čehož je na místě odečíst to, co mu již bylo přiznáno, popř. plněno. Je totiž skutečností, že teprve po skončení posuzovaného řízení lze v úplnosti posoudit míru naplnění jednotlivých rozhodných kriterií. Na druhé straně mohou hrát významnou roli ty skutečnosti, které nastaly až v další fázi posuzovaného řízení, neboť jak dovodila judikatura – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, – nemusí jít u jednotlivých kriterií o neměnné veličiny.

29. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zkoumal dovolací soud, zda řízení není zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k vadám, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž takové neshledal (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

30. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

32. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu

Vydáno: 16. May 2017
Vloženo: 13. October 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-