JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1949/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. N., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 90/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. ledna 2006, č. j. 12 Co 688/2004 - 145, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se původně proti žalovanému L. M. domáhala po změně žaloby určení, že je vlastníkem podílu o velikosti ideálních 102/1000 na nemovitosti čp. 1547 na st. pl. 1806 v obci a k. ú. Š. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dopisem ze dne 7. 4. 2001 odstoupila od kupní smlouvy, kterou se jmenovaným uzavřela dne

7. 11. 2001 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 28. 11. 2001 a jejímž předmětem byl převod spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech

za kupní cenu ve výši 270.000,- Kč, neboť z její strany byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V té době byly totiž její osobní poměry složité, neboť se rozváděla, zemřela její matka a měla problémy s alkoholem, pro které se pak následně léčila. Nápadně nevýhodné podmínky pak spatřuje ve stanovení kupní ceny ve výši 270.000,- Kč, ačkoliv podle znaleckého posudku znalce Ing. J. D. byla odhadní cena nemovitosti 378.690,- Kč. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobkyně od uzavřené kupní smlouvy odstoupila i podle § 517 odst. 1 obč. zák. (§ 48 odst. 1 obč. zák.), neboť žalovaný se dostal do prodlení se zaplacením nedoplatku kupní ceny ve výši 130.000,- Kč.

Okresní soud v Šumperku po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, č. j. 16 C 90/2003 - 96, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně předmětný byt získala dědictvím po své matce a že kupní smlouvou ze dne 7. 12. 2001 s právními účinky vkladu ke dni 28. 11. 2001 jej prodala původně žalovanému L. M. za kupní cenu ve výši 270.000,- Kč, která měla být uhrazena jednak částkou 100.000,- Kč při podpisu smlouvy a doplatkem, který měl být proveden z úvěru na byt, nejpozději však do 3 měsíců od podpisu kupní smlouvy; podle dodatku ke kupní smlouvě ze dne 15. 11. 2001 bylo dále „provedeno a dohodnuto vyrovnání kupní ceny tak, že zbývající částka ve výši 40.000,- Kč bude žalobkyni doplacena do 24. 11. 2001 s tím, že kupující na vlastní náklady odstraní závady zjištěné při rekonstrukci bytu (elektroinstalaci, stropní izolaci, renovaci komínů atd.) a současně se tím vzdal práva na případné reklamace“, a dále se zavázal zajistit vyklizení všech prostor a k odvozu věcí a předmětů včetně nábytku, čímž se byt považuje za převzatý; účastníci této dohody v ní rovněž uvedli, že při splnění všech těchto bodů budou s konečnou platností vzájemné závazky vyrovnány. Na tomto dodatku ke kupní smlouvě pak žalobkyně potvrdila, že dne 17. 1. 2002 převzala částku 40.000,- Kč a že tím považuje vzájemné závazky za vyrovnané. V době uzavření kupní smlouvy byla žalobkyně po smrti své matky v tíživé sociální situaci, byla v rozvodovém řízení, nadměrně požívala alkoholické nápoje, měla dluhy za nezaplacené účty za plyn, elektřinu, rozhlas a televizi, a byt, v němž bylo zapotřebí provést nákladné úpravy, pronajímala a proto se rozhodla jej prodat. S matkou původního žalovaného, s níž

o prodeji bytu jednala, se nejprve dohodli na kupní ceně ve výši 378.690,- Kč, posléze byla kupní cena snížena na 270.000,- Kč z důvodu oprav elektrického vedení, rozvodu plynu a vody, oken a topení, s čímž žalobkyně souhlasila, neboť v době podpisu kupní smlouvy již neměla peníze na vrácení zálohy na kupní cenu ve výši 100.000,- Kč. Z této částky žalobkyně zaplatila dluhy a dále ve výši 22.000,- Kč jí použila na vyplacení nájemníků, kteří jí složili kauci ve výši tříměsíčního nájemného, aby byt byl volný a připraven k prodeji. Dále soud ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví-odvětví psychiatrie soudem ustanovené znalkyně MUDr. M. K. ze dne 26. 2. 2004 zjistil, že v době uzavření kupní smlouvy trpěla žalobkyně duševní poruchou - závislostí na alkoholu, její způsobilost činit právní úkony, tedy brát na sebe práva a povinnosti byla při realizaci prodeje snížena nejvýše o jednu třetinu oproti ideálnímu stavu. Tvrzení žalobkyně, že neobdržela na kupní ceně zbývající částku 130.000,- Kč bylo podle soudu prvního stupně vyvráceno svědectvím svědkyně M., výpovědí žalovaného i dodatkem ke kupní smlouvě ze dne 15. 11. 2001. Dopisem ze dne 7. 4. 2001 adresovaným původnímu žalovanému žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila

