JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1301/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce E. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Statutárnímu městu O., o nejasné podání, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 1/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října. 2005, č. j. 11 Co 654/2005 - 52, takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2005, č. j. 11 Co 654/2005 52, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2005, č. j. 56 C 1/2004 - 27, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o návrhu žalobce, že „rozhodnutím Zastupitelstva Statutárního města O. ze dne 17. 12. 2003 v části týkající se Zásad pro výkup nemovitostí v lokalitě S. byla porušena ústavní práva“, se zrušují a řízení se v tomto rozsahu zastavuje; jinak se dovolání zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 5. 1. 2004 domáhal proti žalovanému, označenému jako Česká republika - Statutární město O., Magistrát, domáhal, aby soud rozsudkem rozhodl, že „rozhodnutí Zastupitelstva O. ze dne 17. 12. 2003 Zásadami pro výkup nemovitostí v lokalitě S. byly porušeny ústavní práva“ a dále, že „Občan E. V. se může samostatnou žalobou na základě tohoto rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě domáhat náhrady

za znehodnocený majetek“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že zastupitelstvo města O. na svém 12. zasedání schválilo výkup nemovitostí v lokalitě S., přičemž na základě sdělení majetkového odboru Magistrátu města O. a přiložených Zásad pro výkup byl žalobce z výkupu vyloučen.

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 10. 2004, č. j. 56 C 1/2004 - 19, žalobce vyzval, aby „ve lhůtě pěti dnů od doručení tohoto usnesení odstranil vady podání došlého soudu dne 5. 1. 2004 tak, aby ve dvou stejnopisech uvedl, proti jakému rozhodnutí žaloba směřuje a jakým způsobem se žalobce toto rozhodnutí týkalo (o jaké správní rozhodnutí se jedná), v jakém rozsahu správní rozhodnutí napadá, aby odstranil vady v označení žalovaného, tzn. jestli jako žalovaného označuje Českou republiku, nechť rovněž uvede jeho organizační složku, která je příslušná za stát před soudem vystupovat nebo jestli jako žalovaného označuje Statutární město O., a dále aby uvedl, zda-li se domáhá i dalšího nároku vůči žalovanému a pokud ano, tak čeho se svou žalobou domáhá a vylíčí rozhodující skutečnosti tak, aby bylo možno ve věci rozhodnout“. Žalobce byl současně poučen o tom, že nebude-li přes výzvu soudu podání řádně opraveno nebo doplněno a pro tento nedostatek nebude moci být pokračováno, soud podání v souladu s ust. § 43 odst. 2 věta první o. s. ř. odmítne.

Na tuto výzvu žalobce reagoval podáním ze dne 12. 11. 2004, doručeným soudu prvního stupně dne 15. 11. 2004, v němž uvedl zejména, že žalovaným je Statutární město O., že žaloba směřuje proti rozhodnutí Statutárního města o výkupu nemovitostí, z kterého byli vyloučeni manželé V., přičemž žalobce napadá pouze část správního rozhodnutí Zastupitelstva O. označeného „Zásady pro výkupy nemovitostí z Fondu náhrad města O. vztahující se na lokalitu D., které na svém 12. zasedání dne 17. 12. 2003 a v uvedeném materiálu označeném číslem 37 byly schváleny“, že toto rozhodnutí považuje „jako diskriminační a protiústavní“.

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 5. 2005, č. j. 56 C 1/2004 - 27, podání žalobce, doručené soudu dne 5. 1. 2004, upřesněné podáním, doručeným soudu dne 15. 11. 2004, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na ust. § 79 odst. 1 a 2 o. s. ř. považoval podání žalobce za neurčité a nesrozumitelné, neboť žalobce ani po výzvě soudu blíže neuvedl, co má být předmětem řízení, z vylíčení rozhodujících skutečností nelze jednoznačně dovodit, jaké skutečnosti tvrdí, čeho se domáhá a „o jaká práva a povinnosti vůbec jde“. Protože podání žalobce i přes výzvu zůstalo neprojednatelné, soud podání v souladu s ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl, přičemž poukázal na to, že o této možnosti byl žalobce řádně poučen.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 10. 2005, č. j. 11 Co 654/2005 - 52, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě s okresním soudem dovodil, že podání žalobce postrádá náležitosti předepsané ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř.; žalobce sice upřesnil, že napadá usnesení zastupitelstva Statutárního města O. ze dne 17. 12. 2003,

č. 606/12, neboť je považuje za nezákonné, protiústavní a diskriminační, a sdělil také, jakým způsobem se ho toto usnesení dotýká, přesto však z těchto údajů, a to ani

po jejich doplnění, nelze jednoznačně a spolehlivě individualizovat uplatněný nárok, tedy „čeho přesně chce žalobce dosáhnout“. „Individualizace uplatněného práva nelze dovodit ani z tvrzení žalobce o tom, že chce dosáhnout pouze toho, aby si všichni majitelé nemovitostí byli před zákonem rovni“. Žalobní petit obsahující návrh, že „rozhodnutím zastupitelstva O. ze dne 17. 12. 2003 zásadami pro výkup nemovitostí v lokalitě S. byly porušeny ústavní práva a občan E. V. se může samostatnou žalobou na základě tohoto rozhodnutí domáhat náhrady

za znehodnocený majetek“, je natolik neurčitý a nesrozumitelný, že jej nelze materiálně vykonat. Odvolací soud proto uzavřel, že postupoval-li okresní soud podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., je jeho rozhodnutí správné.

Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.

