JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 2291/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce obchodní společnosti S., spol. s r.o., právně zastoupené advokátem, proti žalovanému M. P., právně zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 401.351,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod spisovou značkou 8 C 126/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2000, č.j. 54 Co 575/99-204, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2000, č.j. 54 Co 575/99-204 podané proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 200.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 26. prosince 1992 do 14. července 1994 a 16% úrokem z prodlení od 15. července 1994 do zaplacení, se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2000, č.j. 54 Co 575/99-204, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. ledna 1999, čj. 8 C 126/92-91, doplněným usnesením ze dne 21.září 1999, čj. 8 C 126/92-192, uložil žalovanému povinnost zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku žalobci částku 395.959,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% za období od 26.prosince 1992 do 14.července 1994 a s úrokem z prodlení ve výši 16% za období do 15. července 1994 do zaplacení a náklady řízení v částce 78.147,40 Kč k rukám právního zástupce žalobce. Zamítl žalobu co do částky 5.392,- Kč s příslušenstvím a co do příslušenství z částky 395.959,- Kč převyšující 16% úrok z prodlení. Dále soud uložil žalovanému povinnost zaplatit státu na zálohovaném svědečném částku 2.644,- Kč. Přisouzená částka představuje náklady vynaložené žalobcem na žalovaným objednanou rekonstrukci nebytových prostor v přízemí „T. domu" na třídě T. ve Z.

Odvolací soud k odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku rozsudku ve věci samé a proti akcesorickým výrokům rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 200.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 26. prosince 1992 do 14. července 1994 a 16% úrokem z prodlení od 15. července 1994 do zaplacení. Ohledně částky 195.959,- Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. Každému z účastníků uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 13.024,-Kč a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen dovolatel), dovolání, ve kterém navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu rozhodnutí. Ohledně přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. Pokud jde o důvodnost, dovolatel zmínil ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) a písm. c) o.s.ř. Zastává názor, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Po zjištění, že dovolání v přezkoumávané věci bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, jak to vyžaduje ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., že bylo podáno ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o.s ř. a splňuje formální i obsahové náležitosti podle § 241 odst. 2 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti výroku o zamítnutí žaloby do částky ve výši 195.959,- Kč s příslušenstvím podle § 238 odst.1, písm. a) o.s.ř. neboť tímto výrokem odvolacího soudu byl měněn, byť částečně, rozsudek soudu I. stupně ve věci samé.

Pokud jde o výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok co do částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, dovolání přípustné není, protože přípustnost dovolání je zásadně založena proti rozsudkům odvolacího soudu měnícím rozsudek soudu prvního stupně. Bylo proto dovolání proti tomuto výroku odmítnuto podle § 243b odst. 4 za použití § 218 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Zbývá posoudit existenci podmínek přípustnosti dovolání vymezených v § 237 odst.1 o.s.ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti.

Dovolatel se odvolává na § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř., neboť má za to, že v rozsudku odvolacího soudu je označen neexistující subjekt. Konkrétně uvádí, že původní žalobce obchodní společnost S., spol. s r.o., k 1.6.1999 zanikla rozdělením s tím, že nově vznikly obchodní společnost S., spol. s r.o., a obchodní společnost S. s., spol. s r.o. Právním nástupcem žalobce se stala obchodní společnost S., spol. s r.o., a měla být jako účastník řízení v napadeném rozsudku takto označena.

Dovolací soud dospěl k závěru, že přípustnost dovolání z důvodu podle § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř., který je zároveň dovolacím důvodem ve smyslu § 241 odst.3 písm a) o.s.ř. (tj. že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení) není ve věci dána. Toto ustanovení připouští dovolání v případě, kdy ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Jedná se tedy o vadu řízení, nikoli rozhodnutí. V dané věci však v řízení vystupoval jako žalobce S. s.r.o., k jehož rozdělení došlo, podle sdělení žalobce v dovolání, až ku dni 1.6.1999. Tuto skutečnost však nástupnická společnost, tj. obchodní společnost S., spol. s r.o., která pohledávku za žalovaným převzala, procesnímu soudu nesdělila. Jak už bylo výše poukázáno, k rozdělení na dvě nástupnické společnosti došlo ku dni 1.6.1999, takže pokud u odvolacího jednání konaného dne 23.února 2000 jednal za žalobce Ing. J. B. jako jednatel a Mgr. D. M. v substituci advokáta žalobce, účastnila se řízení nástupnická společnost, která jednala svými zástupci.

Pokud jde o ostatní důvody spadající pod ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nutné konstatovat, že daná věc náleží do pravomoci soudu, účastník měl procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř.).

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pouze podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jak uvedeno shora a zabýval se dále jen důvodností dovolání v tom rozsahu, v jakém bylo dovolání shledáno přípustným.

Dovolatel podal dovolání z důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) a c) o.s.ř., (když zřejmě chybně zmínil § 241 odst. 2 písm. a/ a c/ o.s.ř.).

Pokud jde o důvodnost dovolání podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř., tj. že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o.s.ř., bylo již uvedeno, že v řízení k vadám taxativně vyjmenovaným v § 237 odst.1 o.s.ř. nedošlo. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení tedy dán není.

Zbývá posouzení důvodnosti dovolání podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá požadavkům § 132 o.s.ř. Je tomu zejména tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, případně pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, v hodnocení důkazů je logický rozpor a musí se týkat skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, případně procesního práva.

Dovolatel sice vychází z právního hodnocení odvolacího soudu, podle kterého mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o opravě a úpravě věci podle § 276 občanského zákoníku účinného před novelou provedenou zákonem č. 501/1991 Sb., tedy nikoli smlouvy o dílo podle občanského zákoníku po cit. novele, jak dovodil soud prvního stupně. Má ovšem za to, že podle provedeného dokazování nelze vůbec dovodit, jak uzavřel odvolací soud, že mezi účastníky došlo u určení ceny „odhadem" v rozmezí 200.000,- až 250.000,- Kč. Jestliže zmínění svědkové uvedli, že se hovořilo o částce 200.000,- až 250.000,- Kč, nelze z této skutečnosti dovodit závěr, že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o ceně v této výši. Doplnil, že k dohodě o ceně je nutný dvojstranný právní úkon, nikoli jednostranné uznání žalovaného vyjadřující ochotu alespoň tuto částku zaplatit. Z výpovědí svědků podle něj vyplynulo, že k jednáním o ceně v rozmezí 200.000,- Kč až 250.000,- Kč došlo až po dokončení prací. Logicky tedy nemohlo jít o cenu určenou „odhadem", když už byly známy veškeré náklady vynaložené na stavební práce. Podle názoru dovolatele je z výsledků dokazování zřejmé, že při objednávce byl sjednán pouze hrubý rozsah prací, který byl průběžně rozšiřován. Za této situace nemohlo ani dojít k ujednání o ceně určitou konkrétní částkou. Dle dovolatele měly být provedené důkazy zhodnoceny tak, že mezi účastníky byla cena sjednána dle skutečných nákladů, případně, že provedením prací oceněných znaleckým posudkem vznikl žalovanému neoprávněný majetkový prospěch. Minimálně by měl uhradit cenu stanovenou znaleckým posudkem spolu s příslušenstvím pohledávky.

Pokud jde o vznik, platnost a charakter smlouvy o rekonstrukci předmětného objektu, je mezi účastníky nesporné, že mezi nimi byla uzavřena smlouva o rekonstrukci předmětného objektu, tedy byl učiněn návrh ve formě objednávky ze dne 14.8.1991 (č.l. 13 spisu), který byl fakticky přijat tak, že došlo k započetí a provedení rekonstrukčních prací. Pokud jde o cenu prací, z provedeného dokazování vyplývá, že při nabídce a její akceptaci nedošlo k určení ceny prací ani pevnou částkou, ani odhadem. V objednávce je výslovně uvedeno, že finanční limit rekonstrukčních prací upřesní žalobce dodatečně, takže ujednání o ceně bylo odloženo do doby budoucí. Žalobce v průběhu řízení i v dovolání tvrdil, že cena nebyla v době uzavírání určena pevnou částkou a ani nemohla být určena odhadem, protože nebyl jasný rozsah prací.

Závěr odvolacího soudu spočívající v tom, že mezi účastníky došlo k určení ceny odhadem po uzavření smlouvy, byl založen na výpovědích svědků jednatele žalobce Ing. J. B., dále A. L. a R. O. Svědek Ing. J. B. ve své výpovědi u jednání soudu prvního stupně dne 22.11.1994 uvedl, že při jednání se žalovaným v lednu 1992 žalovaný ústně uznal všechny faktury za řemeslné práce, celkem asi 200.000,- Kč, částku 50.000,- Kč odečetl za zpoždění, takže zůstalo 200.000,- Kč. Svědek A.L. při jednání u soudu prvého stupně dne 5.12.1995 vypověděl, že neví nic o tom, že by žalobce v průběhu prací výslovně upozornil žalovaného na to, že v důsledku rozsahu prací bude i vyšší cena. Uvedl, že je možné, že při jednání u něj se mluvilo o 150 až 200tisících Kč. Konečně svědek R. O., pracovník žalobce, uvedl u téhož soudu dne 30.dubna 1996, že při druhém jednání po dokončení prací mluvili se žalovaným i o ceně, žalovaný uplatňoval slevu za prodloužení termínu a byl ochoten zaplatit asi 250.000,- Kč.

Na základě uvedeného lze přisvědčit dovolateli, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Výpovědi citovaných svědků, z nichž Ing. B. a R. O. jsou zaměstnanci žalobce, podle názoru dovolacího soudu pouze prokazují určité stadium vzájemného dohadování o ceně, což nakonec potvrzuje i svědectví A. L., tehdejšího spolupracovníka žalovaného, který možnost, že se v jeho přítomnosti jednalo o částce 150 až 200 tisíc Kč., jen připustil.

Závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky došlo k určení ceny odhadem po uzavření smlouvy ve zmíněném rozsahu, nelze, podle názoru dovolacího soudu, z výpovědí citovaných svědků dovodit. Proto dovolací soud zrušil podle § 243b odst.1 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu v té části, ve které shledal dovolání přípustným a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm si odvolací soud ujasní podstatu smlouvy mezi účastníky uzavřené, když je mezi účastníky shoda v tom, že k určení konkrétní ceny prací v době uzavírání smlouvy nedošlo. Pokud tedy nedošlo k ujednání o ceně, není možné smlouvu o rekonstrukci kvalifikovat jako smlouvu o opravě a úpravě věci ve smyslu § 276 občanského zákoníku účinného před novelou provedenou zákonem č. 501/1991 Sb. Obsahové náležitosti tohoto smluvního typu byly v občanském zákoníku před novelou vymezeny kogentními ustanoveními. Určení ceny patřilo k esenciálním náležitostem, bez kterých byla smlouva ex lege neplatná. Ovšem § 51 občanského zákoníku i před zmíněnou novelou umožňoval uzavření nepojmenované smlouvy, tj. stanovil, že účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena, smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Smlouva účastníky uzavřená účelu občanského zákona neodporovala, dohodu o ceně odkládala do budoucna. Navíc už byla v účinnosti Listina základních práv a svobod publikovaná pod č. 23/1991 Sb., která zakotvovala v čl. 3 odst.3 jako základní princip, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Takovéto smlouvy bylo nutné posuzovat podle § 496 občanského zákoníku před cit. novelou, který stanovil, že občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Jedná se o ustanovení, které i před cit. novelou umožňovalo analogii legis i iuris. Aby bylo možno použít toto ustanovení, bylo nutné, aby existoval právní vztah, tj. aby smlouva vznikla, dále aby neexistovala právní norma, která by na tento vztah přímo či částečně dopadala, a konečně, aby existovala právní norma svým obsahem a účelem nejbližší, tedy taková, která upravuje vztah podobný.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2001

JUDr. František D u c h o ň , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. July 2001