JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1932/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. N. S., a 2) J. K., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 307/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 25 Co 528/2007-121, t a k t o :

Dovolání žalobkyně se zamítá.

Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala určení, že „kupní smlouva o prodeji domu na pozemku st. parc. č. 194 a pozemku st. parc. č. 194, uzavřená dne 30. 8. 2006 mezi M. N. S. a J. K., je neplatná“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že první žalovaný sice dne 29. 5. 2006 zveřejnil na úřední desce svůj záměr předmětné nemovitosti prodat za minimální cenu 2.500.000,- Kč, tento záměr však byl podle názoru žalobkyně obecný a neurčitý, zejména ve vztahu ke kritériím, podle nichž bude obec postupovat při výběru nejlepší nabídky, a rovněž neobsahoval žádnou lhůtu, po kterou je možné nabídky či námitky obci zasílat (resp. v záměru byla uvedena pouze lhůta minimální, nikoli maximální). Vzhledem k absenci kritérií výběru z více nabídek žalobkyně považuje rozhodnutí rady města a následně zastupitelstva obce o prodeji nemovitostí druhé žalované za nepřezkoumatelné. Poukázala rovněž na to, že z odůvodnění usnesení rady města ze dne 15. 6. 2006, kterým doporučuje zastupitelstvu města schválit prodej předmětných nemovitostí druhé žalované, je zřejmé, že při svém rozhodování vycházela z předchozích investic do domu a „jakéhosi morálního závazku“ vůči druhé žalované, což považuje za nesprávné, a že prvnímu žalovanému předložila dvě nabídky (dne 1. 6. 2006 a dne 20. 6. 2006), přičemž v první z nich uvedla, že má o odkoupení předmětných nemovitostí zájem s tím, že bude respektovat cenu stanovenou prvním žalovaným, a v druhé nabídla kupní cenu ve výši 2.700.000,- Kč. Žalobkyně je rovněž přesvědčena o tom, že je nutno zkoumat, zda zveřejnění záměru bylo provedeno tak, aby fakticky dalo možnost předem blíže neurčenému počtu subjektů za jasných podmínek své nabídky podávat.

