JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 119/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v opatrovnické věci O. J., zbavené způsobilosti k právním úkonům, o ustanovení opatrovníka, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. P 397/2004, o dovolání města M., zastoupeného advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2005, č. j. 16 Co 264/2005 - 43, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Brno - venkov usnesením ze dne 10. 2. 2005, č. j. P 397/2004 - 26, ustanovil město M., opatrovníkem O. J., nar. 29. 4. 1961, zbavené způsobilosti k právním úkonům, trvale bytem M., a rozhodl, že opatrovník je povinen hájit zájmy opatrovankyně podle zásad občanského zákona, zastupovat ji před úřady a soudy, spravovat její majetek s péčí řádného hospodáře, přebírat za ni důchod a při tom dbát pokynu soudu; dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění usnesení uvedl, že O. J. byla rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 14. 9. 2004, č. j. 10 Nc 620/2003, 10 P a Nc 1/2004 - 22, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2004, zbavena způsobilosti k právním úkonům, a vhledem k tomu, že soud nezjistil žádnou fyzickou osobu z řad příbuzných ani jinou osobu, která by byla ochotna vykonávat funkci opatrovníka jmenované, ustanovil jí opatrovníkem město M. (§ 27 odst. 2 a 3 obč. zák.) a současně podle ust. § 192 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o rozsahu práv a povinností opatrovníka.

K odvolání města M. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 8. 2005,

č. j. 16 Co 264/2005 - 43, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že nepodařilo-li se nesvéprávné O. J. ustanovit opatrovníkem příbuzného nebo jinou vhodnou osobu z jejího okolí, soud prvního stupně správně využil možnosti ustanovit pro tento případ tzv. veřejného opatrovníka podle § 27 odst. 3 obč. zák., kterým je město M., kde nesvéprávná trvale bydlí, přičemž není rozhodné, zda v tomto městě jsou již vytvořeny všechny předpoklady pro výkon funkce opatrovníka (R 54/1984).

Proti tomuto usnesení podalo město M. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že ustanovení orgánu místní správy opatrovníkem má být výjimkou až pro případ, že se nepodařilo nalézt žádného příbuzného ani jinou vhodnou fyzickou či právnickou osobu. O. J. však má zletilého syna, který podle informací dovolatele bydlí ve Š., tedy cca 12 km od M. Poukazuje na to, že podle platné judikatury je vyloučení příbuzných z opatrovnictví nutno řádně odůvodnit, což však soudy neučinily, a nebylo-li postupováno v souladu s ust. § 120 odst. 2 o. s. ř., je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel má dále za to, že soudy porušily jeho základní právo zaručené článkem 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu uložily povinnosti mimo meze zákona, a došlo i k porušení práva zaručeného čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny na rovné postavení účastníků v jejich právech, neboť s městem M. jako právnickou osobou není při určování vhodného opatrovníka zacházeno jako s ostatními subjekty, a bylo porušeno též právo

na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Litiny a čl. 6 Úmluvy). Za podstatný považuje dovolatel i fakt, že povinnosti uložené mu usnesením soudu prvního stupně jsou v rozporu s jeho povinnostmi jako právnické osoby a že uložením mu povinnosti zastupovat opatrovankyni v řízení před úřady, spravovat její majetek a přebírat za ni důchod nastává kolize zájmů ve smyslu ust. § 22 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud tedy danou věc nesprávně právně posoudil a to i s ohledem na to, že výkon funkce opatrovníka je ve smyslu ust. § 29 o. s. ř. funkcí v oblasti soukromoprávní a že obec je jednotkou územní samosprávy a nikoliv orgánem místní správy, jímž je např. příslušný orgán sociální péče. Rozhodnutí soudu proto představuje i nepřípustné překračování mezí zákona a je v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto

a) o žalobě na obnovu řízení,

b) o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí ( § 235h odst. 1 věta druhá).

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto

a) ve věci konkursu a vyrovnání,

b) o žalobě pro zmatečnost,

c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,

d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí,

e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí,

f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí,

g) o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338 za odst. 2.

Podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo

a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1,

b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka

(§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a).

V posuzovaném případě město M. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byl O. J., zbavené způsobilosti k právním úkonů, ustanoven opatrovník a bylo rozhodnuto

o rozsahu jeho povinností.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, neboť toto ustanovení upravuje přípustnost dovolání proti rozhodnutí ve věci samé; rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o ustanovení opatrovníka a

o rozsahu jeho opatrovnických práv a povinností však není rozhodnutím ve věci samé, nýbrž jde o procesní provedení hmotněprávních ustanovení § 26 až § 30 obč. zák.

Dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani

z ustanovení § 239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání města M. směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2006

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 25. January 2006