z důvodu, že „je neplatná“, neboť ji „podepsala v tísni“. Soud prvního stupně

po zhodnocení provedených důkazů posoudil uzavřenou kupní smlouvu ze dne 7. 11. 2001 jako platný právní úkon, neboť v době jejího uzavření byla žalobkyně způsobilá

k právním úkonům, byť tato způsobilost byla omezena v rozsahu jedné třetiny. Dále dovodil, že žalobkyně od této kupní smlouvy neodstoupila platně, neboť nebyly splněny předpoklady uvedené v ust. § 49 obč. zák., tedy že ji uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobkyně totiž na snížení kupní ceny z finančních důvodů přistoupila, měla však i jiné možnosti, jak situaci řešit, např. prodat byt prostřednictvím realitní kanceláře a ze získaných peněz vrátit vyplacenou jí zálohu ve výši 100.000,- Kč, což neučinila, a pokud byt prodala, bylo to její vlastní rozhodnutí, neboť k prodeji bytu nebyla nikým nucena a mohla se poradit i s odborníky. „Pokud tedy žalobkyně má pocit, že při uzavírání kupní smlouvy jednala v tísni, pak tuto tíseň si způsobila sama a její unáhlené rozhodnutí nelze přičítat k tíži původního žalovaného“. Navíc z předloženého znaleckého posudku znalce A. P. vyplývá, že cena předmětného podílu

na nemovitostech byla vyčíslena k 15. 2. 2001 na částku 330.977,- Kč, a z dalšího předloženého znaleckého posudku znalce J. K. ze dne 28. 5. 1993 je zřejmé, že

na spoluvlastnický podíl žalobkyně na domě připadá částka 274.584,- Kč. Nepřípadný je

i poukaz žalobkyně na jinou kupní smlouvu o převodu bytu v předmětném domě, neboť se jednalo o větší spoluvlastnický podíl a ze smlouvy nevyplývá, že by prodávaný byt vyžadoval opravy a úpravy. Určovací žaloba není tudíž opodstatněná.

Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení bylo zjištěno, že kupní smlouvou

ze dne 14. 9. 2004 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 9. 3. 2005 prodal původní žalovaný předmětné nemovitosti P. N., rozhodl odvolací soud k návrhu žalobkyně usnesením ze dne 22. 9. 2005, č. j. 12 C 688/2004 - 117, vydaným podle § 107a o. s. ř., tak, že namísto původně žalovaného L. M. vstupuje do řízení P. N. K odvolání žalobkyně poté Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne č. j. 12 Co 688/2004 - 145, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu jej vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, že

v dané věci nebyly kumulativně splněny podmínky pro odstoupení od kupní smlouvy

ze dne 7. 11. 2001, tedy existence tísně a nápadně nevýhodných podmínek, neboť žalobkyní tvrzené okolnosti, byť subjektivně pociťované a vnímané jako tíseň, by současně vedly k uzavření smlouvy pro žalobkyni nápadně nevýhodnou. Za irelevantní považoval její námitky o cenách jiných převáděných bytových jednotek v domě, neboť jsou bez vztahu k posuzované věci. Opodstatněná pak není ani námitka, že jí nebyla uhrazena celá kupní cena ve výši 270.000,- Kč, neboť je v rozporu s provedenými důkazy. Proto neměl soud prvního stupně ani důvod řešit otázku případného odstoupení od kupní smlouvy ze dne 7. 11. 2001 pro nezaplacení celé kupní ceny kupujícím; kromě toho žalobkyně ani netvrdila a neprokazovala, že by kupujícímu poskytla dodatečnou lhůtu ke splněné této tvrzené platební povinnosti (§ 517 odst. 1 obč. zák.).

