JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 143/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce R. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 197/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. dubna 2001, č. j. 40 Co 968/99-67, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 28. května 1999, č. j. 16 C 197/97-33, ve výroku označeném "I." vyslovil, že určuje, že je neplatná smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená dne 25. března 1997 mezi žalobcem a žalovaným, vloženého do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v Š. ze dne 17. října 1997, č. j. 10 V2-4013/97. Výrokem označeným "II." rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze 10. dubna 2001, č. j. 40 Co 968/99-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby bylo určeno, že je neplatná smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená dne 25. března 1997 mezi žalobcem a žalovaným, vloženého do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v Š. ze dne 17. října 1997, č. j. 10 V2-4013/97, zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud mimo jiné především zdůraznil, že v prvé řadě bylo nezbytné zabývat se tím, zda jsou u žalobcem zvoleného typu žaloby splněny v této věci oba procesní předpoklady dané ustanovením § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tj. jak věcná legitimace účastníků, tak i naléhavý právní zájem na požadovaném určení, za situace, kdy žalobce odůvodňuje předpoklad naléhavého právního zájmu na žádaném určení tím, že takto sleduje zabránit realizaci zástavního práva a dosáhnout zrušení zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí.

Odvolací soud poukázal na to, že věcnou legitimací v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Jde-li o neplatnost smlouvy, musí se řízení účastnit všichni, kdo ji uzavřeli. V posuzované věci pak důsledky neplatnosti by postihly všechny subjekty, které příslušný právní úkon učinily. Nemohou proto sledované právní důsledky neplatnosti právního úkonu nastat jen vůči některým z nich a vůči ostatním nikoliv. Protože pak v této věci vedle žalobce (zástavního dlužníka) a žalovaného (zástavního věřitele) byl právního úkonu účasten i J. H. (jako dlužník ze závazkového vztahu), který se však nestal účastníkem tohoto soudního řízení, nebyl podle odvolacího soudu splněn předpoklad věcné legitimace účastníků v tomto řízení.

Kromě popsaného, odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti zástavní smlouvy se zřetelem k tomu, že určení neplatnosti smlouvy se ve svém právním důsledku nedotkne věcných účinků zápisu zástavního práva (v katastru nemovitostí), tj. podstaty důvodu, jímž žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení odůvodnil. Na základě rozhodnutí o určení neplatnosti právního úkonu příslušný katastrální úřad neprovede záznam o zániku zástavního práva (§ 7 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění změn a doplňků), protože obsahem výroku není existence práva, které bylo vloženo do katastru nemovitostí. Určení neplatnosti smlouvy je v konkrétní věci pouze předběžnou otázkou ve vztahu k existenci práva, takže nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení této otázky.

Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 23. července 2001.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce dne 17. srpna 2001 včasné dovolání. Jako důvod tohoto dovolání uvádí, že toto rozhodnutí bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), jednak, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).

Nesprávnost napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje především v názoru odvolacího soudu, podle něhož nebyl splněn předpoklad věcné legitimace účastníků.

Naléhavost právního zájmu na zažalovaném určení žalobce vysvětluje tak, že má obavy z realizace zástavního práva: "Primární zájem žalobce proto nesměřoval k tomu, aby bylo dosaženo výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí, ale především k tomu, aby byla deklarována neplatnost zástavní smlouvy, na jejímž základě by se zástavní věřitel mohl domáhat uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy. To by žalovaný nemohl učinit, pokud by existoval rozsudek deklarující neplatnost zástavní smlouvy.".

Pokud pak měl krajský soud zato, že rozhodnutí ve věci samé brání procesní překážky, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, aby tento soud mohl vůči žalobci splnit svoji poučovací povinnost. Dovolatel proto navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000, když odvolacím soudem přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno před 1. lednem 2001 (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání není možno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba toto rozhodnutí považovat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

S přihlédnutí ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Z dovolání žalobce však nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z obsahu spisu.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. reagující na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Pro posouzení věci je určujícím, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo zbudováno především na úvaze, zda v posuzované věci byly splněny předpoklady kladené ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. na možnost určovací žaloby. Zde odvolací soud tuto otázku posoudil standardním způsobem, kdy se zabýval jak otázkou naplnění předpokladu věcné legitimace účastníků, tak nezbytnou existencí naléhavého právního zájmu žalobce na konkrétně formulované určovací žalobě. Je totiž nezbytné souhlasit se závěrem, podle něhož předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci, a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci pak má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká. V případě institutu zástavního práva jsou pak účastníky právního vztahu v první řadě zástavní věřitel, a dále pak dlužník ze závazkového vztahu (tj. dlužník v hlavním závazkovém vztahu) a zástavní dlužník (tj. vlastník zástavy neboli zástavce).

Odpovídající jsou též závěry odvolacího soudu, pokud se pojí k otázce naléhavosti právního zájmu na dané určovací žalobě. Skutečností totiž je, že určovací žaloba má opodstatnění tehdy, jestliže se jí vytváří pevný základ pro vyjasnění právních vztahů účastníků sporu. To – jak správně dovodil odvolací soud – v tomto případě předmětná žaloba neumožňuje. Lze-li totiž žalovat o určení práva nebo právního vztahu (zde v tomto případě existence či neexistence závazku ze zástavy), není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (lze např. srovnat R. č. 68/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

S ohledem na skutečnost, že pro existenci zástavního práva má podle ustanovení § 157 odst. 1 o. z. určující význam skutečnost vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí, není možno akceptovat dovolatelem prezentované zdůvodnění jím dovozovaného právního zájmu na požadovaném určení tím, že jeho „primární zájem nesměřuje k tomu, aby bylo dosaženo výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí, ale především k tomu, aby byla deklarována neplatnost zástavní smlouvy, na jejímž základě by se zástavní věřitel mohl domáhat uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, což by žalovaný nemohl učinit, pokud by existoval rozsudek deklarující neplatnost zástavní smlouvy".

S ohledem na vyložené se proto jeví jako nepřiléhavý i názor dovolatele, že v tomto smyslu soudy též zřejmě nedostály své poučovací povinnosti (§ 5 o. s. ř.). Je totiž zřejmé, že soud je povinen poučit účastníky řízení zejména o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je třeba jimi zamýšlené procesní úkony provést, aby vyvolaly sledované procesní účinky, případně jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů, jaké právní následky jsou spojeny s provedenými procesními úkony a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit.

Za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem podaného dovolání, nezbylo, než aby z tohoto důvodu posoudil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Proto bylo dovolání žalobce zamítnuto, aniž ve věci bylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 věta první o. s. ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 28. March 2002