§ 239 odst. 3 o. s. ř. Namítá, že je nesprávný názor odvolacího soudu, že v žalobě jednoznačně neindividualizoval uplatněný nárok, a odkazuje na své podání, doručené soudu prvního stupně dne 31. 5. 2005, v němž uvedl: „a právě zrušení, resp. změnu tohoto jediného rozhodnutí, které konstatuje, že vykupovány budou v lokalitě S. pouze objekty sloužící k bydlení, se domáhám…“. Tím, že žalobce ve svých podáních dále uvedl, že „chce dosáhnout pouze toho, aby si všichni majitelé byli před zákonem rovni“, hodlal podpořit svůj požadavek na zrušení rozhodnutí, jehož přezkoumání zákonnosti se domáhá. Dále poukazuje na to, že „jeho argumentace směřuje nejenom k tomu, aby byla uplatněna rovnost účastníků právních vztahů před zákonem, ale též, aby mohli účelně realizovat své vlastnické právo, když dovolatelova nemovitost se nachází na zemědělské půdě, a v důsledku toho je jakákoliv další rozšířená reprodukce jeho živnosti vyloučena“. Navrhl, aby usnesení obou soudů byla zrušena a aby věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a že dovolání je přípustné podle ust. § 239 odst. 3 o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ust. § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují

o nich jiné orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení spory a jiné právní věci uvedené

v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jiné věci projednávají a rozhodují soudy

v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle odst. 4 tohoto ustanovení pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon.

Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1

o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení § 7 o. s. ř., projednávání a rozhodování věcí jiných než vyplývajících z tam vyjmenovaných soukromoprávních vztahů je (vedle řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem - část pátá

o. s. ř.) svěřeno soudům jen na základě ustanovení zákona. V daném případě však takové ustanovení zákona, jež by rozhodování o návrhu žalobce, aby soud rozsudkem rozhodl, že „částí rozhodnutí Zastupitelstva O. ze dne 17. 12. 2003, označeného „Zásady pro výkupy nemovitostí z Fondu náhrad města O. vztahující se na lokalitu D., které na svém 12. zasedání dne 17. 12. 2003 a v uvedeném materiálu označeném číslem 37 byly schváleny“, byla porušena ústavní práva, svěřovalo soudům, neexistuje.

Protože uvedený požadavek žalobce nelze zařadit mezi vztahy soukromoprávní, tj. občanskoprávní, pracovní, rodinné ani obchodní (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), a protože nejde o spor a jinou právní věc ve smyslu ust. § 7 odst. 2 o. s. ř., ani o jinou věc, k jejímuž projednávání pravomoc soudu zakládá zákon (§ 7 odst. 3 o. s. ř.), není pro rozhodování v dané věci dána pravomoc soudů, a to ani podle § 7 odst. 4 o. s. ř. Protože dovoláním napadeným usnesením bylo v uvedeném rozsahu o podání žalobce ze dne 5. 1. 2004, upřesněným podáním ze dne 15. 11. 2004, rozhodnuto ve věci, která nenáleží

do pravomoci soudu [§ 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a protože uvedenou vadou je postiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky tato usnesení v uvedeném rozsahu - aniž se mohl dále věcí zabývat - zrušil (§ 243b odst. 3

o. s. ř.) a řízení zastavil, když v této části nelze dovodit, že by podání žalobce byla neurčitá a nesrozumitelná a že by v tomto rozsahu nebylo zřejmé, čeho a na základě jakých skutečností se žalobce domáhá.

Podle ust. § 42 odst. 4 věty první o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno.

Podle ust. § 79 odst. 1, věty první a druhé, o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh (žaloba) musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

Podle ust. § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne.

Napadené rozhodnutí v části, v níž žalobce požaduje, aby soud rozhodl, že „Občan E. V. se může samostatnou žalobou na základě tohoto rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě domáhat náhrady za znehodnocený majetek“, vychází

ze závěru, že v řízení nelze pokračovat pro vady žaloby, spočívající zejména

v neurčitosti a v nesrozumitelnosti vymezení toho, čeho se žalobce domáhá.

Z návrhu na zahájení řízení musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit). Vymezení práv a jim odpovídajících povinností obsažené v žalobním petitu musí být proto provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí

do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (tedy aby byl v intencích § 261a o. s. ř. po materiální stránce vykonatelný). Soud totiž nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, musí svým rozhodnutím žalobní petit vyčerpat a nesmí jej (s výjimkou případů dle § 153 odst. 2 o. s. ř.) překročit. V žalobě tedy musí být přesně a jednoznačně označena povinnost, která má být soudním rozhodnutím žalovanému uložena, a jde-li o peněžité plnění, musí být uvedena částka, jakou má žalovaný zaplatit.

Protože žaloba v této části nesplňuje náležitosti vyžadované ust. § 79 odst. 1 o. s. ř., zejména proto, že žalobce ani přes řádnou výzvu soudu neuvedl ani nevymezil, čeho se proti žalovanému konkrétně domáhá, ačkoliv byl poučen o procesních následcích nečinnosti, brání tyto nedostatky pokračování v řízení. Odvolací soud proto správně v tomto rozsahu usnesení soudu prvního stupně, jímž žaloba byla odmítnuta, potvrdil. Jen pro úplnost je třeba uvést, že právo žalobce domáhat se žalobou u soudu náhrady škody, pokud mu byla způsobena, vyplývá přímo z Ústavy ČR (srov. čl. 90), z Listiny základních práv a svobod (srov. čl. 36) i z dalších právních předpisů a není tudíž zapotřebí rozhodnutí soudu, že žalobci takové právo náleží.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, a § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2006

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 31. July 2006