JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1640/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 197/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2007, č. j. 23 Co 325/2007, 23 Co 353/2007-88, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2007, č. j. 23 Co 325/2007, 23 Co 353/2007-88, rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 11. 2006, č. j. 7 C 197/2004-60, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. 1. 2007, č. j. 7 C 197/2004-64, jímž bylo určeno, že žalobkyně je „výlučným vlastníkem nemovitostí, a to parcelní číslo 98/8 - zahrada, stavební parcely číslo 152 - zastavěná plocha a nádvoří a stavební parcely číslo 186 - zastavěná plocha a nádvoří zapsaných na LV číslo 322 pro katastrální území P. vedeného u Katastrálního úřadu pro S. k. se sídlem v P., Katastrální pracoviště P.“, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co shodně se soudem prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., který je dán již tím, že v katastru nemovitostí je veden tzv. duplicitní záznam vlastnictví obou účastníků k označeným nemovitostem, se ztotožnil s jeho závěrem, že bylo-li původní rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru P. ze dne 15. 11. 1960, kterým vlastnictví k pozemkům (odděleným od původního pozemku p. č. 98 v k.ú. P.) přešlo z otce žalobkyně O. Č. na čsl. stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., zrušeno rozhodnutím téhož orgánu ze dne 20. 10. 1961, a pozemky nebyly ani později převedeny na stát, přičemž po zemřelém otci je nabyla v dědickém řízení žalobkyně, nemohl s nimi stát disponovat a převést je kupní smlouvou ze dne 29. 3. 1995 podle zákona č. 91/1992 Sb. na žalovaného; tato smlouva je tak neplatná a vlastnicí nemovitostí je žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam v otázce aktivní legitimace žalobkyně ve sporu, kterou řešil v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že rozhodnutím finančního odboru ONV P. ze dne 20. 10. 1961, č. j. Fin. 4230/61/DrKl, bylo mj. zrušeno předchozí rozhodnutí téhož orgánu ze dne 15. 11. 1960, neboť podle jeho názoru druhé rozhodnutí nezpochybňuje vlastnictví čsl. státu k předmětné nemovitosti a rozhodně „nevrací“ vlastnictví O. Č., nýbrž pouze ruší svěření těchto nemovitostí do správy Okresního kovopodniku P., a že je z něj zřejmé, že jiným předchozím rozhodnutím z roku 1960 se předmětné nemovitosti staly vlastnictvím státu a byly svěřeny do správy jiné organizaci. Má za to, že vlastnictví státu k nemovitostem vyplývá i z pozemkové knihy, v níž je jako datum převodu vlastnictví pozemku na stát uvedeno datum 28. 12. 1960. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval aplikací zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, na daný případ a věc posoudil jen podle občanského zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a sp. zn. 28 Cdo 1719/2002); v této souvislosti vyslovuje názor, že žalobkyně ve snaze obejít zákon č. 229/1991 Sb. požádala o dodatečné projednání dědictví. Jestliže však žalobkyně v zákonné lhůtě nepožádala o vydání předmětných pozemků, mohl stát (P. f. ČR) převést nemovitosti v roce 1995 na žalovaného, který je tak jejich oprávněným vlastníkem. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) v dovolání nevymezil (měla-li být otázkou zásadního právního významu otázka nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, pak tuto dovolatel blíže nikterak neodůvodnil). Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) je současně zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Protože dovolatel zpochybňuje skutkový závěr, který byl podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.

Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nevycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a sp. zn. 28 Cdo 1719/2002 a na danou věc neaplikoval zákon č. 229/1991 Sb.; tuto právní otázku žalovaný neoznačil za řízení před soudy obou stupňů a přišel s ní až v dovolání. Protože v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti

ve věci samé (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.), nebylo možné uzavřít, že by z hlediska této (žalovaným v dovolání nastolené) právní otázky mohlo mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neboť k ní - s ohledem na její novost v řízení - nelze přihlížet při posouzení opodstatněnosti dovolání. Navíc

na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle dříve platného vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, se vztahoval zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a nikoliv zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 931/2005).

Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2009

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 23. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč