JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 153/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. T. proti žalovaným 1/ JUDr. V. G., 2/ E. G., 3/ Dr. J. G., 4/ Ing. R. P., 5/ Ing. M. P. a 6/ Dr. M. L., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 68/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2001, č. j. 13 Co 81/2001-95, t a k t o :

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaných 1/ až 3/ částku 3.075,- Kč jejich zástupci advokátu a na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaných 4/ až 6/ částku 3.075,- Kč jejich zástupci advokátu, a to v obou případech do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. prosince 2000, č. j. 11 C 68/2000-61, zamítl žalobu, aby soud určil, že je neplatná smlouva ze dne 31. března 2000, kterou žalovaní JUDr. V. G., E. G. a Dr. J. G. prodali nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV č. 482 v katastrálním území M. S., a to dům čp. 438 v P. – M. S., V. č. 13 a stavební parcelu č. 334 a parcelu č. 335, kupujícím Ing. R. P., Ing. M. P. a Dr. M. L. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2001, č. j. 13 Co 81/2001-95, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil. Změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl též o náhradě nákladů dovolacího řízení. Současně zamítl návrh žalobkyně, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání k řešení právní otázky, zda v nabídce na uzavření kupní smlouvy musí být uvedeno, že existuje osoba, která nabídku učinila a výše nabídnuté kupní ceny touto osobou.

Odvolací soud vycházel především z ustanovení § 140 občanského zákoníku (dále jen o. z.), podle něhož převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, § 117 o. z.). Pro toto předkupní právo platí ustanovení § 602 o. z. Není-li dohodnuta doba, do kdy má být prodej proveden, musí oprávněná osoba vyplatit nemovitost do dvou měsíců po nabídce. Uplyne-li tato doba marně, předkupní právo zaniká. Nabídka se vykoná ohlášením všech podmínek, jde-li o nemovitost, musí být nabídka písemná. Podle § 606 o. z., kdo je oprávněn koupit věc, musí zaplatit cenu nabídnutou někým jiným, není-li dohodnuto jinak. Účelem předkupního práva je zajistit možnost spoluvlastníkovi přednostně koupit od dalších spoluvlastníků jejich spoluvlastnický podíl, který hodlají převést, a to za cenu nabízenou jinou osobou. Pojem "cena nabídnutá někým jiným" však neznamená, že v době, kdy nabídka byla učiněna oprávněné osobě, musí existovat konkrétní kupující pro případ, že oprávněný nabídku ke koupi nepřijme. Kupujícímu však nemůže být věc přenechána za cenu nižší, případně za výhodnějších podmínek, než které byly obsažené v nabídce oprávněnému. Neznamená to tedy, že písemná nabídka předkupního práva musí obsahovat jméno konkrétního kupujícího, který nabízí za spoluvlastnický podíl konkrétní částku uvedenou v nabídce oprávněnému. Konečně, pokud tento kupující následně kupní smlouvu neuzavře, lze spoluvlastnický podíl převést po zániku předkupního práva oprávněného na jiného kupujícího, avšak nikoliv za kupní cenu či za podmínek výhodnějších, než které byly uvedeny v nabídce oprávněnému. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil, že nabídka předkupního práva v posuzované věci splňovala zákonné požadavky, a že došlo k zániku předkupního práva žalobkyně v důsledku uplynutí dvouměsíční prekluzívní lhůty podle § 605 o. z., když žalobkyně ani nezaplatila kupní cenu do dvou měsíců po nabídce. Odvolací soud též připomněl, že jednání o poskytnutí půjčky na zaplacení kupní ceny nelze považovat za splnění podmínky obsažené v ustanovení § 605 o. z. Sám odvolací soud pak nepovažoval svoje rozhodnutí po právní stránce za zásadního významu (§ 239 občanského soudního řádu - dále jen "o. s. ř.").

