JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 2101/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce D. D., proti žalované J. L., soudní tajemnici Okresního soudu v O., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 7/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2006, č.j. 1 Co 51/2006-34, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci usnesením v záhlaví označeným k odvolání žalobce potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2006, č.j. 23 C 7/2006-27, jímž bylo rozhodnuto, že žalobci se nepřiznává osvobození od soudního poplatku (výrok I.) a že žalobci se neustanovuje zástupce z řad advokátů (výrok II).

Žalobce v podaném dovolání vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a domáhá se jeho zrušení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, dospěl po přezkoumání věci ve smyslu § 242 o. s. ř.

k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Dovolatel sice v projednávané věci není zastoupen advokátem, ani netvrdí, že by měl právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, není nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem pro postup podle § 104 odst. 2 o. s. ř. a pro zastavení dovolacího řízení (ust. § 241b odst. 2 o. s. ř.).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž bylo rozhodnuto

o otázkách osvobození žalobce od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů žalobci, však usnesením „ve věci samé“ není. Ustanovení § 238, § 238a odst. 1 a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první

o. s. ř.), dovolání odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Karel Podolka, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 27. September 2006