JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1684/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně D. E., zastoupené advokátkou, proti žalované G. M. M., a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 303/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2007, č. j. 12 Co 219/2007-64, t a k t o :

Dovolání žalobkyně se zamítá.

Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.735,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 8 C 303/2005-38, ve znění opravného usnesení ze dne 10. dubna 2007, č. j. 8 C 303/2005-59, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 22. 12. 2004 do zaplacení, a dále nahradit žalobkyni k rukám její advokátky na nákladech řízení částku 10.575,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. července 2007, č. j. 12 Co 219/2007-64, rozsudek soudu prvního stupně ve znění jeho opravného usnesení změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím zamítá. Dále rozhodl, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné odvolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a odst. 3 cit. par. (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), které v dovolání blíže rozvádí. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná naopak považovala rozhodnutí odvolacího soudu (ve stručnosti shrnuto z jejího vyjádření k dovolání) za správné a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. července 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastnicí řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.

Dovolatelka ve svém dovolání uplatněnými dovolacími důvody namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu jednak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a dále že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně využít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Nejvyšší soud České republiky v posuzované věci ovšem neshledal, že by dovoláním napadeným rozhodnutím odvolací soud pochybil při právním posouzení věci, anebo že by své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že žalobkyně svůj nárok o zaplacení částky 30.000,- Kč, kterou zaplatila soudnímu exekutorovi v souvislosti s vedením exekuce na majetek jejího bývalého manžela J. E. založila na tvrzení, že plnila nedobrovolně, ač opačné prohlášení, tj., že dobrovolně hradí částku 30.000,- Kč s přísl. učinila, resp. podepsala v protokolu o soupisu a zajištění movitých věcí (srv. kopii Protokolu o soupisu a zajištění movitých věcí ze dne 21.12. 2004 na č.l. 19-22), a že k zaplacení částky 30.000,- Kč byla „nevybíravým způsobem donucena zaplatit zaměstnancům exekutora v hotovosti částku 30.000 Kč pod pohrůžkou odvezení sepsaných movitých věcí.“ V takovém případě by podle právního názoru odvolacího soudu mohlo jít na straně žalobkyně o neplatný právní úkon pro nedostatek svobody vůle (§ 37 obč. zák.), případně o úkon učiněný v tísni, od kterého lze při splnění předpokladu – nápadně nevýhodných podmínek - odstoupit podle ustanovení § 49 obč. zák. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že za takové situace nelze zvažovat vznik odpovědnosti za bezdůvodné obohacení na straně žalované, byť exekuce byla vedena k jejímu návrhu a pro vymožení její pohledávky. Na straně žalobkyně by se mohlo za splnění všech zákonných podmínek jednak o nárok na náhradu škody, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu exekutora, avšak ani v takovém případě by se plnění nemohla domáhat na žalované.

Protože v posuzované věci dovolací soud neshledal, že by odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, které nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění ani provádět hodnocení důkazů, jež byly nalézacím či odvolacím soudem zhodnoceny způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o.s.ř. (dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze totiž napadnut - jak již shora bylo uvedeno - pouze výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, což znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout), je třeba uzavřít, že žalobkyní uplatněný dovolací důvod ve smyslu tvrzení, že právně relevantní skutkové zjištění odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí nemá podklad v obsahu spisu, nebyl naplněn, a že na tomto skutkovém podkladě se odvolací soud ani nedopustil pochybení z hlediska právního posouzení věci, neboť jeho závěr, jímž – při existence daného skutkového stavu věci - vylučuje založení závazkového právního vztahu z titulu bezdůvodného obohacení mezi účastníky tohoto řízení, je důsledkem reflexe ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce podmínek pro aplikaci ustanovení § 454 obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1213/2007, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. května, sp. zn. 32 Odo 970/2006, in www.nsoud.cz). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rovněž správně poukázal na skutkovou odlišnost případu, jenž byl řešen v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1208/2000 (in www.nsoud.cz), s judikovaným právním názorem, na němž žalobkyně nesprávně stavěla svou (nyní i dovolací) argumentaci.

Protože se žalobkyni nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, když důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř., které v dovoláním napadeném rozsudku aplikoval odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud již neshledal. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 6.200,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z 19 % sazby daně z přidané hodnoty ve výši 1.235,- Kč, celkem tedy ve výši 7.735,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. srpna 2009

JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 06. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-