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje

z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval ust. § 49 obč. zák. Namítá, že není zcela jasné, jak odvolací soud posuzoval pojem tísně, a že v tomto směru z právní úpravy tohoto ustanovení vybočil i soud prvního stupně, neboť podle ustálené judikatury je rozhodující pouze to, zda stav tísně jednající osoby objektivně existoval bez ohledu na to, zda okolnosti zakládající tento stav nastaly

z vnitřních či vnějších důvodů. Poukazuje na skutková zjištění soudů obou stupňů,

z nichž vyplynulo, že v době uzavření kupní smlouvy nastal pro žalobkyni souběh nepříznivých vlivů a okolností (nezaměstnanost, rozvrat jejího manželství, úmrtí matky, postupné upadání do dluhů), které stav tísně vyvolaly, a že ze znaleckého posudku MUDr. K. bylo zjištěno, že v té době trpěla duševní poruchou - závislostí

na alkoholu, která sice nevylučovala její způsobilost k právním úkonům, ovšem snižovala ji o jednu třetinu. Stav její tísně je patrný i z toho, že postupně přistupovala

na stále se zhoršující smluvní podmínky určované původním žalovaným, resp. za něj jednající jeho matkou, jejichž výsledkem bylo, že kupní cena byla snížena na 140.000,- Kč. Její delší dobu se formující stav tísně se prohloubil i tím, že dne 5. 11. 2001 převzala zálohu na kupní cenu ve výši 100.000,- Kč, kterou vzápětí použila na úhradu svých dluhů, a poté, kdy již tuto částku neměla, byla postavena do pozice, že pokud nebude souhlasit se snížením dohodnuté kupní ceny na 270.000,- Kč, bude muset vrátit zálohu. Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky při uzavření smlouvy, nesouhlasí dovolatelka s názorem odvolacího soudu, že její námitky o prodeji jiných bytových jednotek v domě jsou bez vztahu k posuzované věci, neboť právě takovýto prodej objektivizuje tržní cenu jejího spoluvlastnického podílu, a v této souvislosti poukazuje na to, že při realizaci kupní smlouvy byla nucena přistoupit na neekvivalentní plnění, což by platilo i v případě, že by se jednalo o kupní cenu ve výši 270.000,- Kč, avšak žalobkyně za prodej bytu obdržela jen 140.000,- Kč; z dodatku ke kupní smlouvě vyplývá závazek žalovaného zajistit vyklizení bytu a odstranění závad zjištěných při rekonstrukci bytu, čemuž pak koresponduje povinnost kupujícího doplatit jí toliko 40.000,- Kč. Dále odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování odstoupení od kupní smlouvy podle § 48 odst. 1 a § 517 odst. 1 obč. zák. pro nezaplacení podstatné části kupní smlouvy ve výši 130.000,- Kč podáním ze dne 29. 6. 2004, nesprávně ztotožnil poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění s povinností oznámit dlužníkovi poskytnutí náhradní lhůty k plnění; z ust. § 517 odst. 1 obč. zák. totiž vyplývá pouze dodatečné poskytnutí lhůty k plnění, nikoliv však již oznámení této dodatečné lhůty dlužníkovi (viz komentář k občanskému zákoníku, Linde, 2002). Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal napadený výrok rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.

Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde

o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolacím soudem bylo zrušeno. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatelka namítá, může spočívat v tom, že odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že žalobkyně od kupní smlouvy uzavřené dne 7. 11. 2001 s P. M. neodstoupila ve smyslu ust. § 49 obč. zák. po právu, neboť tuto smlouvu neuzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Podle § 48 odst. 1 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je

v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (odst. 2 tohoto ustanovení).

Podle § 49 obč. zák. účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.

Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ust. § 37 obč. zák.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jež by jinak neučinila (srov. rozsudek Vrchního soudu

v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/1992, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993). Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu - musí tedy pro ni být objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 350/2000).

V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že době před uzavřením kupní smlouvy ze dne 7. 11. 2001 byla žalobkyně v nepříznivé osobní a sociální situaci, neboť jí zemřela matka, byla v rozvodovém řízení, nadměrně požívala alkoholické nápoje a měla dluhy a z tohoto důvodu se rozhodla spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti prodat.

Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v dané věci nelze dovodit, že by stav žalobkyně v době před uzavřením sporné kupní smlouvy vykazoval znaky, které jsou charakteristické pro stav tísně. I když žalobkyně v době před uzavřením kupní smlouvy byla v uvedené složité životní situaci a potřebovala peníze

na zaplacení dluhů, nelze usoudit na uzavření kupní smlouvy v tísni, tedy v takovém stavu (hospodářském, sociálním, případně i psychickém), který by na žalobkyni doléhal takovým způsobem a s takovou závažností, že by žalobkyni omezoval ve svobodě rozhodování natolik, že by učinila právní úkon, který by jinak neučinila, jak to má

na mysli ust. § 49 obč. zák. Ani uvedené okolnosti tkvící v ryze osobních důvodech totiž nemohly svobodu rozhodování žalobkyně při uzavření kupní smlouvy v tak závažné věci jako je prodej bytu (spoluvlastnického podílu na označené nemovitosti) omezit natolik, že by nebyla schopna reálně - i při závislosti na alkoholu - uvažovat o tom, zda má či nemá kupní smlouvu o prodeji předmětného spoluvlastnického podílu

na předmětných nemovitostech s původním žalovaným uzavřít. I v situaci, kdy z důvodu závad v bytě přistoupila na snížení kupní ceny a vyplacenou zálohu na kupní cenu

ve výši 100.000,- Kč použila na splacení dluhů, nemusela kupní smlouvu s původním žalovaným uzavírat, neboť - jak uvedl již soud prvního stupně - měla nepochybně možnost byt prodat jinému zájemci, případně i prostřednictvím realitní kanceláře (ev.

i za vyšší kupní cenu) a ze získaných peněz vrátit vyplacenou jí zálohu ve výši 100.000,- Kč, a pokud tak neučinila a byt prodala původnímu žalobci kupní smlouvou ze dne

7. 11. 2001 s dodatkem ze dne 15. 11. 2001, bylo to její vlastní svobodné rozhodnutí, které nebylo ničím omezeno.

Jestliže nebyl splněn jeden z předpokladů pro odstoupení od kupní smlouvy podle § 49 obč. zák., a to existence tísně při uzavření kupní smlouvy, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že žalobkyně od předmětné kupní smlouvy, včetně jejího dodatku, neodstoupila po právu a že určovací žaloba není proto důvodná.

Další námitky žalobkyně v dovolání, že v daném případě je třeba zohlednit porušení ekvivalentnosti smluvených vzájemných plnění v kupní smlouvě a jejím dodatku, se nevztahují o otázce tísně, nýbrž nápadně nevýhodně podmínek při uzavření kupní smlouvy a jejího dodatku. Těmito námitkami dovolatelky je však nadbytečné se

v dovolacím řízení zabývat, když jeden z předpokladů pro odstoupení od smlouvy podle § 49 obč. zák., které musí být naplněny kumulativně, a to existence tísně při uzavření kupní smlouvy, nebyla splněna.

Ztotožnit se nelze ani s námitkou dovolatelky, že odvolací soud při posuzování odstoupení od kupní smlouvy podle § 48 odst. 1 a § 517 odst. 1 obč. zák. pro nezaplacení podstatné části kupní smlouvy ve výši 130.000,- Kč podáním ze dne 29. 6. 2004, „nesprávně ztotožnil poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění s povinností oznámit dlužníkovi poskytnutí náhradní lhůty k plnění“, neboť soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na skutkovém závěru (který není předmětem dovolacího přezkumu), že veškeré vzájemné závazky mezi žalobkyní a kupujícím L. M. byly vyrovnány, což žalobkyně vlastnoručně a výslovně potvrdila na dodatku ke kupní smlouvě dne 17. 1. 2002, kdy od jmenovaného převzala částku 40.000,- Kč,

z čehož je zřejmé, že ani toto odstoupení od kupní smlouvy nepovažovaly za platné.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu není tudíž podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.¨

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo

na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny

za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a

o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust.

§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.575,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. října 2006

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 10. October 2006