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, č. j. 4 C 307/2006-84, poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že záměr prvního žalovaného prodat předmětné nemovitosti v jeho vlastnictví byl zveřejněn na úřední desce ve dnech 29. 5. 2006 až 13. 6. 2006 s tím, že tyto budou prodány minimálně za 2.500.000,- Kč, a dále, že dne 15. 6. 2006 se konalo 87. zasedání rady M. N. S., jež ve svém usnesení doporučila s ohledem na výhodnější nabídku kupní ceny s přihlédnutím k již vloženým nákladům na opravy domu a v neposlední řadě s ohledem na „morální závazek města“, aby zastupitelstvo města přijalo usnesení, jímž odsouhlasí prodej předmětných nemovitostí druhé žalované za kupní cenu 2.600.000,- Kč. Dne 29. 6. 2006 se konalo 28. zasedání zastupitelstva M. N. S., jež se zabývalo žádostmi o prodej předmětných nemovitostí od dvou subjektů, a to dvěma nabídkami ze strany žalobkyně a jednou nabídkou ze strany druhé žalované, přičemž žalobkyně ve své druhé nabídce nabídla kupní cenu ve výši 2.700.000,- Kč, druhá žalovaná nabídla kupní cenu 2.600.000,- Kč. Zastupitelstvo schválilo prodej předmětných nemovitostí druhé žalované, a to jednak s ohledem na to, že vynaložila náklady na opravy předmětného domu, a dále s odkazem na svůj „morální závazek“, vyplývající z toho, že druhá žalovaná jako osoba samostatně výdělečně činná uzavřela s prvním žalovaným nájemní smlouvu na předmětné nemovitosti (v přízemí domu podniká), a v dodatku k nájemní smlouvě ze dne 30. 4. 1996 bylo mezi nimi sjednáno předkupní právo, ovšem neplatně, neboť nebylo schváleno zastupitelstvem města, avšak druhá žalovaná byla v domnění, že toto právo existuje. Soud prvního stupně shledal zveřejněný záměr logickým, srozumitelným a jasným, a konstatoval, že záměr byl zveřejněn v souladu s § 39 odst. 1 a 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), po dobu 16 dní. Taktéž s programem jednání zastupitelstva obce N. S., na němž bylo mimo jiné jednáno o prodeji předmětných nemovitostí, byli občané města seznámeni v zákonné sedmidenní lhůtě před zasedáním zastupitelstva jeho vyvěšením na úřední desce a na plakátovacích plochách na 8 místech ve městě a zveřejněním na webových stránkách města. Dále okresní soud poukázal na to, že zastupitelstvo bylo usnášeníschopné, když byla přítomna nadpoloviční většina jeho členů (13 z 21 členů), a usnesení bylo přijato, neboť pro něj hlasovala nadpoloviční většina jeho členů (12); kupní smlouva mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou pak byla uzavřena dne 30. 8. 2006. Námitku žalobkyně, že záměr neobsahoval maximální lhůtu pro podávání nabídek, shledal soud nedůvodnou, když tato skutečnost není v rozporu s § 39 odst. 1 zákona o obcích. Uzavřel, že rozhodnutí rady a následně zastupitelstva prvního žalovaného není nepřezkoumatelné, neboť zveřejněný záměr splňuje kritéria požadovaná ustanovením § 39 odst. 1 zákona o obcích.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č. j. 25 Co 528/2007-121, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení jej částečně změnil a částečně potvrdil a rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a při právním posouzení věci z něj vycházel. Pokud jde o návrh žalobkyně na provedení dalších důkazů ke zjištění, kdy a za jakých okolností byl záměr prodeje schválen, a kterým orgánem obce, pak tyto důkazní návrhy odvolací soud posoudil jako nepřípustné novoty, a proto k nim nepřihlížel. Stejně jako soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení

a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že zveřejněný záměr obce zcela odpovídá § 39 zákona o obcích, když v něm bylo řádným způsobem uvedeno, které nemovitosti obec hodlá prodat, a občané byli vyzváni, aby ve stanovené lhůtě předložili své nabídky nebo připomínky. Poukázal na to, že v § 39 zákona o obcích nejsou uvedeny žádné jiné podmínky, které by záměr musel splňovat, a tak i kdyby obsahoval jen uvedené informace, jednalo by se o záměr v tom smyslu, jak ho má uvedené ustanovení na mysli. Byla-li v záměru navíc uvedena dolní hranice kupní ceny, pod niž obec nechce prodej uskutečnit, pak tento údaj není povinnou součástí zveřejnění, a ať již byl v záměru uveden, či by v něm uveden nebyl, záměr splňuje zákonné podmínky. Námitky žalobkyně, že v záměru měla být uvedena kritéria výběru z více nabídek a že bylo povinností prvního žalovaného mít tato kritéria stanovena předem, neshledal důvodnými, když zákon o obcích (ani jiný předpis na prodej obecních nemovitostí dopadající) takovouto povinnost nestanoví. Takové omezení výběru není podle odvolacího soudu ani žádoucí, neboť v nabídkách se mohou objevit (kromě finančních návrhů) i jiné nabídky pro obecní život prospěšné (např. zřízení provozů, které vytvoří pracovní příležitosti, nabídky služeb pro občany apod.), které nemohou obce dopředu předpokládat, a pro obec je významné, aby soutěž všech zájemců o prodej nemovitostí byla co nejrozmanitější a aby příslušný orgán obce mohl vybírat z co nejširší palety nabídek. Proto také z obecního hlediska nemusí být nejlepším kritériem pro výběr kupce pouze kupní cena, jak se mylně domnívá žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně zcela správně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 30. 8. 2006 není neplatná pro rozpor s § 39 zákona o obcích ani podle jiného zákonného ustanovení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda by zveřejněný záměr podle § 39 zákona č. 128/2000 Sb. měl obsahovat výčet kritérií, podle kterých bude příslušný orgán obce o zcizování majetku obce rozhodovat. Je přesvědčena, že postup obou soudů není po právu a že v rámci hodnocení důkazů a právního posouzení pominuly fakta, která

ve svých souvislostech svědčí o tom, že postup obce nebyl v souladu se zákonem

a obecnými principy při nakládání s majetkem obce; zcela bez povšimnutí soudů obou stupňů zůstala skutečnost, zda, kdy a za jakých podmínek rozhodl příslušný orgán obce o záměru prodat předmětný dům, v tomto směru nebyl proveden žádný důkaz. Poukazuje na usnesení zastupitelstva č. 37 ze dne 12. 6. 2003, kterým sice byl schválen mj. prodej předmětných nemovitostí, avšak ve „zcela jiném znění“, než jaké bylo zveřejněno dne 29. 5. 2006. Text usnesení č. 37 z roku 2003 byl zcela odlišný

od záměru zveřejněného dne 29. 5. 2006, přičemž nebyl proveden důkaz žádným jiným rozhodnutím orgánů obce, z něhož by vyplývalo, že text usnesení o schválení záměru byl totožný s textem zveřejněného záměru. Dovolatelka má za to, že nesoulad mezi usnesením, jímž se záměr schvaluje, a obsahem zveřejněného záměru či dokonce neexistence takového usnesení obce, je jednoznačným porušením zákona, když záměr musí být zveřejněn v takové podobě, v jaké byl kompetentním orgánem schválen. Jestliže tedy zveřejněný záměr obsahuje více, než bylo v orgánech obce odsouhlaseno, nelze podle názoru dovolatelky na základě takového záměru příslušný majetkoprávní úkon učinit, neboť by byl neplatný pro nedostatek podmínky zveřejnění odpovídajícího záměru a byl by v rozporu s § 39 odst. 1 zákona o obcích. Domnívá se tedy,

že zveřejněný záměr obce by měl obsahovat jednak odkaz na usnesení orgánu obce, kterým bylo o záměru rozhodnuto, a dále taxativní výčet podmínek, za nichž bude majetkoprávní úkon s uchazečem uzavřen, přičemž tyto nesmí být v záměru ani po jeho sejmutí z úřední desky měněny. Připouští, že tyto náležitosti záměru sice nejsou v zákoně o obcích taxativně vymezeny, avšak s ohledem na § 37 odst. 1 obč. zák., podle nějž musí být právní úkon učiněn mj. určitě a srozumitelně, je přesvědčena, že pouze uvedení všech zmíněných náležitostí činí záměr obce bezvadným a transparentním. Právě s ohledem na kusou právní úpravu v § 39 odst. 1 zákona o obcích je podle jejího názoru nezbytné, aby všichni zájemci věděli předem, podle jakých kritérií bude příslušný orgán rozhodovat o tom, kdo majetek obce koupí. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Druhá žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a nejprve se zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V dané věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle

§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud v projednávané věci řešil mimo jiné právní otázku, zda v záměru obce, týkajícím se dispozic s nemovitým majetkem obce, musí být uvedena kritéria výběru z více nabídek a zda tato kritéria musí být předem pevně stanovena. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný. Nemovitost

se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona (§ 5 zákona č. 344/1992 Sb.,

o katastru nemovitostí České republiky) platného ke dni zveřejnění záměru.