Toto rozhodnutí městského soudu nabylo právní moci dne 9. srpna 2001.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dne 7. září 2001 dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odůvodňuje odkazem na ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Jako důvod dovolání uvádí odkaz na ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) a d) o. s. ř. (nesprávně uvedeno § 241 odst. 2 písm. a/ a d/ o. s. ř.). Podle dovolatelky rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudům též vytýká, že v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu žalobkyni (částečně) odňata možnost jednat před soudem. Soudy obou stupňů především nepřipustily provedení řady důkazů, které by měly zásadní význam pro posouzení věci. Zejména tak nebylo zjišťováno, zda existovala skutečně určitá osoba, která nabízela konkrétní kupní cenu za odkoupení předmětných nemovitostí a v jaké výši. Podle dovolatelky totiž musí existovat v době nabídky k odkoupení spoluvlastnického podílu třetí osoba, která učinila prodávajícím konkrétní nabídku odkoupení za konkrétní cenu. Tato zákonná zásada však byla porušena. Nebylo-li takové osoby, mohli spoluvlastníci postupovat jen podle ustanovení § 141 odst. 1 nebo § 142 odst. 1 o. z. a nikoliv podle ustanovení § 606 o. z. Odvolací soud se též nevypořádal s tím, proč zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání k řešení již zmíněné otázky.

Žalovaní se k podanému dovolání vyjádřili podáním ze dne 29. listopadu 2001 (žalovaní 1/ až 3/) a ze dne 30. listopadu 2001 (žalovaní 4/ až 6/), v nichž navrhli, aby podané dovolání bylo zamítnuto, resp. odmítnuto.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (odvolání směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně, vydanému přede dnem nabytí účinnosti této novely občanského soudního řádu - část dvanáctá, hlava první, bod 15. zmíněné novely). Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst.1 o. s. ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.

Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně též nepředcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu. Ve věci proto nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti tomuto jeho rozsudku dovolání přípustné, když naopak návrh žalobkyně učiněný v tomto smyslu dokonce výslovně zamítl. Ve věci tedy není dán ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.

Založena však není ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Citované ustanovení takto svěřuje dovolacímu soudu oprávnění posoudit možnost přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Jde o řešení, které umožňuje v konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Jde o výjimečné opatření, které je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je obecný. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou dovolacího soudu, resp. vyšších soudů zatím neřešených, eventuálně je-li právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem. Z koncepce úpravy přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř., kdy podstatným je ověření toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je možno kvalifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vyplývá, že v těchto případech je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Při úvahách, zda je proti rozsudku odvolacího soudu v této věci přípustné dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., bylo především zřejmé, že rozhodující je právní otázka, zda prodejem spoluvlastnického podílu nemovitosti bylo porušeno předkupní právo spoluvlastníka je či není rozhodující, zda v době, kdy takto oprávněné osobě byl podíl nabídnut k výkupu, zde existoval konkrétní zájemce o koupi nabízející prodávajícímu spoluvlastníku kupní cenu. Ač napadené rozhodnutí vyznívá tak, že existence, resp. neexistence takové osoby v době nabídky podílu k odkupu není rozhodující, pak například v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1994 sp. zn. 14 Co 369/94 (uveřejněném v časopisu Právní rozhledy 97, 2:91) byl naopak vysloven opačný právní názor. Jeho podstatou je v zásadě úvaha, že neexistuje-li v době nabídky výkupu spoluvlastnického podílu spoluvlastníkovi třetí osoba, která projevila zájem o odkoupení tohoto podílu, pak pokud spoluvlastník nechce dále setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu (tj. hodlá se tohoto podílu "zbavit"), nemůže tento spoluvlastník postupovat podle ustanovení § 606 o. z., nýbrž jen podle ustanovení § 141 odst. 1 o. z. nebo podle ustanovení § 142 odst. 1 téhož zákona.

Přes tuto skutečnost však není možno dovodit, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, když k řešení této problematiky se pak vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 18. října 2001 pod sp. zn. 25 Cdo 2764/99 se závěrem (s nímž jsou závěry napadeného rozsudku ve svém základu souladné), že z hlediska, zda prodejem spoluvlastnického podílu bylo porušeno předkupní právo spoluvlastníka, není rozhodující, zda v době, kdy mu byl podíl nabídnut k výkupu, zde existoval konkrétní zájemce o koupi nabízející prodávajícímu spoluvlastníku kupní cenu, nýbrž rozhodující je porovnání ceny, případně dalších podmínek, za nichž došlo k prodeji jinému s tím, za jakou cenu a za jakých podmínek nabídl předtím povinný spoluvlastník prodej oprávněnému. V této souvislosti bylo mimo dalšího odkázáno na skutečnost, že samotnou okolností, že v době učiněné nabídky k výkupu zde neexistovala konkrétní osoba nabízející prodávajícímu spoluvlastníku kupní cenu, není předkupní právo ostatních spoluvlastníků porušeno, nehledě k tomu, že ani prodávající spoluvlastník není (ze zákona) vázán k prodeji tomu, kdo mu předtím koupi za určitou cenu nabídl, ale je vázán (výlučně) tím, že na třetí osobu nepřevede svůj podíl za cenu či dalších podmínek pro ni výhodnějších, než jaké uvedl v nabídce oprávněnému. „Cena nabídnutá někým jiným" se totiž neváže k osobě potencionálního kupce, ale k ceně (s přihlédnutím k dalším nabízeným podmínkám), za níž lze v daném čase a místě prodej realizovat. Proto došlo-li k prodeji osobě nikoliv blízké za cenu a dalších podmínek uvedených v předchozí nabídce oprávněnému, který ji nevyužil, je zřejmé, že taková cena je v daném místě a čase cenou nejen reálně dosažitelnou, ale byla i reálně dosažena.

Je tedy zřejmé, že opačný právní názor vyslovený dovolatelkou v této souvislosti se při řešené této právní otázky neuplatní. Z výše vyložených důvodů je proto třeba uzavřít, že předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. v této věci nebyly naplněny.

Povinností dovolacího soudu je ovšem dále s přihlédnutím k ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Samotná dovolatelka ve svém dovolání výslovně uvádí, že řízení je poznamenáno vadami ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Toto ustanovení však dopadá na případy, kdy je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Zde je nutno uvážit, že přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel případně tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení. Tato přípustnost dovolání je totiž dána jen tehdy, když napadené rozhodnutí skutečně takovou vadou trpí. Tak tomu však není v posuzovaném případě.

Odnětím možnosti jednat před soudem se totiž rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu dává občanský soudní řád. Takto občanský soudní řád účastníkům řízení přiznává mimo jiné např. právo (resp. současně i tuto povinnost ukládá) označit (navrhnout) důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Proto, jestliže například soud účastníkem navržený důkaz neprovede, nelze dovodit, že mu tím odňal možnost jednat před soudem, jak má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. V této souvislosti proto v dovolání zmiňovaný případ přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dán není.

Nutno podotknout, že pokud snad tím, že dovolatelka namítá, že v průběhu řízení nebyly provedeny všechny jí navržené důkazy (a to konkrétně zejména ke zjištění, zda skutečně existovala určitá osoba, která nabízela určitou kupní cenu za výkup spoluvlastnického podílu), má na mysli vadu, že soud vyšel při svém rozhodování z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, pak - bylo-li by rozhodnutí odvolacího soudu skutečně takovou vadou poznamenáno - mohlo by se jednat případně jen o tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., k níž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by ve věci bylo dovolání přípustné; existence takové vady by však sama o sobě přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládala.

Z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pak nepodává ani žádná jiná případná vada podřaditelná pod ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.

Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšným žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením v dovolacím řízení. Konkrétně jde jak v případě žalovaných pod 1/ až 3/ (zastoupených advokátem/, tak v případě žalovaných pod 4/ až 6/ (zastoupených JUDr. P. H.) vždy o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. V intencích § 82 odst. 1 a § 243c o. s. ř. je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy dnem, kdy soudu dojde dovolání. Protože dovolání v této věci došlo soudu dne 7. září 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po prvním lednu roku 2001, určuje se výše odměny za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").

Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o. s. ř.(odstavec 2).

Podle ustanovení § 15 vyhlášky, rozhodne-li soud o odmítnutí dovolání nebo o zastavení dovolacího řízení, platí obdobně § 14 vyhlášky. Ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky určuje, že rozhodne-li soud o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, činí sazba odměny 50 % sazby stanovené podle § 10 odst. 3, nejméně však 400,- Kč a nejvýše 15.000,- Kč. Podle § 10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Protože podle § 5 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti 10.000,- Kč, náležela by zástupci každé ze skupin žalovaných jako odměna za dovolací řízení částka 5.000,- Kč (představující 50 % výše uvedené sazby). Protože však každý z těchto advokátů učinil v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit opět o 50 %, tj. na částku 2.500,- Kč. Protože však každý z těchto advokátů zastupoval v této věci společně více osob (žalovaných), bylo nezbytné takto určenou sazbu odměny zvýšit ve smyslu ustanovení § 17 odst. 2 cit.vyhlášky o 20 % (tj. o 500,- Kč) - tedy na částku 3.000,- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení na straně každé ze skupiny žalovaných proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení u každé ze skupin žalovaných činí 3.075,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 28. March 2002