JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1453/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalované J. F., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti závěti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 8 C 784/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2004, č.j. 21 Co 71/2004-271, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.250,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 2.10.2003, č.j. 8 C 784/2000-245, Okresní soud v Nymburce určil, že „závěť ze dne 13.11.1998, sepsaná M. H., rozenou H., nar. 3.1.1936, která ustanovuje univerzální dědičku J. F., je neplatná (výrok I.); uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 24.155,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II.); uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Nymburce náklady 3.054,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka měla k datu 13.11.1998 sníženou schopnost rozpoznat následky svého jednání a ovládat své jednání, trpěla stavy zmatenosti, neorientovala se zejména v čase, byla apatická, nekomunikativní; v tomto stavu byla snadno manipulovatelná, ovlivnitelná“ a že uvedená závěť „zároveň nebyla svobodným a vážným projevem vůle zůstavitelky“.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.2.2004, č.j.

21 Co 71/2004-271, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil

a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce. Vycházel rovněž

ze závěru, že „zůstavitelka M. H. nebyla způsobilá vzhledem ke své duševní poruše pořídit 13.11.1998 závěť“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolaní. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. s tím, že „ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména proto, že řeší otázku, která je odvolacími nebo dovolacími soudy rozhodována rozdílně, především ve vztahu k vypracování znaleckého posudku, jeho kvality, objektivnosti a případně podjatosti znalce a z důvodů, pro který bývá žádán revizní, případně superrevizní znalecký posudek“. Namítá, že „se nemůže ztotožnit se stanoviskem, že jediným důkazem, který mohl mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, je znalecký posudek, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie“; že znalkyně, která uvedený znalecký posudek v posuzovaném případě vypracovala, byla podjatá ve vztahu žalované; že daný posudek je chybný; že

ve věci mělo být doplněno dokazování o revizní znalecký posudek; že soud nevyložil, „proč uvěřil jen některým důkazům a ostatní důkazy považoval za nevěrohodné

a nepřesvědčivé“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádřeních k dovolání a jeho doplnění především uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaná namítá, že „se nemůže ztotožnit se stanoviskem, že jediným důkazem, který mohl mít vliv na rozhodnutí ve věci samé je znalecký posudek, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie“; že daný posudek je chybný; že ve věci mělo být doplněno dokazování o revizní znalecký posudek; že soud nevyložil „proč uvěřil jen některým důkazům a ostatní důkazy považoval za nevěrohodné a nepřesvědčivé“.

I když žalovaná v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalované pro posouzení věci významné. Žalovaná tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaná současně namítá, že znalkyně, která v posuzované věci vypracovala znalecký posudek, byla ve vztahu k ní podjatá.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.

Žalobkyně vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů

a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 17 odst. 2) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobkyni náleží odměna ve výši 3.100,- Kč

a paušální částka náhrad ve výši 150,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 3.250,- Kč je žalovaná povinna zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. července 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 15. July 2004