Namítá-li dovolatelka, že zveřejněný záměr obce zcizit majetek ve vlastnictví obce musí obsahovat taxativní výčet podmínek, za nichž bude majetkoprávní úkon s uchazečem uzavřen, pak tento její názor nemá oporu v žádném zákonném ustanovení. Náležitosti, resp. obsah záměru, nepochybně vyplývají z výše citovaného § 39 odst. 1 zákona o obcích, přičemž z dikce zákona je zřejmé, že v daném ustanovení uvedené náležitosti jsou povinné. První z nich je vyjádření vůle obce v tom směru, že má v úmyslu nemovitý majetek ve vlastnictví obce prodat, směnit či darovat, pronajmout

jej či poskytnout jako výpůjčku, tedy zjednodušeně řečeno, ze záměru musí být jasné, jakým konkrétním způsobem hodlá obec s majetkem obce naložit. Další náležitosti pak vyplývají z části tohoto zákonného ustanovení, v níž je uvedeno, že „nemovitost

se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění záměru“. Jednak tedy v záměru musí být uvedeno, kterých konkrétních nemovitostí se záměr týká, a současně toto jejich označení musí odpovídat zvláštnímu zákonu, jímž v posuzované věci je zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR. Podle § 5 odst. 1 tohoto zákona musí být pozemky označeny parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a v případě, že jsou v katastrálním území pozemky vedeny

ve dvou číselných řadách, též údajem, zda se jedná o pozemkovou nebo stavební parcelu, a budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, číslem popisným nebo evidenčním, případně, pokud se číslo popisné ani evidenční budově nepřiděluje, způsobem jejího využití a v případě budov s číslem popisným či evidenčním též příslušností budovy k části obce, pokud je název části obce odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém je budova postavena.

Z výše uvedeného vyplývá, že jiné povinné náležitosti záměru zákon nestanoví, a jeho povinné náležitosti tedy nelze rozšiřovat na údaje zákonem nevyžadované a z jejich absence pak dovozovat absolutní neplatnost následně uzavřeného právního úkonu, jak činí dovolatelka. Je logické, že naprosto postačí, aby záměr obce obsahoval pouze výše uvedené základní informace, když jeho smyslem je pouze informovat o tom, že obec hodlá určitým způsobem s určitým majetkem obce naložit.

Jak zcela správně uvedl v odůvodnění svého rozsudku již odvolací soud, omezení výběru nabídek stanovením kritérií výběru již v samotném záměru by bylo navíc nežádoucí, neboť nelze předem předvídat, jaké nabídky budou obci předloženy.

Je nepochybné, že pro obec je nejvýhodnější moci si vybírat z co nejširšího okruhu nabídek, a bylo by tedy nesmyslné okruh možných zájemců o nabytí nemovitostí omezovat taxativním výčtem kritérií, podle nichž bude obec při výběru „vítězné nabídky“ postupovat. Tato kritéria navíc logicky ani nelze předem stanovit, když

o výběru nejvýhodnější nabídky je rozhodováno kolektivním orgánem obce, jehož vůle se skládá z vůle jednotlivých zastupitelů, projevené v rámci hlasování.

Pokud se týká námitky dovolatelky v tom směru, že bez povšimnutí soudů obou stupňů zůstala skutečnost, zda, kdy a za jakých podmínek rozhodl příslušný orgán obce o záměru prodat předmětné nemovitosti, či námitek ohledně rozporu zveřejněného záměru se záměrem původně schváleným, pak k těmto dovolací soud nemohl při svém rozhodování přihlédnout, když tvrzení a důkazy, jež k jejich prokázání dovolatelka navrhla v odvolacím řízení, byly již v odvolacím řízení tzv. nepřípustnými novotami, jak správně ve svém rozhodnutí vyložil odvolací soud.

Pro úplnost je třeba uvést, že soudy obou stupňů se věcným posouzením žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 30. 8. 2006 zabývaly zcela nadbytečně, ačkoliv ji bylo namístě zamítnout již z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na takovém určení, jehož neexistence

je dána již tím, že lze-li žalovat přímo na určení vlastnického práva, nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, když otázku neplatnosti kupní smlouvy řeší soud pouze jako otázku předběžnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2001).

Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a prvnímu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť druhá žalovaná má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 18 odst. 1 vyhlášky

na polovinu], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,

v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce druhé žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží druhé žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.957,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.257,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který druhou žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. května 2009

JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 19. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin