JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1823/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci D. Š., syna matky A. Š., a otce Z. Š., zastoupeného advokátkou,

o úpravě výživného a změně výchovy, vedené

u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. P 187/94, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2003, č. j. 16 Co 19/2003 - 640, takto :

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 11. 11. 2002, č. j. P 187/94 - 622, rozhodl, že znalkyni Ing. B. S. se za vypracovaný znalecký posudek přiznává znalečné ve výši 4.125,- Kč.

Odvolání otce proti usnesení soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2003, č. j. 16 Co 19/2003 - 640, podle § 218a o. s. ř. odmítnuto jako opožděné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání, v němž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nastala fikce doručení usnesení soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 46 odst. 2 a 5 o. s. ř. ve spojitosti s ust. § 57 odst. 2 o. s. ř. Namítá, že zásilka obsahující toto rozhodnutí byla doručována na adresu B., S. 9, kde však otec nebydlí, ani se na této adrese nezdržuje. Oznámení o uvedené poštovní zásilce bylo otci vhozeno do poštovní schránky v místě jeho bydliště B., S. 7, dne 27. 11. 2002, a převzal ji až dne 28. 11. 2002. Proto odvolání proti usnesení soudu prvního stupně podané k poštovní přepravě dne 10. 12. 2002 a doručené soudu prvního stupně dne 11. 12. 2002, bylo podáno včas. Dále dovolatel uvedl, že v době

od 12. 11. 2002 do 26. 11. 2002 se v místě svého bydliště nezdržoval, neboť pečoval

o své těžce nemocné staré rodiče. Jestliže se odvolací soud nezabýval uvedenými okolnostmi doručování usnesení soudu prvního stupně, postupoval v rozporu

se zákonem a zasáhl tak do jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy ČR. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. O žádný z případů zmíněných v těchto ustanoveních však v souzené věci nejde.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána již proto, že napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto pro opožděnost, není usnesením ve věci samé (k výkladu pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 61).

Přípustnost dovolání nemá oporu ani v ustanovení § 238 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení nebo o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§ 235h odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Totéž platí o ustanovení § 238a o. s. ř. zakládajícím přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu

na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí,

o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338 za odst. 2

o. s. ř.

Napadené usnesení též není rozhodnutím, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, nebo jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu

do řízení na místo dosavadního účastníka, o přistoupení dalšího účastníka nebo

o záměně účastníka (srov. § 239 odst. 1 o. s. ř.). Rovněž nejde o usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1, či potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka nebo o záměně účastníka (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu, které chce dovolatel učinit předmětem dovolacího přezkumu, nemůže být konečně podřazeno ani pod ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř.

Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání, které podal otec (dnes již zletilého D. Š.) proti usnesení odvolacího soudu, nelze opřít

o žádné z výše uvedených procesních ustanovení. Nejvyšší soud proto - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - toto dovolání podle ustanovení § 243b

odst. 5 věty první, odst. 6 části věty za středníkem o. s. ř. a podle § 218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2006

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 31. July 2006